Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

kázání faráře Jíry Weinfurtera při ekumenických bohoslužbách "Na paměť a památku", konaných u příležitosti výročí zveřejnění zprávy o nemocničních vraždách v Havlíčkově Brodě.

Vážení přátelé, když učedníci žádají svého Mistra: „Pane, nauč nás se modlit,“ Ježíš prosloví modlitbu, která se stala neodmyslitelnou součástí života všech křesťanů. A nejen to, modlitba známá jako „Otčenáš“ nebo „Modlitba Páně“ vytváří základ duchovního odkazu evropské civilizace. Na tom by snad nebylo nic překvapivého.

Co však může překvapit a snad i zaskočit jsou slova, která po této modlitbě bezprostředně následují. „Jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec neodpustí vaše přestoupení." To je odvážné a nečekané završení známé modlitby. Chce snad tím Ježíš říct, že celý její obsah lze shrnout v jedno jediné téma – odpuštění, smíření? A nejen to. Naše rozpaky mohou ještě růst. Vždyť aby došlo k opravdu hlubokému a osvobodivému smíření, nestačí přece pouze chtít, nestačí se jen rozhodnout, nezáleží jen na nás, nezáleží jen na naší, byť i dobré vůli. Zdá se, jakoby Ježíš ani nevnímal tu ohromnou tíži, která s každou vinou na člověka doléhá. Možná to také znáte, člověk by rád vyšel vstříc, nabídne i ruku na usmířenou… a nedostane se mu žádné odezvy – vyřčené pozvání zazní do prázdna, nabídnutá ruka zůstane viset ve vzduchu. Nebo naopak. Když jsme sami vyzváni, abychom ukončili vleklé napětí … a v té chvíli se v nás cosi vzpříčí, sami nejsme schopni udělat jediný vstřícný pohyb, ruce se sevřou v pěst, celé naše tělo ztuhne a zkoprní.

A konečně, právě v naší souvislosti může zaznít oprávněná námitka, jak se k tomu všemu má spravedlnost? Jak k tomu přijdou všichni ti, kteří se cítí poškození, potupeni, oklamáni. Je vůbec možné mluvit o smíření, když vina nebyla jasně pojmenována, když viník nebyl s definitivní platností zřetelně označen? Není v takové situaci předčasné jakkoli se zmiňovat o odpuštění, nebude tím hranice mezi vinou a právem setřena, nevyjdou z toho všeho vinící nakonec příliš lacino?

Právě na pozadí všech těchto otázek a pochybností by nám mohl příběh setkání Jákoba s Ezauem (který jsme slyšeli v prvním biblickém čtení) vyznít až příliš neuvěřitelně a idylicky. Dva bratři, kteří byli po dlouhá léta až k smrti znesvářeni, si najednou padnou do náručí. A to ne proto, aby si znovu šli po krku, aby si vzájemně bodli kudlu do zad, ale naopak. Aby se s důvěrou, bez úskoků a vedlejších úmyslů, v slzách osvobozujícího uvolnění objali. Jakoby se nic nestalo.

A přitom se stalo. A ne málo. A nejen na počátku jejich narození. Nejen protože již v lůně matky mezi nimi docházelo k vzájemným potyčkám. Právě pro svou vytrvalost v konfliktu s Ezauem si Jákob vysloužil přezdívku „Patudržka“. A když zneužil slabší chvilky svého bratra, a pak i svého otce, můžeme ve významu jeho jména zaslechnout ještě ostřejší tón: Jákob – Podrazák. Vzájemné smíření těchto dvou bratří tedy vůbec není samozřejmé a jednoduché. A trvalo to skoro celé věky, než k tomu dospěli. Vůbec se pak nelze divit, že se Jákob setkání s Ezauem obává a že je Ezau podezírán ze snahy Jákoba i celou jeho rodinu vyvraždit.

Proto také Jákob s takovou zarputilostí zápasí při přechodu potoka Jabok s tajuplnou a neznámou bytostí o požehnání. Zápasí totiž o naději, zápasí o budoucnost, zápasí o svobodu od té ohromné zátěže, která je plodem každého konfliktu. A zvlášť je-li to konflikt bytostný, je-li dlouhodobý, dotýká-li se skutečností, lidí, na kterých nám hodně záleží.

Co je ale důležité – i dnes pro nás. Že z tohoto zápasu Jákob nevychází jako hrdina – nedotčen, nepoznamenán, nepřemožen. Naopak. Ačkoli se mu dostane silného povzbuzení, ačkoli je v odvaze setkat se s znesvářeným bratrem posílen požehnáním, vychází mu právě skrze toto požehnání vstříc raněn. Raněn a ochromen na jednom z nejcitlivějších míst lidského těla. Proč? Protože žádné smíření nikdy není bezbolestné. Právě protože vinu a spravedlnost neobchází a nesmazává. Je to bolestný proces, který naopak zápas o spravedlnost musí doprovázet. Bez šance na smíření by totiž úsilí o spravedlnost navždycky zůstalo neunesitelným břemenem, na jehož konci by bylo jen naprosté vyčerpání, pocit bezmoci a zbytečnosti všeho toho, čím člověk žil a o co v dobré víře usiloval.

Nechme se tedy tímto příběhem i Ježíšovou výzvou inspirovat i dnes a pro tuto chvíli. Právě z poznání, že každé, i sebemenší odpuštění je osvobozující – přípravou pro ty nejtěžší zápasy… z tohoto poznání roste stará tradice – těm, kteří jsou právě nyní v naší blízkostí přát pokoj.

Zkusme tedy nyní, neseni tímto příběhem, učinit vstřícný krok k těm, kteří jsou nám v této chvíli na blízku a na znamení ochoty hledat cesty smíření, bránit zlu a hájit dobro, zkusme nyní těm, kdo stojí kolem nás podat ruku se slovy „Pokoj tobě“, nebo jiným pozdravem, který je vám vlastní.