Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Kázání Zdeňka Susy v neděli díkčinění.

Píseň 442: Pane, dnešek je den chvály

Čtení: Kaz 4, 7-12

Píseň: Svítá 90 Haleluja zpívej

Text: Gn 2,18-25

  I řekl Hospodin Bůh: "Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest." Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.

Kázání:

Bratři a sestry, tento text je asi nejstarší biblickou zmínkou o rodině. Stručnou verzi čteme už v první kapitole první knihy Bible – knihy Genesis: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi...“ (Gn 1,27-28)

Už na samém počátku, když Bůh tvořil a po každé etapě tvoření viděl, že je dobré, co vytvořil, stvořil člověka. „Stvořil člověka – muže a ženu je stvořil.“ Od počátku tedy víme, že člověk je muž a žena. Jeden není víc než druhý, jsou si rovni a patří k sobě. Tak je to velmi dobré.

V druhé kapitole Bible čteme druhou zprávu, kterou jsme právě slyšeli: Pro člověka není dobré, když je sám; tak to vidí Bůh. Člověk potřebuje pomoc, pomocní­ka, partnera. Ne však ledajakého, ale takového, který by mu byl roven. A to je muži žena a ženě muž. Jsou si rovni a přece jsou odlišní – jeden ve druhém nacházejí svou podobnost, ale také svůj doplněk, ucelení – teprve jeden s druhým jsou celek. To platí nejen z hlediska těla, ale i z pohledu duše. Žena a muž mají nejen různě uzpůsobená těla, i jejich myšlení je odlišné. Neznamená to, že muž myslí špatně, když myslí jinak než žena. Ani naopak to neplatí. Myšlení jednoho ani druhého není samo o sobě celé. Teprve v syntéze, v rozhovoru, když se uplatní klady obou, vzniká nová kvalita. Obecenství muže a ženy – jejich duší i těl – může dosáhnout nevídané hloubky a krásy. Je něčím jedinečným.

Jeho jedinečnost je zdůrazněna vyprávěním o všech živých tvorech, které Bůh přivádí před člověka. Člověk dostává od Boha moc nad stvořením a svou nadřazenost vyjadřuje tím, že všemu dává jméno. Nakonec zůstane sám. Uvědomil si svou odlišnost. V tom všem, co ovládá, čemu je nadřazen, se nenašla pomoc jemu rovná. Ani se nemohla najít.

Pomoc mu najde Bůh sám. Není v tom vůle člověka, není mu dáno ani, aby to plně pochopil. Děje se to v mrákotě. Celý děj vyjadřuje jednoznačně, že žena je pro muže darem, ne kořistí. Bůh mu ji přivádí. Bůh pamatuje na osamělého člověka a tvoří pro něj obecenství, ve kterém je pomoc a radost.

Hebrejské slovo, které se tradičně překládá jako „žebro“, znamená spíš „bok, boční stěnu“. Doslovný překlad by zněl: „Vybudoval Bůh z boční stěny člověka ženu.“ Jsou to slova a obrazy, kterých se na jiných místech Bible užívá při popisu stavby chrámu a oltáře. Smíme v tom zaslechnout náznak, že muž a žena si jsou navzájem bočními stěnami opřenými o sebe, že tak mají být společně obrazem Božího chrámu.

Znova v tom zaznívá, že patří k sobě, jeden bez druhého není celý, spolu tvoří vyšší jednotu. I radostná slova muže, když spatřil ženu – „tato je opravdu kost z mých kostí a maso z mého masa“ (tak je to doslovně) – ukazují na jednotu a společen­ství dvou rovných.

V hebrejštině jsou slova „muž“ a „žena“ dva tvary téhož kmene – „íš“ a „iššá“; i tohle vyjadřuje jejich rovnost. Překlad to žádným českým slovem vyjádřit nemůže; ekumenický překlad se o to pokouší podivným novotvarem „mužena“.

Společenství muže a ženy – dvou nejbližších bližních – je nadřazeno všem ostatním vztahům. Má přednost dokonce i před vztahem k otci a k matce, který Bible na jiných místech tolik zdůrazňuje. Muž opustí otce i matku, aby se svou ženou byl jedno tělo – aby vytvořil nerozlučné společenství, jednotu duší i těl.

Poslední věta příběhu – že oba byli nazí a nestyděli se – není obrazem něčeho, co bylo dávno, kdy primitivní lidé žili nazí uprostřed přírody. Je to zpráva i pro moderního člověka. Ukazuje, že lidé mohou mít mezi sebou neporušené vztahy, ve kterých není nic, zač by se měli stydět. Člověk, který přijímá Boží dary jako dary a ne jako něco, co sám dobyl a vlastní, může i dnes ve svých vztazích zakoušet chvíle života bez viny.

Toto vyprávění je základem židovského chápání vztahů mužů a žen. Ježíš Kristus (Mt 19,4-6, Mk 10,6-9) i apoštol Pavel (Ef 5,31) slova knihy Genesis citují a znovu vyhlašují. Tím jsou tyto myšlenky potvrzeny i jako základ křesťanského chápání vztahů lidské dvojice. Jestliže z mnoha míst Starého i Nového Zákona poznáváme, že to mezi muži a ženami bylo často jiné, nezpochybňuje to původní Boží plán pro člověka, ideální stav připravený jako součást stvoření, které je velmi dobré. Jestliže pak apoštol Pavel ve svých dopisech píše do konkrét­ní situace prvních křesťanských sborů konkrétní pokyny, které se těmto myšlenkám zdají protiřečit, nesmíme je vytrhovat ze souvislosti ani jimi popírat to, co je obecným základem, co trvá. A to je slovo o těch dvou, kteří se mají stát jedním tělem.

A teď mi namítnete, že tenhle notoricky známý příběh i s jeho výkladem dobře znáte. Ale že je až příliš krásný a příliš ideální, než aby se hodil do našeho všedního života. Dnešní doba navíc proti ideálním vztahům, jednotě duší i těl, útočí ze všech stran. Manželství je prý zastaralá a překonaná forma, která se do dnešní doby už nehodí. Čteme statistiky o počtu rozvodů, slyšíme o tom, že mladí lidé přestávají vidět důvod, proč do manželství vůbec vstupovat, vidíme kolem sebe množství vztahů bez manželství a mimo manželství... Statistika ovšem neplatí v jednotlivých případech. Kdyby v celém světě nebyla vůbec pravá láska mezi lidmi a každé manžel­ství se rozpadalo, pro náš vztah je přesto dobrá naděje. A vůbec: Nemáme se – my křesťané – lišit?

Ty rozvodové statistiky ovšem nedokládají, že manželství se přežilo. Jsou dokladem toho, že lidé se na manželství vlastně vůbec nepřipravují a když, tak špatně. Všechny ty romantické knížky a filmy a seriály o lásce, které končí tím, že dva vyvolení překonají všechna protivenství a padnou si do náruče – to je nějaká příprava? Nastává svatba a po ní už není o čem psát – naše růžové štěstí bude trvat až do smrti. Dobře to ladí s návyky konzumního přístupu k životu – teď už nemusíme nic dělat, budeme jen konzumovat své štěstí. Budeme jako ty překrásné rodinky z televizních reklam, které v neutuchající pohodě hodují na ovocném jogurtu – pozor! s velkými kusy nejšťavnatějšího ovoce... Kdo se vrhá do manželství s takovýmihle představami, bude brzy zklamán. I po svatbě nastávají protivenství – nemenší těch před svatbou – a život zdaleka není tak růžový, jak jsme si vysnili. Jak na to zareagujeme?- Asi jsme se přestali mít rádi – a když už se nemáme rádi, můžeme přece „jít od sebe“...

A přesto je dobrý lidský vztah Božím darem pro lidi! Je pozváním; ty, člověče, můžeš, smíš! To pozvání platí pro ty, co se teprve na manželství připravují i pro ty, co v něm žijí nebo v něm zestárli. Přes všechnu porušenost našich vztahů nás Bůh zve. Pojďte, máte před sebou velké zaslíbení, můžete přijmout dar, pomoc pro svůj život.

I pro manželství – jako pro všechny dobré Boží dary – ovšem platí podobenství o zahradě ráje: Člověk ji musí obdělávat a střežit. Na zahradě nemůžeme jenom trhat květiny a sklízet plody. První rok by to ještě šlo, ale dál už ne; bez prořezávání, okopává­ní, pletí a zalévání zahrada zplaní a zaroste plevelem. Brzy bude plodit jen bodláčí.- Také rajská zahrada našich vztahů zplaní, nebudeme-li ji obdělá­vat a střežit. K tomu patří žít odpovědně, mluvit spolu, dokázat se domluvit i omluvit a nenechávat nad svým hněvem zapadnout slunce. Nikdy není pozdě začít znovu; znovu se pokoušet o rozhovor, znovu hledat prameny svých životů a svého vztahu, znovu se dobírat základů a znovu se pokoušet na nich stavět nové společenství. To společenství je tedy Boží dar, ale i úkol pro každého z nás.

Ano, ale co ti, kteří o svého drahého přišli a jsou teď sami? Ani pro ně nemusí biblické slovo znít smutně. Lidský láskyplný vztah je vrcholem Božího stvořitelského díla. A jako takový má věčnou platnost. Všechna krása, kterou smíme okoušet se svými nejbližšími bližními, přece nemůže končit tělesnou smrtí a propadnout se do nicoty. Tak jako věříme, že naší drazí žijí u Boha tam, kde je mnoho příbytků, tak zůstává u Boha živý i náš vztah. A my můžeme stále děkovat a radovat se z toho, co jsme směli přijmout, na čem jsme se mohli podílet.

Ale ještě tu jsou přece lidé, kteří žijí sami bez rodiny, ať už z jakéhokoliv důvodu. Jsem přesvědčen, že i pro ně toto slovo platí, že všude, kde čteme o muži a ženě, můžeme chápat obecně bližní, druhé lidi. A na této rovině Bible vypovídá toto:

Pro člověka není dobré, aby žil sám. Člověk je stvořen pro společenství. Druzí lidé jsou mu Božím darem, aby mu byli pomocí, aby se v nich mohl setkávat s Bohem. A člověk nesmí zapomínat, že i on sám je druhým lidem darem, pomocí – není ani tyranem a pánem, ani pouze sluhou, otrokem. Před Bohem není vyšších a nižších míst. Navzájem si máme pomáhat, navzájem se ctít jako Boží dar. Jeden druhému být tím nejmenším bratrem, na kterém nejvíc záleží!

Lidské vztahy a jejich budování, to je to nejsmysluplnější, co v životě máme.- Kéž nám v nich pomáhá Pán Bůh! Amen

Píseň 699: Pane, dej, ať nás nic už nerozdvojí

Požehnání: Požehnej Ti Bůh Otec, Syn i Duch svatý. Amen