Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Každou neděli, každé bohoslužby můžeme vnímat jako příležitost pozvednout oči ke kříži. Hledět a nechat na sebe působit celý příběh záchrany svého všelijak zamotaného života. A přitom nijak nezastírat, že zlo a vlastní viny nás dohánějí a koušou do paty. Na druhou stranu díky pohledu ke kříži, tomu nejlepšímu séru, nás o život pravý, život v Duchu nemůže nic připravit...

„Pozvedám své oči k tobě, který v nebesích trůníš. Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Smiluj se nad námi, Hospodine.“ (Žalm 123,1-3)

Modlitba Hospodine, děkujeme ti, že ti nejsme lhostejní. Že kvůli nám jsi poslal Ježíše Krista, aby přemáhal zlo a temnotu (v nás i kolem nás). A my jsme mnohdy tak zabednění, že se stavíme proti tobě. Protože se nechávám ovládat nedůvěrou, neláskou i  beznadějí. Necháváme si vpouštět do srdce ukřivděnost a nespokojenost. Pane, otevři nám oči, ať vidíme znamení tvé moci mezi námi! Pane, dej nám více víry! Dej nám více vděčnosti, protože to zásadní, co v životě máme, jsme dostali od tebe, Hospodine.Amen.

Čtení: J 3,1-15

Text:

„Z hory Hóru táhli Izraelci dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: "Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví." I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: "Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil." Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: "Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu." Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. Izraelci pak táhli dál…“ (4 Mojžíšova 21,4-9)

Kázání

Jsou chvíle, kdy se věří lehce. Kdy není těžké věřit, protože prožíváme Boží přítomnost, obklopuje nás společenství věřících, cítíme podporu, objevujeme hloubku Božího poselství, máme výhled a naději. To jsou chvíle požehnané, které dávají v životě křídla. To jsou chvíle, kdy se dobře věří. Vybavuje se mi počátek devadesátých let. Kostely praskaly ve švech. Lidé objevovali své duchovní kořeny, hledali založené osvědčení o konfirmaci mezi diplomy brigád socialistické práce a při sčítání lidu neváhali uvádět svou církevní příslušnost. To byla doba, kdy nám byla čerstvě darována svoboda – takříkajíc spadla nám do klína.

Ale jsou doby, kdy se věří tak nějak hůř. Přicházejí zkoušky, krize, pochybnosti. Anebo prázdnota. Jakási nuda, utrmácenost, pořád to samé - nic nového a žádný výhled. Něco takového si představuji na počátku příběhu, který jsme četli. Izraelci jdou už nějaký čas po poušti. Pocit z prvního svobodného nadechnutí je někde daleko za nimi. Jak je jim teď? Otroctví daleko, ale zaslíbená země taky daleko. Přežívají díky Boží maně, která se objevuje každý den. Jsou snad přímo ohroženi na životě? Spíš je to pořád stejné, manu už nemohou ani cítit. Leze jim krkem. A možná někde v podvědomí hlodá pocit vleklého provizoria. Pomalý postup vpřed deptá morálku a rozviklává ideály. Tak si to přeci nepředstavovali a už to trvá nějak dlouho. A tak lid Boží reptá.

"Pane Havle, takhle jsme si to teda nepředstavovali. Za komunistů nebylo nejlíp, ale měli jsme své jisté. Ano jistoty. Dnes sice máme víc možností, ale průměrný člověk si je sotva může dopřát." Na druhou stranu je mi stále otázkou, jestli život ve svobodě musí nutně znamenat hmotně bohatší život. Mám občas dojem, že by se nám mělo žít spíše hůř, abychom si té svobody naopak více vážili. Abychom zakoušeli třeba nouzi a nedostatek, který lidi sbližuje a přitom otevírá prostor pro vnitřní pokoj, protože můžeme svobodně věřit a svobodně žít. Nebýt vázáni na vnější život, ale na ten pravý, život vnitřní.

Myslím, že z reptání Izraelců stejně jako dnešní společnosti je cítit bezradnost – nevíme kudy kam. Nevíme, proč jsme vykročili ke svobodě a kam vlastně putujeme. A vědomí, že patřím do nějakého společenství víry se nosí mnohem méně než třeba sportovní dresy.

V knize Numeri, v příbězích o putování po poušti se opakovaně objevuje otázka: „Proč jsi nás vyvedl z egyptského otroctví, Hospodine? Proč jste nás vyvedli, Mojžíši s Áronem; proč jste nás vyvedli vy disidenti a studenti?“ Abychom byli utrmácení a umoření? Abychom byli upracovaní bez záruk a jistot?
Ukřivděnost a nevděk jsou jako jedovaté hadí uštknutí, které otravuje a ubírá život. A tak na scénu přicházejí, doslova se připlazí ohniví hadi. Serafové se jim říká. Nyní už společně s cherubíny nevzdávají chválu Hospodinu, jak jsme před chvílí zpívali, ale pomalu likvidují zástup reptajících. Lidu Izraele ubývá. Nic nepomůže ostražité a bázlivé došlapování na zem. Nic nepomůže strachování se o život. Ač jsou Izraelci uhranutí pohledem na zem, pohledem smrti do očí, není to nic platné.

Ještěže to alespoň některým došlo, přiznávají svou vinu a volají o pomoc k Hospodinu. Jinak by možná celá ta pouť po poušti skončila.
Zvláštní je ale věc, že Hospodin ty hady neodvolá, nechá je konat svou práci. Řekne však Mojžíšovi, ať vyrobí hada bronzového, připevní ho na tyč, a kdo k němu vzhlédne, zůstane naživu, i kdyby byl uštknutý.

Mám dojem, že pozvednout oči, zde znamená též pozvednout mysl a své srdce. Odlepit se od své přízemnosti – vzhlédnout, pozvednout se k Bohu, nenechat se uhranout obavami, strachy.  To je onou záchranou. Z čeho se Izraelci tak strachovali, co jim připadalo hrůzostrašné, to je vytaženo na denní světlo, vyvěšeno na hůl, aby se člověk nebál.

Hospodin se o svůj lid na poušti stará. Dává ale jen to, co je k životu potřebné. Na utišení hladu dostanou (jen) manu, na pochybnosti o smyslu svého putování dostanou (jen) znamení. Jen názorný symbol, k němuž mohou pozvednout oči a – pokud tomu budou otevření – dostat výhled, novou naději. To je vrací zpět na cestu.

Na podobnou cestu k zaslíbené zemi, ke království Božímu navrací Ježíš Kristus: „Tak jako byl vyvýšen had na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Hledíme na kříž a vidíme smrt. Může to být mrazivý pohled. Ale právě tam na kříži je smrt vytažena na světlo, je poraženým nepřítelem. Je zneškodněna, a zbavena své moci.

Každou neděli, každé bohoslužby můžeme vnímat jako příležitost pozvednout oči ke kříži. Hledět a nechat na sebe působit celý příběh záchrany našeho všelijak zamotaného života. A přitom nijak nezastírat, že viny a zlo nás kouše do paty, že nás stíhá a nejde tomu utéct. Na druhou stranu díky pohledu ke kříži, tomu nejlepšímu séru, nás o život pravý, život v Duchu nemůže nic připravit. To je zvěst, kterou smíme slyšet společně z Nikodémem (viz první čtení).

Pro naše putování platí: má-li člověk dokázat veliké věci, potřebuje je nejprve vidět v malém. Má-li věřit ve vítězství, je třeba mu naslouchat vyprávěním, že něco podobného už se někdy stalo. Proto je dobré pozvednout oči a vykročit vstříc naději. Když člověk putuje po horách, naučí se pokoře a tichosti. Když sází strom, naučí se čekat. Když má člověk děti, naučí si vážit každé chvilky. Když Mojžíš zkrotil hada, uvěřil že zanechá za sebou Egypt, který měl hada ve znaku. Když Kristus vstal z mrtvých, pak smíme věřit, že je to přislíbeno i nám. Když učedníci zjistili, že jim o letnicích rozumí Židé ze všech národů, uvěřili, že evangelium se rozšíří do celého světa. Víra nepotřebuje důkazy, ale příklady. A nám nezbývá, než za ně Pánu Bohu poděkovat a nespouštět svůj zrak ze znamení naděje a spásy. Amen.

(kázání vzniklo ze spolupráce s mým „bývalým“ mentorem Pavlem Pokorným).

Píseň 546 Má duše, Pána svého chval

Poslání: Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. (1 Pt 1,13n)

Požehnání
„ I kdyby ustoupily hory a zakolísaly pahorky,
moje milosrdenství od tebe neustoupí
a smlouva mého pokoje kolísat nebude
praví Hospodin, Bůh zástupů“ (Iz 54,10)