Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

A odtud možná pramení naše různá porevoluční zklamání, když jsme do sametové revoluce, do svých „sametových elit“ vkládali naděje, že státníci v této zemi neopraví jen silnice a další věci, ale že budou opravovat především „duši národa“.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny…On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!“ (Ž 33,13n)

Modlitba: Pane Bože, je dobře, že ty jsi nad námi a my pod tebou, protože smíme věřit ve tvou záštitu a ochranu. Smíme zůstat lidmi a nemusíme si hrát na spasitele a mesiáše. Pane, děkujeme že ty jsi také s námi, že vcházíš do našeho podivného světa, abys nás podpíral, když chybí síly jít dál, abys nám dával odvahu k odpuštění a k milosrdenství. Pane, jsme rádi, že jsi také před námi, jdeš před námi, prošlapáváš nám cestu hlubokým sněhem neporozumění a zloby. Pane děkujeme, že jsi také pod námi, jako základ našeho bytí, jako kořeny, ze kterých rosteme a bereme sílu. Pane zůstávej prosíme při nás i tehdy, když s tebou nechceme mnoho sdílet. Buď s námi svou mocí, která převyšuje veškeré snahy vládců tohoto světa si nás ochočit. Pane, děj se vůle tvá. Amen

Text: „Ka ždý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů. Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest.“ ( Ř 13,1-7)

Kázání Milí přátelé, když luterští teologové pro tuto neděli vybrali oddíl z 13.kap. ep. Římanům, asi ještě nic netušili o 17. listopadu, který jsme si po sedmnácté připomenuli, a už vůbec neměli ponětí o současné politické situaci v naší zemi. Přiznám se, že mi v posledních měsících k orientaci v politice vysokoškolské vzdělání moc nepomáhá a tak se raději opírám o selský rozum. Věřte mi, pomáhá to. A nebo jinak, kdybych chtěl být od toho všeho o něco více svobodnější, jistě bych si vždy po zprávách otevřel ep. Římanům v tomto odstavci: „každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha.“ Podřizujte se, abyste se nevzpírali Božímu řádu.

Ekumeničtí překladatelé bible tomuto odstavci opatřili nadpisek „vztah k veřejné moci.“ Nadpis budí dojem, jakoby šlo o nějaký obecný křesťanský postoj ke státní moci. Jakoby se správný křesťan měl veřejné moci podřídit vždy a za každých okolností – být poslušným a bezproblémovým občanem. Pod-řídit se, být pod-řízením, být řízen. Jak potom vypadají disidenti, studenti a všichni lidé dobré vůle pod zorným úhlem tohoto – v pravdě – příkazu?

Záměrně jsem pro první čtení vybral oddíl z jiné 13.kapitoly – tentokrát ze Zjevení. Státní moc je zde vylíčena jako šelma, obluda, která nutí druhé se jí klanět a ty zlobivé požírá. Kdo má uši slyš, říkají slova apokalypsy. Jsou období, kdy křesťan musí se šelmou bojovat, každopádně se jí nepodřídit, nepoklonit – tuto poctu si nechat pro svého Boha. Pavlova slova se těžko dají zobecnit.

Jakou podobu nabrala tehdy státní moc v Římě, kam apoštol píše vzkaz o podřizování se státu? Tehdy veřejná moc pokojně udržuje stát, spravuje komunikace, vodovod, školy, lázně… asi jako veřejná moc dnešní. Křesťané nejsou tehdy pronásledováni pro své vyznání, mohou veřejně vyznávat svou víru… asi jako dnes. Císaři, státníci, politici, se považují za neomylné, nežijí dle křesťanských hodnot, kdo by to od nich čekal. Prohlašují se za polobohy a v podstatě si dělají co chtějí… na tom se dnes také mnoho nezměnilo. Přesto ani římští křesťané ani my s tím nejsme spokojeni. Nepotkáváme se s našimi hodnotami. Chybí pokora, upřímnost a ochota usmířit se.

Přesto Pavel považuje za nutné, aby se i tehdy Kristův lid podřídil zákonům a pořádku země ve které žijí právě tehdy, když se jim to nemusí líbit. Součástí Božího řádu je skutečnost, že je tu moc, stát, který dodržuje a ochraňuje právo – dělá-li to ovšem. Vládcové jsou přeci hrozbou jen tomu, který jedná zle. A těm dobrým, bez ohledu na vyznání, stát uděluje pochvalu. Je-li stát schopen dobré věci ocenit, spravuje-li zemi a chrání právo, je tento stát součástí Božích řádů. Vladař, státník či politik je v Božích službách drží-li se úkolů, které jsou mu zadány.

Snad Pavlovo pojetí nezjednoduším, když řeknu, že podle něj jsou Boží úkoly pro stát tyto: být správcem věcí veřejných a ochránce spravedlnosti. Všechno ostatní spočívá na jejích občanech. Pavel varuje před těmi, kteří se pro svou víru necítí být vázáni obecnými normami a autoritou státu. Na druhou stranu ale veřejné moci nepřisuzuje vyšší roli, než má mít. Ani náš stát nemá zaujímat větší důležitost než mu náleží.

A odtud možná pramení naše různá porevoluční zklamání, když jsme do sametové revoluce, do svých „sametových elit“ vkládali naděje, že státníci v této zemi neopraví jen silnice a další věci, ale že budou opravovat především „duši národa“. Čekali jsme nějakého vůdce, člověka který národ povede ke světlu mravnosti a humanitě. Do osob typu Václava Havla jsme vkládali ledajaké představy a zaráželo nás, že zůstávají normálními lidmi i se svými chybami. Nespočívá naše permanentní zklamání v tom, že do politických elit projektujeme to, co je úkolem nás všech? Nehledáme podvědomě pevného vůdce, kormidelníka, který propluje s celou společností všemi nástrahy a útesy do klidných vod – tak trochu za nás?

Je docela možné, že římští křesťané, zažívali něco podobného. Možná měli představu, že by se měli postavit proti bezmeznému pohanství vládců a vtisknout veřejné moci křesťanské hodnoty a pokud se to nedaří, žít nezávisle…

„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha.“ Beru to z Pavlových slov nejvíce jako úlevu:  Evangelium není politikou. Křesťan se má podřídit moci, která je a má být pouhou správkyní země a strážkyní spravedlnosti. Loajalita se naplňuje placením daní, cla, vzdáváním úcty a cti. To je vše. Nevkládat do role státu víc než je zdrávo a zároveň se nezbavovat odpovědnosti za žité hodnoty ve společnosti. Nejlépe je začít u sebe, u své rodiny a svého okolí.

Nechat svůj život zahltit politikou znamená permanentně se zklamávat a vzdálit se věcem, které jsou pro křesťana ty podstatné. Není náhodou, že apoštol po tomto odstavci říká, abychom nebyli dlužníky a milovali druhého jako sebe. Začít u sebe a nedělat to jen tehdy, když to budou dělat ti nade mnou. Jak vidno, nikdy by se s tím vlastně nezačalo.

Pavlův vzkříšený učitel, Ježíš z Nazaretu také vlastně obrací pozornost lidí od politiky k vlastnímu srdci. Tehdejší židovští představitelé, zákoníci a farizeové jsou více či méně svázaní s římskou nadvládou. Někteří kolaborují, druzí plánují povstání proti moci, která za Ježíšova života zemi paradoxně pozvedla. Do očekávaného mesiáše se vkládaly politicko-mocenské naděje, proto byl Ježíš při vjezdu do Jeruzaléma oslavován, vítán a proto také byl všemi opuštěn, protože tyto ambice nedokázal a ani nechtěl naplnit. Lidé na něj jako na věšák navěsili bujné představy, že vyřeší všechno za ně – hlavně politiku. Avšak úkolem Božího Syna nebylo člověka připoutat k politickým rubrikám a „headlineům“, ale obrátit Boží lid ke zprávě o Božím království. Bůh neplní všechna naše přání, ale plní všechny své sliby, říká jeden citát. Stát má hodnotu dočasnou, království Boží hodnotu nadčasovou. Zaslíbení Božího království není vysněným přáním „zbožných duší“ je Božím slibem. A ten slib je již mezi námi, jsme jeho součástí, smíme být jeho hosty a radovat se. Hospodin své sliby plní.

Chceme-li jako společnost měnit své hodnoty a postoje nepokoušejme se to při vhazování volebních lístků, ale v každodenním životě, který následuje Krista k Božímu království. Kdo jsem já, kdo vládne mému srdci a koho následuji, jsou otázkami těmi základními.

Není-li stát ztělesněním šelmy ničící vše kolem sebe a pěstující svůj samospravedlivý břich, nemá křesťanovi stát za námahu nechat se politikou bytostně pohltit, ale ani ji ignorovat. Vždyť nad tím vším v nebi je trůn, pravdy hlavní sídlo a na něm hlavní vladař tohoto světa. To smíš a máš vladařům připomínat, aby nezapomněli, že jsou jen v Božích službách. A nebo ještě lépe: neskládejte v mocných naději, v síly jejich, která skály láme, ale skládejte  naději v moc lásky, milosrdenství a odpuštění. Amen.

Píseň 690 Soudce všeho světa Bože

Poslání

„Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.“ (Ř 13,8)

Požehnání

Kéž máš vždy práci, aby tvé ruce měly co dělat. Ať se vždy sluneční světlo třpytí na tvé okenní římse a v tvém srdci ať se třpytí jistota,
že po lijáku přichází duha. Dobrá ruka přítele ať je ti vždy nablízku,
a Bůh ať naplní tvé srdce a povzbudí tě radostí. Amen

Píseň 196 Co činí Bůh, vše dobré jest