Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Žijeme ve světě protikladů: černá a bílá, den a noc, bohatí a chudí, úspěšní a outsideři, zdraví a nemocní, mocní a chudí, zbožní a bezbožní, ale také vězni a dozorci. V protikladech jsme vychováváni, utvářejí nám obraz světa a je třeba říci, že nám ze všeho nejvíc zjednodušují život. „Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci, … Hospodin dal poznat svoji spásu…Spatřily všechny dálavy země spásu našeho Boha. Hlahol Hospodinu, celá země, dejte se do plesu, pějte žalmy.“ (Ž 98,1n)

Modlitba: Hospodine, Pane náš i dnešního rána k tobě vzhlížíme jako k naší záchraně a naději. Pane, věříme, že ty otevíráš zamčené či zkřížené dveře, že stavíš pevné mosty mezi lidmi. Tak často se cítíme být spoutaní – strachem, nejistotou, bolestí i opuštěností. Jak často máme svázané ruce, když chceme pomoci, říci důležité slovo, které povzbudí a potěší. Jak často máme svázané nohy, když se chceme vydat na cestu – na cestu za tebou. Pane, tobě zpíváme písně, oslavujeme tvé jméno, protože písně nám vracejí křídla, povznášejí nad malostí a dávají odvahu překonat strachy.
Dnes tě, Pane, prosíme dávej nám vnímavé srdce, bychom zaslechli tvé dobré zprávy. Zprávy, které nám vrátí tichou radost a rovnováhu. Pane, tebe hledáme, o tvou vůli usilujeme a z tebe se těšíme. Amen.

Čtení: Sk 16,16-25

Píseň 610 Kéž bychom to uměli

Text: Sk 16,25-34

Kázání

Milí přátelé, asi mi dáte za pravdu, že žijeme ve světě protikladů: černá a bílá, den a noc, bohatí a chudí, úspěšní a outsideři, zdraví a nemocní, mocní a chudí, zbožní a bezbožní, ale také vězni a dozorci. V protikladech jsme vychováváni, utvářejí nám obraz světa a je třeba říci, že nám ze všeho nejvíc zjednodušují život. Hodnotit, třídit sebe i druhé, kdo je kdo a kdo kam patří, kdo patří mezi ovce a kdo mezi kozly.  Kdo je třeba jako Limonádový Joe a kdo Hogo Fogo.

Vězni a dozorci. O tomto vztahu by mohl apoštol Pavel vyprávět. Vždyť sám dříve odváděl v řetězech do žaláře ty, kteří jako první uvěřili Kristově zvěsti, utvrzené zmrtvýchvstáním. Pronásledoval víru, pro kterou se později rozhodl. Znal to tedy z obou stran.

Když si vzpomenu na své živější dětství, to bylo ještě na základní škole, jednou mě v ředitelně paní ředitelka řekla: „Chlapče rosteš pro kriminál“…… no vidíte a teď tam jezdím pravidelně a v celku rád. Nic naplat, ředitelé škol poznají prostě všechno, jsou to učinění profesionálové.

Pavel a Silas jsou ale v prekérní situaci. Jsou obviněni z pobuřování – to je populární obžaloba ve všech dobách pro všechny nepohodlné. Oba buřiči jsou důkladně zbičováni. My jsme o tom zpívali: „Pavel seděl v žaláři, nohy v těžké kládě, třebaže byl bez viny“. Každý by to vnímal jako životní prohru. Zvlášť u Pavla, který přece dříve tak rád škatulkoval: kdo je pravověrný a kdo sektář.

Ani Pavel, ani jeho pobočník však nezahořkli. Nám se to někdy stává, že se musíme vyrovnávat s tíživými situacemi. V takových chvílích je obvykle první na ráně Bůh: „Jak to mohl dopustit, když je ten milující; proč zrovna já a ne ti, kteří si to zaslouží víc?-- Oba podivní vězni neposazují Boha na lavici obžalovaných, oni mu naopak zpívají, až se to rozléhá po celé věznici. Zní to trochu zvláštně, chválit Boha, zpívat mu písně, když sedím zbičovaný v žaláři a nemohu se ani pohnout.

K tomu je potřeba se trochu vrátit, do doby, kdy se apoštol balí na své cesty. Asi to znáte: co si vzít sebou a co nechat doma, co se mi bude hodit a co bude navíc. Pavel si balí na své cesty. I my, když vstupujeme do života jsme vybavováni na svou životní cestu. Naše rodiče své poslání berou většinou zodpovědně, a tak se snaží přibalovat do pomyslného ranečku co se dá: musí se tam vejít nářadí, vždyť člověk se nějakým řemeslem musí uživit. Řidičák? To se vejde, také rukavičky do tanečních, moc místa nezaberou, stejně jako nějaká ta výbavička. Také je dobré, když se umí hrát na hudební nástroj. Piáno? Ještě se vejde. A kdyby to bylo dítě štěstěny, tak ještě ten kopačák, když bude umět za ním dobře běhat a trefí se, má chlapec vystaráno.

No a nakonec, často to tak bývá, že v ruce zbude taková stará, velká a ohmataná kniha. Bible pro prarodičích. Kam s ní? Zkusí se dát dospod, to se ale nevejde piáno. Tak třeba se ufoukne míč, ale stejně to nepomáhá. Raneček se nezvětší.

Záleží tedy, čemu člověk přidává váhu, čeho si cení. Co si na cestu životem přibalí nejdřív a co za žádnou cenu nezanechá doma. Apoštol Pavel si na svou cestu jako první zabalil evangelium. Zvěst o tom, že navzdory všemu nás Bůh neopouští, když dává odpuštění, když dává orientaci v životě a když zaslibuje i radostný cíl putování. To je možná to jediné, co si apoštol Pavel na své cesty životem veme sebou. Víc toho vlastně ani nepotřebuje.

Teď mě možná namítnete, že ta Pavlova cesta nebyla ledajaká, že jeho posláním bylo zvěstovat, být kazatel. Jeho cesty byly misijní. Vlastně i do toho vězení se dostal kvůli zvěstování evangelia. Stal se nepohodlným, protože provokoval svými otázkami, provokoval prostou a přímočarou zvěstí.

Pavel ale nebyl nebojácným šiřitelem křesťanské víry proto, že by se na to oproti jiným nějak hodil. Misie nebyla ještě něčím navíc, co s vírou přijal. Umět přijmout pozvánku na nebeskou hostinu a nešířit tu pozvánku dál, je protimluv. Jedno bez druhého ani nejde. Evangelium, zabalené na cestu životem je věc určená ke sdílení. Je jako osvěžující doušek pro každého či jako sousto z chleba, ze kterého neubývá.

Slovo misie, vlastně znamená poslání. Zazní vždy na konci římské mše – „jděte, jste posláni“, tak by měly vlastně končit každé bohoslužby. Jsme posláni šířit pozvánku na nebeskou hostinu, každý podle toho jak je mu dáno, třeba i skrze ono piáno. Přibalit si na cestu v prvé řadě evangelium znamená vzít si s sebou radost ze svobody, o kterou mne nikdo nemůže připravit ba ani nejtemnější žalář.

Však ta sloka o Pavlovi to zpívá jasně: „do tmavého vězení nerad šel by býval, to nic na tom nemění, že si v poutech zpíval. Oba podivní vězni zpívají, až se to rozléhá po celém vězení. Je to nepatřičné; nehodí se to ve vězení, kde má být lidem ouvej. Pavel sedí v žaláři, nohy v těžké kládě, ale zpívá jako svobodný člověk. Tu svobodu mu nabídnul Hospodin a on ji přijal – spolu s evangeliem si ji vzal na cesty životem. Zpěv je projevem svobody. Pamatujete? Za sametové revoluce jsme na náměstích hodně zpívali. Nebo po vydání tolerančního patentu byli evangelíci vděční za to, že mohou společně zpívat písně, které byly zakázené.

Tak v žaláři sedí svobodný vězeň. Mít výčitky na Boží adresu; obviňovat vše kolem sebe? Tím se člověk radosti nedobere. Třebaže jsme v žaláři, přesto už v něm můžeme jako křesťané zakoušet svobodu. Žijeme stále zde ve světě, který nás také svazuje a omezuje, a přesto můžeme už zde zkoušet okamžiky Božího království. V bídě smíme rozpoznávat slávu, v ponížení velikost, ve smrti vzkříšení.

Do této vězeňské svobody však zasáhne zemětřesení. Zámky povolí a zdi tmavého vězení se poboří. Cesta ven je volná. Takový pan Kájínek by byl dávno doma. Žalářník, kyž si naplno uvědomí situaci, dělá to nejrozumnější, co mohl. Raději to ukončit mečem sám, než jeho nadřízení. To však ještě netušil, že u díry, kterou se dá utéct ven, sedí dva křesťané a v jejich zpěvu se nezdá, že by chtěli pláchnout. Dokonce i ostatní vězni raději poslouchají Boží chvály, než aby vzali do zaječích. Zůstali všichni. Kam chodit, kde hledat Boha, když je spolu s nimi? Proč utíkat na svobodu, když ji už dávno mají?

Žalářník vidí, že před jeho zraky se děje něco nevídaného. Den co den chodí do vězení a vrací se domů jakoby svobodně. Avšak teprve když vidí vězně, kteří nemají potřebu utíkat, je mu jasné, že jeho život mu nasadil pěknou kládu. Ač si chodí kam chce, stejně je stále za mřížemi. A tak se zeptá těch svobodných: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“   Odpověď zní: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ Důvěřuj Kristu, přibal si do svého ranečku Kristovo evangelium, i celému svému domu a dětem přidej do uzlíčku na cestu životem to co sobě. Ten žalářník dal pokřtít sebe, své děti i celý svůj dům. Tak se spolu vydali na cestu víry.

Evangelium stírá nepřekonatelné protiklady. Není vězňů a žalářníků. Je jen těch, kteří svobodně zpívají a v každé chvíli se mohou radovat z Boží blízkosti. Evangelium je klíčem ke svobodě. Někdy elegantně otevře zaseklé dveře, někdy udělá pořádnou díru do života. To všechno se ale pozná radostným zpěvem, u kterého není třeba hudebního vzdělání a sluchu. Zpívejme svobodně i my, kteří o hudbě nemáme ani zdání. Zpívejme společně píseň…

Píseň 196 Co činí Bůh, vše dobré jest

Poslání

„Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu“. (Fp 4,4-6)

Požehnání
„A pokoj Boží převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Píseň 649 V tobě je radost