Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Pro všechny, kdo se probudili z krásného snu, kdo se probrali z velkých očekávání a nadějí, pro všechny, kdo se probudili do obyčejného všedního dne je určen tento dopis a jeho výzvy. Musíte jít zase dál, říká se v něm. Vezměte poutnickou hůl, sledujte cestu a vylovte z kapsy zapomenutý kompas.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Hospodina budu chválit po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, co živ budu. Nedoufejte v knížata, v člověka, u něhož záchrany není. Hospodin bude kralovat věčně.“ (Ž 146)

Píseň 146 Chval má duše Hospodina

Modlitba Hospodine, pro Ježíše Krista náš dobrý Otče, děkujeme, že jsi dal našemu životu smysl a cíl. Podle cíle, podle nebeského království smíme poměřovat všechno kolem i nás samotné. Je to vzácné měřítko. Prosíme odpusť naši malověrnost, když přestáváme doufat. Odpusť,  že když se nenaplňují očekávání, se kterými žijeme, tak ti přestáváme důvěřovat. Věříme, že i když ztrácíme půdu pod nohama, když se probouzíme ze snů do reality, že právě tam jsi s námi a voláš na cestu dobrou, i když někdy nesnadnou a nejistou. Věříme ve tvá zaslíbení, proto tě prosíme, aby jsi nám i dnes ukázal směr, kudy se máme ubírat. Jak správně žít. Co mít jako to cenné a co jako to nadbytečné. Prosíme o dar tvého Ducha, který nás v tom bude vyučovat a vést.

Čtení: J 16, 7-22

Píseň 443 Přijď Králi věčný náš

Text: 1 Tes 5,14-24

Kázání

Milí přátelé, tolik výzev, tolik napomenutí pohromadě. Cesta víry je skutečně těžká a pro běžného smrtelníka nemožná, řekne si čtenář tohoto dopisu. A už by nám mohly naskočit známé hlasy, že křesťanský život je příliš omezující. Že to pro normálního člověka není.

Okolnost uvedených napomenutí je potřeba znát. Ti, kteří Kristu v Tesalonice uvěřili, se totiž probouzejí z velkých očekávání, která se nenaplnila. Očekávali brzký příchod Božího království, příchod Páně. Očekávali konec pozemského dění. Vkládali do toho obrovské naděje. Celé rané křesťanství je tímto očekáváním, tímto adventem prodchnuto. O blízkém konci často mluvil Pán Ježíš a všichni s tím počítali. Někteří, nakonec i autor dopisu, apoštol Pavel, kvůli tomu nezakládal rodinu. A rozvedeným (propuštěným) ženám to bylo dokonce zakazováno. Už to nemá cenu, říkali si. Láska, spravedlnost, milost nabude konečného vítězství. Pán je blízko. Ženich je už na cestě a zde čeká jeho nevěsta, jeho církev.

Boží království nepřišlo. Očekávání se nenaplnilo. Žádné nebeské zástupy, žádné chvalozpěvy kráčející vstříc Pánu. Co teď? Známe to všichni, kdo jsme měli nějaké obrovské očekávání. Na začátku v žilách proudí obrovský optimismus, že přijde konečně změna k lepšímu, štěstí a pohoda. Že se všechno obrátí a zlomí. Nemyslím tím pouze očekávání velkých změn – třeba těch sametových, tržních či „sociálně spravedlivých“. Patří sem životní očekávání každého z nás. Během křtu či konfirmace, po zdárném ukončení studia, před vstupem do manželství. Bude to jiné, lepší, říkáme si. Vše půjde samo. Často se vkládají obrovské očekávání do mladých farářů a opravených kostelů. Konečně nastane žeň. Teď to teprve začne.

Je to jako, když jdete po cestě a jdete třeba dlouho. Najednou začnete stoupat do kopce a odněkud se ozve, že jste už blízko cíle. Vysněný cíl je na dosah. A tak se rozeběhnete a přestanete při tom sledovat cestu, ukazatele. Kompas strčíte do kapsy, nebo ho odhodíte. Už vám k ničemu nebude, řeknete si. Vyběhnete nahoru, jenže cíl nikde. Stojíte na kopci a před vámi se do nedohledna odvíjí další kus cesty. Život jde dál.

Pro všechny, kdo se probudili z krásného snu, kdo se probrali z velkých očekávání a nadějí, pro všechny, kdo se probudili do obyčejného všedního dne je určen tento dopis a jeho výzvy. Musíte jít zase dál, říká se v něm. Vezměte poutnickou hůl, sledujte cestu a vylovte z kapsy zapomenutý kompas. Když jste jej v předčasné radosti zahodili, vraťte se pro něj. Bez něj nemůžete dál.

Různí lidé k životní orientaci používají různá měřítka a rozličné hodnoty. Všem, kdo přijali Ježíše Krista je kompasem (životní orientací) víra. Pro všechny v Tesalonice i jinde. I tam přestali sledovat ručičku ukazující směr a oddávali se očekávání konce. Jenže bez kompasu víry není možné pokračovat dále. Je potřeba opět sledovat ručičku, kterým směrem ukazuje. Je třeba se věnovat svému životu víry. Soustředit se na důvěru k Bohu.

Proto v závěru dopisu čteme tolik směrnic. Jsou to praktické směrnice pro ty, kdo se probudili do nějaké kocoviny a hledají nějaký řád. Řád, který by zachovali a který zase zachová je. Je třeba se vrátit na cestu, úzkou možná trnitou, avšak vedoucí k tomu, o čem jsem myslel, že je za dveřmi.

Teprve nyní pochopíme, proč je např. nutné kárat neukázněné. Opravdu není jedno, jak žijeme. Jako poutníci nemůžeme podléhat všemu, co se nabízí a myslet si přitom, že Boží dobrota stejně vše smázne. Kdo žije špatně a neví o tom, měl by to vědět. A nejen to, ale měl by slyšet, jak žít lépe. Bratrské napomínání bylo neoddělitelnou složkou života první církve. Je jasné, že vždy záleží na tom, kdo a jak napomíná. Zda-li s láskou či s vedlejšími úmysly. A jestli se povyšuje, či přichází s pokorou. Přesto je to úkol pro křesťanský život. Mám osobní zkušenost, že když se někomu snažím vysvětlit nějakou špatnou věc, obvykle se dostaneme na základní otázky (třeba víry). I já sám bych chtěl být napomínán – s láskou samozřejmě :o)

Dále nepřekvapí, že je tak třeba těšit malomyslné – ty, kterým se ztratil cíl i orientace. Kdo potřebují podepřít a povzbudit. Proto je tak třeba se ujímat slabých, těch co mají málo sil vydat se na cestu. Proto je třeba mít trpělivost sám se sebou i s druhými. Protože konečná Boží intervence, která by vyřešila vzájemné problémy, která bude znamenat konečné rozuzlení všeho, je v nedohlednu. To chce trpělivost.

Proto je třeba neoplácet zlým za zlé, ale usilovat o dobré, neboť cesta může být ještě dlouhá. Tak abychom se na ní navzájem nepobili a dobro se nevytratilo.

„Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte.“ Pro zklamaného a zhrzeného poutníka to může znít jako provokace. Stálá radost, neustálá modlitba, nepřetržitá vděčnost? Kolik modliteb mě to stálo, aby to přišlo, aby se vše změnilo. Tolik jsem se těšil a jak jsem děkoval v očekávání, že se toho dožiji. A teď jako na povel se k tomu vrátit? Možná, že je to jen nedorozumění.

Stálost v modlitbách netkví v množství slov, kterými bych chtěl Pána Boha takříkajíc ukecat. Jde o kvalitu života. Aby každý den a celý život byl rozhovorem, modlitbou. Každý den se ptát po vůli a hledat odpovědi. Každý den prosit za odpuštění a přijímat milost. Každý den prosit za dobré věci a lidi. Když obrat nenastane a nebeské království v plné síle nedorazí, neznamená to hned, že modlitby nebyly vyslyšeny. Není třeba se modlit za revoluce, celospolečenské změny, za Boží soudy, takové věci jsou v rukách mocnějších. Spíše se modlit za to, jak obstát, co mohu učinit, aby se lidem kolem mne žilo lépe. I když konec všech konců nepřijde. Radost, modlitba a vděčnost jsou věci, které vás zaručeně vrátí zase do života, které vrátí na cestu víry.

Plamen Ducha nezhášejte, je další výzva. A je nesmírně důležitá. Plamen Ducha je totiž jediným mostem mezi tímto světem a světem Božím, když se zdá, že je ještě mnohem dál. Je to jediné spojení mezi naší cestou a Boží mapou. Ducha svatého, tu Boží sílu učedníci dostali právě před Ježíšovým odchodem jako komunikační most, který má sloužit k životu. Zhášet plamen Ducha je to samé, jako když  si potápěč odřízne přívod kyslíku. Podobné jako vypnout mobil, zvonění, nevybírat schránku, neprohlížet maily. Co všechno ve svých důsledcích můžeme pokazit, pokud zhášíme Ducha víry, naděje a lásky, Ducha moudrosti?

Snaha uchránit komunikaci s Bohem jde až tak daleko, že Pavel později v epištole do 1 Korintu k darům Ducha přiřadí dar mluvit ve vytržení a zároveň dar umět taková proroctví vyložit. K darům Ducha podle něj patří i uzdravování. Těch darů, které vedou k dobrému je velké množství. Všechny mají to společné, že pochází od jednoho původce. A jsou neodmyslitelnou výbavou křesťana do druhého Kristova příchodu.

Prorockými dary nepohrdejte. I když se proroctví zatím nenaplnila a všichni proroci jen lapají po dechu. Je třeba neztratit výhled, neztratit vizi, cíl putování. Proroctví nemluví jen o budoucnosti, ale hodnotí přítomnost. Respektive budoucnost poměřují s přítomností, kterou svým životem vytvářím a naplňuji. Všechno zkoumejte – tedy buďte kritičtí. Kvůli své skleslosti neskočte na lep podvodníkům, kteří vám slibují, že vás spasí už nyní. Že vás dostanou do ráje hned.

Ale i když ten ráj zatím nenastal, i když se nenaplnilo to, do čeho jsem vkládal všechny své naděje, neznamená, že přestanou platit daná zaslíbení. Platí to stále a za všech okolností, že Pán Bůh bude při vás stát, že požehná dobrému životu, ve kterém vás bude vést. Bůh je věrný, i když pocity z nenaplněných očekávání mohou být různé. Takové výzvy jsou potřebné pro každého člověka. Vracejí zpátky na zem, do života, do každodenního života s Bohem, vracejí  k modlitbě, naslouchání, k otevřenosti pro druhé. A přeci neztrácejí nadějný výhled a nabídnutou pomocnou ruku. V tom tkví křesťanská naděje, která není laciná. Je plna životní reality a přitom nabízí nadhled. Ukazuje správným směrem i s tím, že cesta není pohodlná. Proto je taková naděje vzácná. Amen.

Píseň 638 Díky za toto krásné ráno

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit + Modlitba Páně

Píseň 635 Tvá, Pane, láska

Poslání

Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli. Tak budete svým životem dělat Pánu čest a stále se mu líbit, ve všem ponesete ovoce dobrých skutků, budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti; a budete děkovat Otci, který vás připravil k účasti na dědictví svatých ve světle. On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.“ (Kol 1,9-14)

Požehnání

Ať Hospodin, ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Píseň 579 Ó Králi věků důstojný

P.S.: toto kázání jsem pronesl také ve věznici, kam dojíždím pracovat. Odsouzené se mě před bohoslužbami ptaly, zda-li bude amnestie, jestli o tom něco nevím. Že se šušká, že bude. Úplně mne to zaskočilo, protože si opravdu myslím, že amnestie nebude. A tak jsem jim řekl, co si o tom myslím a začal myslet na to, o čem budu kázat. Bohoslužby tentokrát proběhly v klidu a za pozornosti drtivé většiny odsouzených. Tak jsem asi zase nějaký ten chleba pustil po vodě... díky Pane, že jsem přišel k připravenému.