Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Přiznám se, že mi vždy byla cizí představa připodobňující svět ke stroji nebo hodinám, přičemž Bůh je jen prvním hybatelem, hodinářem, který z nedělní lenošky sleduje své dílo.

„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Píseň 127 Dům nestaví-li pevně Pán

Modlitba: Pane Bože, Děkujeme ti za ohromný dar, kterému říkáme život. Děkujeme, že smíme dýchat, držet v rukou malé dítě, vidět svět hrající barvami. Přiznáváme, že jsou věci, kterým nerozumíme, které jsou tajemstvím, neproniknutelnou hádankou. Jedno ale víme, Pane, že ty jsi dárcem života, jeho stále oživující silou, pozváním  k lásce, cestou k odpuštění a pokoji. Přesto hledíme kolem sebe a vidíme, Pane, tolik  utrpení. Vidíme nemocné a zmrzačené. Slyšíme tolik o střílení, atentátech, lžích a podvodech. Víme o zabíjení dětí, víme o drogách, na které jedni hynou a druzí vydělávají. Ještě mnoho zla kolem nás, Pane, že ani všechno najednou nedokážeme pojmout a vyjádřit. Přiznáváme jen, že nás to všechno bolí, že si s tím nevíme rady, nenacházíme v sobě dost sil a moudrosti, abychom poskytli lék.  Ba dokonce, musíme uznat, že často na této bídě světa máme také svůj díl. Proto tě prosíme: Pane, přijď! Přijď jako probuzení našeho svědomí, přijď jako vítr, který odvane plevy a pročistí zrno, přijď  jako síla našeho života, jeho záchrana a znovunalezení. Přijď jako naděje světa. Amen

Čtení: Gal 5,25 - 6,9

Text: Gal 5,25 (kral)

Kázání

Odkud pochází život? Jaká síla život zachovává? Co je garantem života? Nejednou nás zaměstnávají takové otázky. Zkoušíme proniknout do tajemství života. Máme supermoderní nejcitlivější přístroje, které zachytí to, co nevidí ani deset přístrojů moderních. Žasneme nad komplikovaností genetických informací, nad provázaností přírody, objevují se stále nové živočišné druhy. A přitom čím více o životě víme, tím je pro nás více nesamozřejmý - tím větší a naléhavější vyvstává otazník. Otazník, který směřuje k pochopení smyslu života. Jak to, že můžeme žít, dýchat, milovat i plakat?

Přiznám se, že mi vždy byla cizí představa připodobňující svět ke stroji nebo hodinám, přičemž Bůh je jen prvním hybatelem, hodinářem, který z nedělní lenošky sleduje své dílo. Absurdně se mi jevil i názor, že země jen naslepo letí vesmírem a že vše se tu děje tak nějak samo. Nebo že země, ta modrá perla v temném nekonečnu je zdařilým experimentem několika přírodních zákonů a prvků.

Ale z druhé strany mě zase neuspokojují přesné teologické formulace, vykládající tajemství života v oštemplovaných paragrafech. Komplikované nauky, teologicky vyvážené a vypiglované články víry, mě často připadají svazující a neživotné. Křesťanské myšlení tolikrát na závrať z prázdného vesmíru naordinovalo lék v podobě dogmat a katechismů, jenže tak byly naše představy předávkovány.

Proto se mi líbí Pavlovo vyjádření, že „jsme živi Božím Duchem“. Boží Duch je silou, skrze kterou Pán Bůh zůstává se svým stvořením; silou, která zachovává život takříkajíc při životě. Boží Duch způsobuje, že ze země člověkem zpustošené, vytěžené a zamořené opět vyraší kvetoucí rostliny a stromy. To Boží Duch učiní, že na potopených válečných křižnících začne pulzovat pestrobarevný podmořský svět. Boží Duch šeptá člověku, který chce skončit svůj život: "člověče život je krásný a tolika lidem bys chyběl."

Boží Duch udržuje zemi při životě všude a přeci jej mikroskopem nezachytíš. Nechávejme nad tajemstvím Boží síly rozvinout svou fantazii a vnímat svět jako podivuhodný a příjemně tajemný. Ale ještě více udělejme s apoštolem Pavlem druhý krok: „ Jsme –li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit; nebo jak kraličtí: „Jsme-liť Duchem živi, Duchem i choďme.“ Nestačí jen existenci Ducha Božího vyznat. Taková víra sice přijímá jakousi pravdu, ale přitom si s ní nechce nic zadat. Jakoby si odbyla svou nedělní povinnost a o víc se nestarala. Mnohem více než věřit na Ducha Svatého je důvěřovat mu, nechat se jím vést, chodit s ním v souladu, kráčet s ním. To první zjištění, že jsme živi  Božím Duchem, poskytuje svobodu od přírodních daností a zbavuje genetické předurčenosti. Druhá část té věty, která mluví o „chození Duchem“ nás chce bránit před opětovným zotročením vnějšími danostmi.

Pak je tu ale otázka - jak poznám, že to co zrovna určuje mé jednání je Duch Boží? Jak svou vůli odlišit, bohorovně nezaměnit se svými představami a svým chtěním? Jakoby Pavel tušil mnohá nedorozumění z toho, co znamená nechat se vést Duchem, chodit s tou oživující a osvobodivou silou. Další odstavec, který jsme slyšeli v prvním čtení mnohé z chození či vedení napovídá.

Ze všech apoštolových nápověd se mi jeví nejdůležitější tato: „ Berte na sebe břemena jedni druhých.“ Chodit s Božím Duchem znamená do prostoru darované svobody vpouštět druhé se svými břemeny. Duch svatý je mocí ku pomoci, energií, která slouží životu, která z prachu vytváří nové stvoření. Kdo život přijímá a nenasměruje jej k druhým, ten vlastně nic nepochopil. Podobá se mi člověku, který sedí nad rozbalenou bonboniérou a láduje se, až je mu z toho zle. V lepším případě bude vždy přešlapovat na místě a váhat, jestli se po stezkách Božích vydat či nikoliv.

Berte na sebe břemena jedni druhých, praví apoštol. Připadá mi, že ta výzva jde ještě dál – dál za vyjádření ve smyslu „pomáhejte si“. O  pomáhání máme často představu, že samozřejmě pomůžeme - ovšem tak, že nás to vlastně nic nestojí. Pomohu, když budu mít  čas, sílu a chuť. Až si vyřídím svoje věci, až mi to vyjde a budu si chtít dát flastr na bolavou duši. Berte na sebe břemena - z  toho je však jasné, že tady je třeba udělat  něco navíc, něco nad normální náklad, nad  běžný požadavek slušnosti, morálky a vkusu. Být ochoten udělat něco, co mne skutečně zatěžuje, obtěžuje, co klade nároky na můj čas, na můj zájem, schopnosti i energii.

Brát na sebe břemena druhých je opravdu těžkou věcí. Naložit na sebe úděl druhých a možná i tíhu světa – naložit všechno na sebe, vstřebat do svého srdce všechnu bolest. Je vůbec možné aby to unesl jeden člověk, jeden sbor či vůbec Boží lid? Jistě že to možné není a věřím, že se to od nás Pán Bůh ani nečeká. Brát na sebe břemena druhých je sice imperativem, zákonem Kristovým, jak říká Pavel, avšak s tímto zákonem se pojí i Kristovo zaslíbení: „ Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Náš život má být sice nasměrován k nesení břemen druhých, ale jen proto, abychom společně s druhými došli ke Kristu a tam svá břemena u jeho nohou složili. Nejsme a nemusíme být cílovou instancí, ale prostředníky – takovými poslíčky s kufry plných křivd, bolestí a úzkostí; poslíčky, kteří vědí, kam ty těžké kufry dát do úschovy.

Unést na sobě tíhu světa je mesiášským úkolem a cílem této cesty byla Golgota. Nás čeká jen radostná cesta ke Kristu vzkříšenému a tedy žijícímu. Ježíšovo zaslíbení můžeme číst i takto: „Pojďte ke mně všichni, které něco tíží,  ať už břemeno vaše či druhých. U mě to všechno můžete složit na hromadu, u mě si odpočinete. Berte na sebe břemena jedni druhých. Učte se z mého života, zkoušejte brát to, co jsem přebral já od vás. Nemusíte se pak nikam tlačit nebo drát, protože naleznete pokoj a mír. Když budete znát cestu ke mně, pak to co přijmete na sebe od druhých nebude vás dloubat pod žebra a nepotáhne vás ke dnu."

Dnešní neděle má nadpis z žalmu 127, který jsme na začátku zpívali: “Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“. Pán Bůh staví svůj chrám především z břemen, z balvanů naší duše, které k němu společnými silami přinášíme či dovalíme. Chodit Duchem znamená umět darovanou svobodu nasměrovat, dát životu smysl a hloubku. Díky tomu se tak neodřízneme od moci, která nám vdechla život a na tomto krásném světě nás drží při životě. Amen.

Svítá 371 Vím, Pane, sám