Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

A stále znova se opakují otázky, které si přitom člověk nakonec sám sobě musí položit: „jak předstoupím před Hospodina, s čím se před svým Bohem mám sklonit?“ Kdo vlastně jsem a co tak vzácného ti, Bože, mohu dát? Nevím pane, co ti dát, nevím, jak ctít tebe!

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista.

„Hospodine, slyš mou modlitbu, přej sluchu mým prosbám, Ohlas mi zrána své milosrdenství, neboť doufám v tebe. Dej mi poznat cestu, po níž mám jít, neboť k tobě pozvedám svou duši. Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi!“ (143,n)

Píseň 143 Ó Pane hojný v smilování

Modlitba: Hospodine, pro Ježíše Krista náš dobrý Otče, tolik toho máme a tolika věcmi jsme tebou obdarováni, až nás z toho přepadá úzkost, že ti toho mnoho dát nemůžeme. Můžeme před tebe předložit naše viny a prohry. Můžeme poděkovat za všechno dobrodiní přijaté v posledních dnech. S čím před tvou tvář můžeme předstoupit. Kdo jsme? A přece jsi k nám poslal svého syna a my ti za to nemuseli nic dávat. Přece jsi nás bezpodmínečně přijal za své děti, i když jsme si tvého otcovství nevážili. Ne my, to ty sis nás vybral, vyvolil, určil za svůj lid. Nenárokuješ nic než člověka samotného. A tak tu stojíme a ptáme se, co máme učinit středem svého života. Z jakého bodu vychází a vrací se naše každé snažení. Pane, dávej nám stále znova pokoru, ptát se, chodit po tvých stezkách a následovat cestu Ježíše Krista. Amen

Čtení Žd 10,1-10

Píseň Svítá 216 Nevím Pane

Text: „Slyšte nyní, co praví Hospodin: Povstaň, veď soud s horami, nechť slyší pahorky tvůj hlas! Slyšte Hospodinův spor, hory i nepohnutelné základy země! Hospodin vede spor se svým lidem, činí výtky Izraeli: Lide můj, co jsem ti udělal? Jaké potíže jsem ti působil? Odpověz mi. Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, vykoupil jsem tě z domu otroctví, poslal jsem před tebou Mojžíše, Árona a Mirjam. Lide můj, jenom si vzpomeň na záměr Baláka, krále moábského, a co mu odpověděl Bileám, Beórův syn, jak jsi pak táhl od Šitímu do Gilgálu, abys pochopil Hospodinovy spravedlivé činy. "Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?" Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Mi 6,1-8)

Kázání

Milí přátelé, v Micheášově proroctví čteme o tom, že Bůh vede se svým lidem, Izraelem spor: "Co špatného jsem ti udělal, člověče, že se ode mne odvracíš? Cožpak jsem tě nevyvedl z Egyptského otroctví, cožpak jsem ti neposlal průvodce pouští, cožpak jsi neměl možnost pochopit, proč to všechno pro tebe dělám? Jaké potíže jsem ti způsobil? Nemlč, člověče, a odpověz mi." Takto se ptá Hospodin svého lidu, který se od něj odvrací. Pohrdl Boží náklonností, milosrdenstvím, překonávajícím všechny lidské představy o dobru. Možná snad právě proto? Přitom je jasné, že vedle Micheáše jsou i mnozí z Izraele, kteří Boha neignorují. Představuji si skupinu těch, kteří s Bohem žijí, vedou s ním rozhovory v modlitbách, ptají se. Pane, proč ale máme při tom všem zakoušet tolik nejistoty, proč je tvá pomoc spojená i s útrapami? Proč, Bože, nejdřív zraníš, aby jsi pak obvazoval rány, proč dopustíš pláč, aby jsi pak setřel každou slzu z očí? Proč musí být nejdříve otroctví, abys nám potom dal svobodu?

Myslím, že takové otázky k nebi směřují vlastně stále. A stále znova se opakují otázky, které si přitom člověk nakonec sám sobě musí položit: „jak předstoupím před Hospodina, s čím se před svým Bohem mám sklonit?“ Kdo vlastně jsem a co tak vzácného ti, Bože, mohu dát? Cožpak je vůbec něco s čím mohu před tebe předstoupit, a být si sebou zcela jistý? Vážím si neděle mj. proto, že v nedělním čase takové otázky mohou plně zaznít. Volání člověka k nebi i otázky směřující z nebe na zem. I ta nejistota ze sebe samého. Nevím pane, co ti dát, nevím, jak ctít tebe!

Je zajímavé, že lidé si často Pána Boha nevšímají, ale pak se v nich cosi zlomí a předstupují před něj s ochotou dát všechno. Tak i v Izraeli lidé chodili do chrámu a pokládali oběti zápalné, obětovali roční býky, tisíce beranů, potoky vzácného oleje tekly proudem. Je to důsledek hnutého svědomí nebo je to jen jednodušší způsob, jak s Bohem komunikovat – nekomunikovat? Něco Bohu obětovat, to je vlastně taková komunikace bez setkání. Jako když si dnes hojně smskujeme, chatujeme, mailujeme – komunikujeme bez setkání, neosobně. Vyznáváme si lásku a přitom se neobejmeme, vyčítáme druhým jejich chyby a přitom si neumíme pohlédnout do očí.

Micheáš se ptá: chce to po nás Bůh? Má to smysl vykupovat se obětí druhého ze svých vin? Aby potoky krve jiných ze mne smyly vinu? Komunikovat takto s Hospodinem nepřímo, zástupně? Lidé mají někdy pocit, že stačí nějaký úkon, aby člověk Boha uchlácholil. Obětovat býka a jít si po svých je úplně stejné, jako se vítězoslavně dostavit na nedělní bohoslužby a pak odkráčet do svého privátu, i kdyby privátní prostor byl sebezbožnější. A je v tu chvíli jedno, jestli se z chrámu stává zbožné řeznictví, anebo čekárna na poslední amen.

Hospodin chce něco jiného. Nic víc a nic míň než celého člověka. Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. Je to hodně nebo málo? Tak jako tak, z tohoto Božího požadavku plyne obrovská úleva. Víme, co od nás Bůh čeká. Končí nejistota, tápání, otázky, které Bohu předložit. Přinášej před Boha sám sebe a svůj život: zachovávej právo, miluj milosrdenství, pokorně choď se svým Bohem. Na těchto pilířích stojí život víry. Pojďme si tedy společně projít, co je dobré a co Bůh od nás žádá.

1. Když se řekne zachovávej právo, může v tom zaznít obvyklá lidská, často v Čechách znějící vytáčka: já jsem nic špatného neudělal, jsem slušný a poctivý. Nelžu, nekradu. Avšak v hebrejštině to zní ještě trochu jinak a totiž: konej právo. Nejen právo nepřekračovat, ale vykonávat je dobré a Bohem očekávané. Aby ve světě zvítězilo zlo, stačí, aby dobří lidé nedělali nic. Před týdnem pochodovali Prahou představitelé těch ideologií, které se v minulosti chopily vlády díky tomu, že mlčící většina jen „nepřekračovala právo“. Když jsem před týdnem stál na Staroměstském náměstí, mluvila tam roztřeseným hlasem jedna velmi stará paní, Židovka, která říkala, že tehdy o nacistech věděli vše, ale že věřili demokracii, v to, že každý člověk, jeden jak druhý bude hájit a konat spravedlnost.

Pán Bůh tedy chce, aby člověk aktivně hájil spravedlnost a vykonával právo. Koneckonců tento sloup víry je i sloupem každé pevné společnosti. Co se stále musíme učit, nejen my běžní lidé, ale také právníci a soudci, abychom dovedli aktivně hájit spravedlnost. Zajímavým svědectvím o takovém životě je dopis evangeličky Milady Horákové, ve kterém před svou popravou píše: „Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“

2. To druhé, co je dobré a Bůh od nás žádá, je milovat milosrdenství. Myslím, že oboje patří nerozlučně k sobě. Lze být odvážným a neúmorným vykonavatelem práva. Jenže právo a spravedlnost pouze odhaluje nedostatky. Strhává z lidského jednání závoj přetvářky i nazdobenosti a ukáže podstatu hříchu, jehož důsledky nesmíme nechat být, avšak s jeho podstatou sami nic neučiníme. Pouhá spravedlnost nestačí na překonání zla a zhojení ran. Důkazem toho je známý příběh o marnotratném synu. Syn požádal podle práva o díl majetku, který mu u otce náležel. Podle práva mu jej otec vydal. Avšak podle práva, otec a marnotratný syn již neměli spolu nic společného. A když synovi bylo nejhůř, věděl o tom, že podle práva již nemá u otce žádný nárok, a tak začal doufat v milosrdenství – nejsem hoden, nazývat se tvým synem, kéž bych mohl být alespoň tvým otrokem. Milovat milosrdenství znamená aktivně podporovat ve světě cestu pokání a odpuštění. Silnou inspirací je nám příběh o Ježíši Kristu. Když se staneme toho příběhu součástí, poznáváme, že jedině odpuštění zbavuje zlo své moci.

Právo bez milosrdenství je tvrdé a slepé. Milosrdenství bez práva je slabošské. Bůh je spravedlivý soudce všeho světa, ale také milosrdný otec, který přijímá všechny, kteří podle práva neměli nebo už nemají nárok. Rodiče musí konat právo a spravedlnost, ale nesmí zapomenout na milosrdenství. Když dítě udělá špatnou věc, sice jej pokárají či potrestají, ale nakonec jej s láskou přijmou. Není účelem dítě zdeptat poznámkami, nýbrž je milovat a posílit v lásce. Proto nám Kristus představil Boha jako otce, který dbá na spravedlnost, ale jeho láska jde dál.

3. Oboje ale musíme činit v pokorném chození s Bohem. Pokorně chodit se svým Bohem znamená, že s ním budu chodit stále. Každý den. Důslednost ve spravedlnosti a láska k milosti se mohou ba musí stát centrem našeho života. Možná namítnete, že stačí ony první dvě zásady. Jenomže i v lásce k milosti a v dodržování práva se člověk může před Hospodinem pořádně zabarikádovat. Vytvořit si o Bohu nějakou svou představu a jít si po svých, třeba i pobožných cestách a nevšimnout si, že Hospodin se mi ukazuje v pestřejším světle a volá mne k dalšímu poslání.  Bez pokorného chození s Bohem mohu dělat tolik dobrého a užitečného, ale dělám to pouze pro své sobectví, pro uspokojení osobních potřeb, společenských i náboženských. Při pokorném chození s Bohem se neuzavírám do sebe, ale jsem schopen stále znova objevovat podstatu Boží spravedlnosti a milosti, která se nezabarikádovala v nebi, ale přišla na zem, mezi nás. Chodí s námi, každý den nás doprovází. Vzkříšený Kristus stále opakovaně člověka zastavuje a dává mu odvahu k těmto třem věcem. Zachovávat právo, milovat milosrdenství a pokorně chodit se svým Bohem.

Pane, prosíme, ukazuj nám, kde je naše místo v tomto světě. Ale ne jak my, ale jak ty chceš. Amen.

Píseň 648 Kristus je má síla

Ohlášky

Přímluvná modlitba

Milosrdný Bože, prosíme dnes za všechny lidi, kteří se snaží konat právo a spravedlnost, kteří hájí pravdu a pravdou žijí, prosíme za odvážné bojovníky za lidská práva a důstojnost. Posiluj je v jejich zápase a nám dej odvahu dělat kroky stejným směrem...

Prosíme i za ty, kteří nemají sílu a schopnost právo dodržovat a zachovávat, prosíme za lidi ve věznicích, vyšetřovacích vazbách, ale i za zločince na svobodě. Kéž se odvrátí od svých špatností a obrátí se k tvému slovu…

Přimlouváme se i za to, abychom dovedli milovat tvé milosrdenství, měli důsledné a přesto něžné srdce, kéž stále bije pro náš světa, přírodu, naši společnost i naši zemi…

Prosíme i velkou porci pokory, abychom tě vůbec zastihli, zakusili tvou přítomnost, tvé volání. Kéž dovedeme vystoupit ze svých zaběhaných cestiček a schémat. Kéž se dokážeme nejen slunit z tvé milosti, ale s milostí v ruce zvonit u každých dveří…

Pane prosíme i za naše rodiny, za jejich celistvost, za vzájemné pochopení a důvěru, za čas k tomu, aby se mohly scházet častěji a do takového každého setkání, nechť zazní slova modlitby i tvého Slova. Prosíme, ať mají naše rodiny pevný základ ve tvém slově.

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

Píseň 391 Pane, jenž´s mne koupil sobě

Poslání

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř 8,14-16)

Požehnání

Boží pravda, kterou žádná temnota nezahalí, ta ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili, ať vás doprovází, kamkoliv půjdete. Boží naděje ať je vám budoucností, kde jiní nevidí nic než tmu a beznaděj, ať Vás chrání před strachem z lidí i z příštích dnů. A Boží láska, bez které se vše mění v poušť, ať oživuje vše dobré, co potřebuje podepřít. Jeho láska, ať vám dává chuť do života a radost z tohoto světa.

Píseň 200 V tvé síle, Pane, Bože můj