Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

kázání faráře Davida Šorma při ekumenické bohoslužbě na první adventní neděli, 30.11., v nemocniční kapli v Havlíčkově Brodě. Bohoslužba nesla podnázev: "S myšlenkou na ty, kteří v bezradnosti lidské spravedlnosti dlouhodobě nesou důsledky cizích vin."

„Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka? Jako baží otrok po stínu a jak nádeník čeká na výdělek, tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce, noci plné trápení se staly mým údělem. Když uléhám, ptám se: »Kdy už vstanu?« a pak zase: »Kdy se snese večer?« Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.“ ( Job: 7,1-4)

Milí přátelé, chtěl bych vás na úvod kázání srdečně přivítat a ocenit, že jste dnes večer přišli do této kaple. Jsem rád za vaší odvahu přijít na bohoslužby, v jejímž názvu je otázka: „Jsi tam?“ Jeden známý se z legrace ptal, jestli ta otázka míří nějak k budově této jinak krásné kaple. Jsi tam, jako já a ty, jestli tam budeme a nebo jinak, jestli je Bůh také v té kapli?

Položit si takovou otázku nevyžaduje odvahu, protože je nutností, někdy zcela všední. Někdy nám okolnosti takovou otázku vnutí, nebo ji vysloví za nás.

Okolnosti třeba ročního období. Slunné dny jsou pryč, začátek zimy, šeď, bláto, plýskanice. Jsi tam, Bože? Tam v nebi, tam kde je dobře, když mi tu není zrovna do zpěvu, když na nic nemám náladu, když vstávám za tmy a domů chodím za tmy?

Přicházejí události, které nám tuto otázku vnutí nesmlouvavě a neodkladně. To když mi někdo vědomě a záměrně svým jednáním poraní duši a já hledám vůbec něco, o co se mohu opřít a co mi vrátí rovnováhu. Jsi tam, Bože, ať už vysoko a daleko, ale aspoň tam, odkud vidíš obrysy mého života? Jsi tam někde? JSI Bože?

Podobnou otázku slyšíme z příběhu o spravedlivém muži jménem Job: „Jen si volej, odpoví ti někdo?“ Ten příběh snad není třeba vyprávět. Známe jej. Víme, že Job postupně přicházel o všechno, ač to byl člověk, který by si to zasloužil ze všech nejmíň. Ten příběh známe, protože ho čas od času žijeme. A nikdo z nás se nevyhne otázce „Jsi tam?“, protože dříve nebo později jsme vrženi do jedné z rolí příběhu o Jobovi. Ať už jsme obětí zla my, nebo naši nejbližší. Ať jsme blízcí a přátelé těch, kteří jsou zlem zasaženi, ať jsme v roli těch, kteří chtějí přinést útěchu a posilu.

Tahle otázka provází ty, kteří v bezradnosti dlouhodobě nesou důsledky cizích vin. Ať jsou to ti, kteří jsou trestáni za to, že odkryli a vyslovili nějakou krutou pravdu, např. tu o heparinových vraždách. Nebo všichni ti, kteří se o tom před dvěma lety dověděli a jejich život se v něčem změnil. Hledají sílu důvěřovat ošetřovatelům, lékařům, médiím, vyšetřovatelům, soudcům. Tuto otázku kladou ti, kteří hledají důvěru ve své síly a schopnosti nenechat se uvláčet lidskou zlobou, která vlastně jen rezonuje od zla co ničí, maří, krade, vraždí. Ta otázka nás spojuje, protože si ji klademe všichni. Kvůli druhým i kvůli sobě.

Jsi tam? Otázka, se kterou žijeme, musíme žít, když je nám vnucena jednáním druhých. Možná si řekneme, díky za tu otázku, míří pod povrch věcí. Jenže za jakou cenu? Když procházím tím, co jsem nikdy nechtěl? Mají trpět mí blízcí proto, abych začal hledat Boha? Dává to smysl?

Leč na otázku „Jsi tam, Bože?“, nemáme prokazatelnou odpověď. Nedá se ověřit. Nevíme, jestli je Pán Bůh tam, kde myslíme, že je. Stejně tak nevíme, proč se zlé věci stávají. Nevíme, proč se stávají nám, nevíme, proč se stávají těm, které máme rádi. Každá snaha o odpověď (byť dobře míněná) dovedená do důsledku, nemá řešení. Buď by z ní plynulo, že Pán Bůh si libuje v uvalování bolesti na člověka. Že má na každý den příděl nádorů, autonehod, nemocných dětí, vystřelených nábojů, které se trefí do jiného člověka. Nebo je pak druhá krajní cesta, která musí přiznat Boží nemohoucnost, neschopnost, slabost. Každá taková odpověď plyne z toho, že neunese život v otázkách. A tak se snaží Pána Boha za každou cenu natlačit do nějaké lidské představy a škatulky. Nemyslím, že by se s takovou škatulkou žilo lépe.

Přinést nějakou jednoznačnou odpověď chtěli i přátelé spravedlivého Joba, aby jej potěšili a podpořili. A jejich snaha byla opravdu upřímná, vždyť nejprve s Jobem 7 dní a nocí sedí a postí se. Nic neříkají, mlčí. Snaží se být s ním, provázet ho v jeho zármutku. Možná těch sedm dnů bylo rozhodujích pro to, aby Job bolest vydržel a nezlořečil Hospodinu.

Nevíme, nicméně další události jenom dokazují, že sebevětší snaha dát Jobovi odpovědi, vycházejí naprázdno. To co přátelé Jobovi říkají, přitom jsou docela dobré odpovědi – Jobe, Hospodin je ten, který uvaluje zlo, ale zároveň také obvazuje rány. Jobe, vzpomeň si na všechno dobré, co jsi od Hospodina dostal, buď vděčný. Jobe, nikdo z nás není dokonalý, nikdo není před Boží tváří spravedlivý. Může být za tím tvůj hřích.

Na konci příběhu o Jobovi, jsou jeho snaživí přátelé Hospodinem napomenuti. Proč? Hospodin říká, že nemluvili náležitě, jako Job. Jak mluvil Job? Jeho výkřiky jsou někdy na hraně rouhání, jsou plné otázek, hořkosti a nářku. Nejhlubší vyznání důvěry v Hospodina se rázem mění v jeho odmítání. Proč Job mluvil náležitě? Protože byl upřímný, vydal ze sebe do posledního slova všechno, co se v něm nashromáždilo. Nebylo důležité jak, ale že volal k Bohu.  Jeho přátelé mluvili nenáležitě, protože chtěli dát odpověď za každou cenu. Chtěli mluvit za Pána Boha. Chtěli Hospodina natlačit do škatulky. Ač co říkali, bylo teoreticky pravdivé, jasné a přesné (např. po zločinu musí přijít trest). Job svým zármutkem prošel jen s tím nejskromnějším, myšlenkově na první pohled nejchudším: „vím, že Hospodin má poslední slovo, vím že Hospodin je větší než já a nelze ho nikdy plně pochopit.“ Jakoby nic velkého, nic velkolepého. A přece.

Na konci příběhu Hospodin sám promluví. Čekali bychom, že Jobovi odpoví na otázku proč se to všechno stalo a my jako čtenáři ji toužebně vyhlížíme. Když odpovědi Jobových přátel nejsou dobré, tak jaké? Pane, proč tak činíš? Hospodinova řeč je dlouhá a krásná. Hovoří o stvoření, o zemi, o přírodě, o drahách hvězd, o dešti, větru, mrazu, o lvu, krkavci, pštrosovi, splašeném koni, o západu slunce. Hospodin Jobovi nepřímo připomene, nejsem tam někde. Jsem tady, uprostřed tohoto světa. Vidíš, co všechno vyšlo z mých rukou. Kolik krásy a bohatství máš před očima. Jobovi přesto na otázku proč neodpoví. A je to vůbec důležité? Je důležitější někde uslyšet či vyčíst všechny pravdy tohoto světa a nebo mít na své straně Stvořitele tohoto světa? Je důležitější mít na straně poznání a nebo živého Boha? Pro Joba bylo důležitější to, že s ním je, i když třeba v tichosti. Přítomnost beze slov.

Otázka „Jsi tam?“ nemusí mířit jen k nebi. Míří i k nám a ptá se nás, jestli jsme tam, kde bychom mohli být, byť beze slov. V tichém účastenství, tiché podpoře. V obětí, při stisku ruky. Jsi tam, jsi u toho? Dotýká se tě to? Chceš se tomu také otevřít? Chceš vyjít do té nejistoty, že na všechno nedostaneš odpověď?

Dnes je první adventní neděle. Začíná se nový křesťanský rok. Začíná se s výhledem na Vánoce. Tyhle svátky jsou totiž také o té otázce „Jsi tam?“. Všemi generacemi kladená otázka „Jsi tam?“ se člověku jako bumerang vrací zpátky. A ten bumerang nás netrefí do zátylku, ale spadne rovnou do betlémských jeslí. Hospodin všem začne vyprávět další příběh. Ne o stvoření země, moří a zvířat. Vezme to jinak, "na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh… a to Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (Janovo evangelium) "Hle pana počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, tj. „Bůh s námi.“ (Matoušovo evangelium) To Slovo přebývalo, žilo, radovalo se, taky hněvalo a pak hodně trpělo a v ponížení zemřelo. V tu chvíli zase uticháme my, plní otázek a pochybností. To Slovo však žilo dál a mnozí poznali, že žije s člověkem stále.

To Slovo nám nedalo odpovědi na všechny naše otázky, často ani neplní všechna naše přání. To Slovo ale plní své sliby, protože nás Vede k usmíření, pokoji, lásce. Tiše, nenásilně a přesto pevně. Kristův příběh zaměňuje otázky. Naše otázky po smyslu života a utrpení. Otázku po spravedlnosti převádí v otázku jak doopravdy milovat. Navzdory – navzdory všemu, co se dělo a děje. Jak milovat sebe samé i druhé – ve vší nedokonalosti. Jak milovat tento svět i Pána Boha – ač se nám někdy jeví nedokonale. Nemilujeme věci dokonalé, milujeme právě navzdory vší nedokonalosti, s jakou se setkáváme, s jakou musíme žít. Ne spravedlnost ale láska umožní žít naplno, statečně a smysluplně uprostřed vší nespravedlnosti. Ježíšova láska spravedlnost nevyřeší ani nenastolí, ale naplní a snad i naplňuje. Chtěl bych Vám, milí přátelé, popřát pokojný advent a to, abyste nikdy neztrhli zrak z betlémských jeslí. Věřím tomu, že lepší odpověď jsme nikdy nedostali.

„Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány! Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mé nitru. (J ob 19,23-27)