Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Když si představíme sbor korintských křesťanů jako rodinu, pak z toho vyjde, že teta má potíže s alkoholem, strejc se ohlédne za každou sukní, babička zítra nepřejde na přechodu pro chodce, protože to má napsáno v horoskopu. Děda by chtěl při bohoslužbách pálit svíce a kadidlo. Bratr tak trochu špekulant tvrdí, že Ježíš nezemřel, ale jen upadl do kómatu a pak se probudil. Prastrýc hudrá, že jsme všichni hříšníci a dětem je to jedno, hledí jen, aby vypadly z domu.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě.“ (Ž 24,3.4)

Píseň 24 Tvá Bože je všechna země

Modlitba

Hospodine, pro Ježíše Krista náš dobrý Otče, skláníme se před tvou velikostí a mocí. Různými cestami dospíváme k poznání, že naše síly jsou nedostatečné a zdroje chabé. Touha po lásce se střídá se sobectvím, hledání víry nahrazujeme lacinými představami o tobě, držení se naděje pouštíme ve prospěch berliček a falešných opor. Co je člověk, že na něj pamatuješ a v lásce se k němu skláníš? Co jsme my, že ti smíme tykat? Pane, děkujeme za tvou lásku a věrnost, děkujeme za společenství Ježíše Krista, které nás dovede naplnit, zorientovat a dodat výdrž v  lidské pouti. Prosíme o tvého Ducha, o tvou moc a sílu se k tobě obracet a žít s tebou v živém společenství. Dej nám i dnes zaslechnout dobré a pevné slovo povzbuzení a naděje. Amen.

Čtení: Iz 40,12-25

Píseň  Svítá 374 Vítr se ztiší

Text: „ Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus. On vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni. Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem.“ ( 1 Kor 1,4-9)

Kázání

Je to jen úryvek, oslovení, odstaveček delšího apoštolova dopisu Korintským křesťanům. A přece je v něm řečeno mnoho, možná to hlavní a podstatné. V čem je ten dopis jiný než běžné dopisy, co podstatného se v něm dozvídáme?

„Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši.“ Připadá Vám úvodní věta něčím zvláštní, tak trochu z jiného světa? Kolikrát taková slova slyšíme v běžném životě? Kolikrát v běžných setkáních děkujeme jeden za druhého? Vnímáme to tak, že jeden k druhému jsme posláni, že každý k nám může přinést Boží slovo – povzbuzení, napomenutí, porozumění? Máme své přátele, okruh blízkých lidí, své skupinky. Za ně jsme vděční, za ně Bohu děkujeme. V dnešním světě věc nevídaná, neskutečná. Mám dojem, že lidé, kteří se církevnímu společenství pošklebují, by jej právě oni potřebovali. V nich by nalezli  hluboká a trvalá mezilidská pouta, povzbuzení ve víře, aktivní toleranci od druhých…

Ale pozor, tak snadné to není. Začteme-li se do epištoly více, hned o několik veršů dále (v 10.v.), přichází od apoštola prosba za urovnání roztržek. Ve společenství jsou spory, různé autority, každý chce sbor směrovat jiným směrem. A o pár kapitol dále čteme o mravních prohřešcích, o krvesmilstvu. A dále bychom se dočetli o problémech v manželství, obětování pohanským modlám, o sociální nespravedlnosti, nejednotě ve slavení večeře Páně a popírání vzkříšení. Pořád ještě platí, co se říká na začátku, že svědectví o Kristu bylo mezi korintskými potvrzeno? Platí to, co píše apoštol na začátku, že stále za korintské děkuje pro milost Boží?

Když si představíme sbor korintských křesťanů jako rodinu, pak z toho vyjde, že teta má potíže s alkoholem, strejc se ohlédne za každou sukní, babička zítra nepřejde na přechodu pro chodce, protože to má napsáno v horoskopu. Děda by chtěl při bohoslužbách pálit svíce a kadidlo. Bratr tak trochu špekulant tvrdí, že Ježíš nezemřel, ale jen upadl do kómatu a pak se probudil. Prastrýc hudrá, že jsme všichni hříšníci a dětem je to jedno, hledí jen, aby vypadly z domu.

„Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši.“ Že se to Pavel nebojí vyslovit. Nepřestřelil, nechce si adresáty tak trochu ukolébat, dostat na svou stranu? To bychom ho usvědčili z pokrytectví a to se mi nezdá. Jak to Pavel myslel?

Apoštol založil a procestoval tolik sborů, že si nemůže o lidech dělat iluze. Nakonec vychází z poznání sebe sama, vždyť dříve držel pláště exekutorům při kamenování Štěpána a pak diakonovi souvěrce sám pronásledoval. Jenže do jeho propočtů a škatulek pravosti víry silně promluvil Bůh. A od té doby si o lidech nemyslí nic lepšího, ale mnohem více důvěřuje Boží milosti jako veliké s moci.  Člověka vidí realisticky a nezavírá před hříchy a chybami oči, ale s poznáním Boží lásky a milosrdenství nemůže jinak, než důvěřovat v Boží sílu. Bez toho člověk vlastně jen bloudí v kruhu.

To podstatné, co vystihuje korintské křesťany, není jejich dokonalost, ale skutečnost, že jim byla zvěstována Boží milost. Do té rodiny bylo zaseto Boží zrno a to má sílu kořenit, růst a vydávat úrodu. A proto za ně stále Bohu děkuje, protože byli ochotni být půdou – polem, které Boží slovo přijme a nechá kořenit a růst. Nejde o to dosáhnout nějaké ustrnulé dokonalosti, vyváženosti církevní nauky či přesné citování Písma, jde o proces, růst, ochotu nabídnout sebe Božímu dílu. A to je přeci něco tak krásného, za co můžeme děkovat. Jeden za druhého, za ochotu každého z nás se Bohu otevírat, přijímat jeho Slovo a dávat vzrůst. Každý sám za sebe, se svým naturelem, originalitou. Pravda i do svých selhání a zápasů nechat promluvit zprávu o tom, že Bůh člověka má rád, chce mu být na blízku a nabízí mu svou pomoc.

Lidé mají běžně vůči církvím a lidem v nich za zlé, že jsou pokrytečtí, hlásají mravnost, ale nejsou často o nic mravnější než necírkevníci. Z letmého pohledu se to může jevit. I taková může být církev Kristova, Boží lid. Jejím základem není lidská mravnost, ale Ježíšův život, jeho svědectví o Bohu. Jejím základem je snaha na tomto kameni stavět a to je to, čím církev je a musí být v prvé řadě.

A proto může apoštol jít dál a s odvahou říci, že Bůh korintské obohatil ve všem, v každém slovu i každém poznání. Všechno podstatné již korintští mají. Vše základní už dostali. Vlastně tím říká, nic jiného a nic většího nečekejte. To co máte, to je to hlavní a na tom musíte stavět.

Možná se mnozí budou cítit podobně jako když na hostině snědí polévku, čekají další chod, ale ono je jim řečeno, že polévka je grunt a že nic dalšího nepřijde. Někteří ještě chvíli hledají příbory a desertní vidličky, ale pak musí vyjít s tím, co už dostali. Máte Ježíše Krista, máte evangelium, dostali jste společenství s Ježíšem Kristem, synem Božím, který vám otevírá bránu do Božího tajemství a který člověku pomáhá pročišťovat mysl i srdce, aby zrálo do ryzosti a opravdovosti. To je to slovo, které koření, působí uvnitř člověka a proměňuje jej v člověka dobrého, trpělivého a moudrého.

A s tímto základem, s tímto gruntem přichází i charismata, dary Ducha svatého, zvláštní schopnosti, jaké přicházejí ve víře: dar modlitby, dar prorockého slova, dar zvěstování apod. „Nejste pozadu v žádném daru milosti“ . Církevní život se žel někdy podobá závodu o to, kolik lidí se účastní shromáždění, nebo kolik se vybere na saláru. Vy, korintští, vy krupští, vy havlíčkobrodští, nejste pozadu v žádném Božím daru. Nejste pozadu, máte vše, co mají ostatní. Máte srdce otevřené pro Boha, máte Ježíšovo evangelium, máte příslib Boží přítomnosti, máte jeho dary. Vyjděte a žijte s tím, co už máte.

Bůh Vám bude oporou až dokonce. Až dokonce? Do konce čeho? Do konce vašeho života. Není to málo. Kolik věcí má omezenou trvanlivost a které z nich mohou být oporou opravdu po celý život? Co manželství, přátelství, rodina? V dnešním světě vidíme, že oporou až do konce nebývají. Kéž by to tak bylo. Na druhou stranu i taková zkušenost může být dobrá, abychom hledali tu pravou – Boží oporu.

„Věrný je Bůh, který vás povolal do společenství se svým Synem, naším Pánem Ježíšem Kristem“, zní opět jako další ujištění. Bůh je věrný. Že už dobře víme, co je to nevěra? Bůh je věrný? Z čeho jiného to poznat, než z nabídnutého společenství s Ježíšem. Jeho věrnost člověku, ba člověku selhávajícímu, vidíme na každém jeho kroku.

Slova proroka Izajáše, slyšeli jsme je v prvním čtení, jsou také plné otázek: „kdo odměřil všechna vodstva na zemi; kdo změřil nebesa; kdo změřil Božího Ducha, kdo zde na zemi vytrvá stále; ke komu připodobníte Boha; jakou podobu mu přisoudíte?“ Myslím, že tím prorok člověku připomíná jeho vlastní otázky, když hledá Boha. Žasne nad krásou přírody, žasne nad hloubkou lidské duše a zároveň je naplněn úzkostí, že podstaty toho se nedobere.

Vy, korintští a všichni ostatní, dostali jste společenství s Ježíšem Kristem. S ním má člověk možnost dojít k podstatě toho, z čeho žasneme. To živé společenství dovede člověka k jádru. Bůh vás k takovému společenství povolal, zavolal vás. Někdy a někde jste ucítili jeho hlas, dotyk, povolání. Společenství s Ježíšem nezodpoví na všechny otázky, ani nepomůže vyhrát vědomostní soutěže. Společenství je celoživotním rozhovorem s Ježíšem a jeho cestou, s jeho učením a příkladem. Je docela možné, že cest k Bohu je více. Nám bylo dáno poznat cestu jednu, jednoho učitele a společenství s ním, na které je třeba se spolehnout.

Vše o čem dnes přemýšlíme, o tom jsme již zpívali na začátku bohoslužeb. Kdo vystoupí na Boží horu? Život je připodobněn k výstupu. Kdo znáte Alpy či jiné vysoké hory, žasnete z majestátnosti hor. Dole vám přijde nemožné se dostat nahoru, najít cestu. Něco vás ale zavolá, přijdete blíže a cesta se vám začíná odvíjet před očima. Kabinková lanovka to zrovna není a někdy je to trochu strmé, ujíždí nohy a musíte se držet zuby nehty. Moc toho sebou mít nemůžete, asi tak to nejnutnější, třeba právě evangelium o Boží lásce. Ale jak stoupáte výše, máte větší rozhled, větší nadhled, poznání. Až tam nahoře vám bude dáno vědět, spatřit Boha tváří tvář. Už cestou Vám ale bude oporou až dokonce.

Putování za něčím svatým, ryzím, čistým. Putování za Bohem. Kdo vystoupí na Boží horu? Ten kdo má čisté srdce a ruce ryzí. Kdo se pro to nechává proměňovat Slovem lásky a milosti, kdo nabízí své srdce Bohu, aby do něj vstoupil.

„Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši.“ Je to skvělé, jít spolu, stoupat výše, pomáhat si. Někdo se třeba tváří že s námi nemá nic společného, ale jde stejným směrem. Milí přátelé, děkuji Bohu za to, že každému z nás byla dána milost v Ježíši Kristu. Každý z nás ji uchopujeme, necháváme se jí vést, necháváme ji působit v životě. Ona nakonec přinese ryzost a čistotu srdce. Amen.

Píseň 166 Pán Bůh je přítomen

Ohlášky

Přímluvné modlitby – sešit – modlitba Páně

Píseň  Svítá 312 Stárne láska jako víno

Poslání

„Kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ (2 Kor 3,17b a 18)

Požehnání

„A pokoj převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Jděte v pokoji. Amen“

Píseň 452 Za dar slova Bože milý