Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Když se nám před rokem narodila Klaudie, pak se v mém nitru rozhostil zvláštní pokoj. Vše bylo tiché a klidné. Měl jsem pocit, že celý svět by chtěl naslouchat jen jejímu breku, neboť v tu chvíli nebylo nic důležitějšího. Čas se na chvíli zastavil a v tu chvíli jsem poznal svět, přírodu, Stvoření, všechno kolem sebe jako tajuplně krásné.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Hospodin se ujímá pokorných… Netěší ho síla koně, nemá zalíbení ve svalech muže. Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství.“ (Ž 147,6.10.11)

Modlitba: Pane, je první neděle po Vánocích a nás to zase táhne k tobě. Děkujeme ti za světlo naděje, za společenství rodiny, za solidaritu jedněch s druhými, děkujeme za pokoj, který nám posíláš s narozeným betlémským dítětem z rodu Davidova. Pane, přicházíme, protože tvé slovo nechceme spolu s vánočními ozdobami zase strčit do krabic, ale chceme jej mít stále na očích, stále přítomné,živé. Cítíme, že evangelium, ta dobrá zpráva se v nás vždy znova rodí a my chceme o to narozené pečovat, aby v nás a z nás něco dobrého rostlo. Přicházíme, protože tě prosíme o tvou posilu, inspiraci a odvahu žít každý den s tebou. Amen.

Píseň 627 Má duše Boha velebí

Text: J ežíš hlasitě zvolal: "Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluví, mluvím tak, jak mi pověděl Otec." ( J 12,44-50)

Kázání

Když se nám před rokem narodila Klaudie, pak se v mém nitru rozhostil zvláštní pokoj. Vše bylo tiché a klidné. Měl jsem pocit, že celý svět by chtěl naslouchat jen jejímu breku, neboť v tu chvíli nebylo nic důležitějšího. Čas se na chvíli zastavil a v tu chvíli jsem poznal svět, přírodu, Stvoření, všechno kolem sebe jako tajuplně krásné. Byl jsem přeplněn nevyslovitelným údivem nad zázrakem života. A v té chvíli mé rty samovolně vyslovily jedno slovo: děkuji.

Každoroční připomínka narození Ježíše Nazaretského nám dává vždy do takového požehnaného času vstoupit. Čas vánoční je časem narození dítěte, skrze kterého Bůh plně vstoupil do lidských dějin. Slavení Vánoc má za úkol jediné – aby člověk dokázal žasnout, ztichnout, naslouchat a vyslovit Bohu jedno velké Děkuji.

S první nedělí po Vánocích se otevírá možnost začít přemýšlet nad tím, kdo je tím Ježíšem Nazaretským a co pro život každého z nás může znamenat. Boží slovo je narozené – narozené třeba v nás a na nás nyní spočívá rodičovská péče, neboť se dostalo i do našich rukou. Pečovat o Boží slovo, které jsme dostali, zavinuli do vděčnosti a uložili do svého nitra. Ne vždy je to tak idylické. Pleny je třeba vyměňovat, dítě musíme krmit, dávat na něj pozor, pečovat o něj. Jeden se pořádně nevyspí, protože narozené Boží slovo začíná volat a křičet, až jsou mu vidět mandle. Z dětského žvatlání se stává srozumitelná řeč a ta říká upřímně, co se nám nemusí líbit.

V Janově evangeliu Ježíš zakřičí do světa: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal.“ Rozumějme, nebyla to náhoda, nejde o dítě jako každé jiné, nebo anonymní dítě z babyboxu: Ježíš Nazaretský je Božím vyslancem. A jeho posláním je svítit lidem na cestu. Ježíš hlasitě volá hlavní zvěst celého Nového zákona. Kdo přijali jeho, přijali i toho kdo jej poslal – Hospodina, Boha Izraelského lidu, Stvořitele nebe i země. Každý má uslyšet a hned po Vánocích, že nikdo nemusí zůstat ve tmě, kde jedinec jen tápe a bloudí, protože není vidět cesta. Následovat betlémské světlo, je pozváním k víře.

Přiznám se, že dříve než jsem začal věřit, mi připadalo podezřelé, že bych měl žít ve tmě. Měl jsem pocit skrze občasné misijní tlaky kolem sebe, že křesťané se vždy snaží nebohé pohany nejdříve ponořit do vlastních vin, a když je nebožák vymáchaný v blátě, pak mu s radostným úsměvem podají pomocnou ruku ve formě odpuštění a znovuzrození. Připadalo mi podezřelé, že všechno bez Pána Ježíše setrvává v bezedných tmách.

Zde je ale nutné odlišovat různé evangelizační fígle od Kristova poslání. On nikoho v blátě nemáchá, on přišel, aby ti, kdo v něho věří, nezůstali ve tmě. Přichází pro ty, kteří jeho vyhlížejí, kteří něco vědí o tmě v sobě a kolem nich. Mám za to, že Kristovo poselství neřekne mnoho člověku, který nic neví o stínech svého srdce a svých chybách.

Kristovi následovníci jsou právě ti, kteří se někdy v životě praštili do hlavy, nebo spadnuli do díry. Ti zjistili, že cesta, po které se ubírali, byla jen naslepo volená trasa, která nikam nevede. Křesťan je člověkem pokory a zároveň tím, kdo hledá a nachází orientaci v té tmě. Ježíš nepřišel druhé ze tmy usvědčovat, on ze tmy vyvádí, ukazuje cestu a směr. Proto hlasitě volá: "Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil." To je smysl jeho příchodu: vyvést ze tmy ty, kteří ji prohlédli. Prohlédli ji kolem sebe a v sobě. Jeho úkolem je dovést člověka zpět k Bohu na místo, kde se odloučili, kde se z jednoho společného světa staly dva – svět Boží a svět lidí. Už Ježíšův příchod oba světy spojuje či přemosťuje. To je také důvod, proč u starých mostů často stojí kostely. Ježíšovo Slovo svítící na cestu je spolehlivým mostem na druhý, jinak málo známý břeh. Kdo na tento most vstoupí a s důvěrou po něm půjde, nemusí litovat.

I při každém slavení svátostí, ať křtu či Večeře Páně na takový most také vstupujeme. Při slavení svátostí se smíme ujistit, že dva odloučené světy se navzájem prostupují a prolínají. Kdo se hlásí k Ježíši Kristu ve svém křtu, hlásí se k tomu, kdo Krista poslal. Kdo slaví společně večeři páně, ten přijímá v chlebu a víně toho, který poslal Krista. "Když vidí mne, vidí toho, který mě poslal." Co říká On, říká sám Bůh. "Neboť jsem nemluvil sám za sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci." Bůh mluví ve svém Synu. Odmítnout to slovo znamená zůstat ve tmě a minout se s Boží láskou, která v něm přichází k nám. Proto Ježíš ta slova hlasitě volá, abychom nepřeslechli pozvání na cestu světla.

První neděli po Vánocích se vydáváme na cestu, v ruce držíme baterku Božího slova. Jak ale jeho slovo zachovávat, jak o něj pečovat, jak doplňovat baterie? Objevovat způsoby péče o něj, to je úkol a dobrodružství na celý život. Jistě pročítat příručku „Na každý den“, knihy modliteb, chodit na biblické, číst křesťanský tisk, to všechno je důležité.

Nechci dávat přesné instrukce, každý si je pro sebe objeví, bude-li chtít. Jen se mi nyní vybavuje přiléhavá ilustrace, jakou nacházím v symbolu evangelického vyznání – Bible a na ní je položen kalich. Dříve evangelíci museli své drahocenné Bible schovávat do trámů, pod podlahu, do bochníku chleba, a když strach zmizel, byly evangelické světnice známé tím, že na stole ležela ona velká kniha. Dokonce se dědívala s domem. Každá generace do ní zapsala své jméno, někdy se do ní vpisovaly důležité události ze života rodiny. Kam jinam ty poznámky patří, když Boží slovo se prolíná s životem mým i celé rodiny? Bible tedy ležela na stole, byla otevřená a lidé si v ní četli. Evangelíci Boží slovo zachovávali, předávali jej dětem vedle výbavy či stavení.

Avšak postupem času se stalo, že symbolem evangelického vyznání se stala Bible zavřená, jakoby zatížená kalichem. Písmo postupem času zaprášené, uklizené nejdřív na poličku nad stolem a pak v polici mezi ostatními knihami až se často neví, kde vlastně je. Jsem rád, že dnes je symbolem evangelického vyznání kalich s Biblí otevřenou. Vracíme se zpátky, hledáme a objevujeme, že poznámky o našem životě jsou vepsány mezi řádky v Božím slově – že se oba světy prolínají. Umět takto číst mezi řádky Písma považuji za největší dar v životě víry. Dar, který můžeme rozvíjet, učit se mu a nejen sebe, ale i druhé.

Je jen na nás, aby se Boží slovo, Bible, stala opět centrem života rodiny. Způsobů jak ji v centru života udržet je mnoho. Začít je dobré tím, že se budeme stále vracet k oněm jeslím. Každý den mohou být u nás, v našich rodinách takové malé Vánoce. Každý den smíme žasnout nad Božím stvořením, nad zázrakem života a nad Boží hlubinou, která vešla do světa v podobě narozeného dítěte. Kdo to dítě přijímá, kdo jej do svého života adoptuje, přijímá Hospodina. Kdo se dokáže sklánět nad jesličkami týden po Vánocích, ten vyráží v kuželu Božího světla po pěšinách i mostech vstříc setkání s Bohem. A na té cestě již stále častěji přichází ke křižovatkám, kde se obě cesty potkávají, které stále častěji jdou vedle sebe, proplétají se, až nakonec spočinou ve společném cíli.

Píseň 290 Jdu klanět se ti k jeslím sám

Večeře Páně

Poslání: „Prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil 'vnitřní člověk' a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,16-17)

Požehnání

„Ať Bůh svou nadějí chrání a provází tvůj čas, který ti zde vyměřil. Ať svou láskou provází tvé kroky vedoucí k druhým lidem. A ať svou vírou přemáhá tvou nejistotu a proměňuje ji v radost.“

Píseň 534 Ó Bože, spáso zašlých dob