Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Sedm jáhnů, sedm diákonů je vybráno. Jeruzalémský sbor vybírá pověřené dalšími úkoly. Rozděluje si jednotlivé oblasti služby. Všichni nedělají všechno, aby každý nedělal nic. Jsou tam ti, kteří zvěstují, jsou tam ti, kteří slouží vdovám a jistě dalším potřebným. Jsou nejen vybráni, pověřeni, ale druzí se za jejich službu přimlouvají. Modlí se za ně. A apoštolové na ně vkládají ruce, žehnají jim.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Dobře bývá muži, jenž se smiluje a půjčí a své věci spravuje dle práva: nezhroutí se nikdy, spravedlivý zůstane v paměti věčně. Nemusí se bát zlé zprávy, jeho srdce pevně doufá v Hospodina. Rozděluje, dává ubožákům, jeho spravedlnost trvá navždy.“ (Ž 112,5-9)

Píseň Ž 119 Blahoslavení lidé čistých cest

Modlitba: Hospodine, náš Pane, děkujeme, že jsi nás povolal, abychom s tebou žili, tobě naslouchali, tebe následovali. Tvé stezky jsou dobré. Dávají jistotu, radost i porozumění. Díky za to, že smíme žít smysluplně, s dobrým životním cílem. Bez tebe a nebeského království bychom byli sobečtí, nedůvěřivý, zatrpklí. Pane, vyznáváme, že někdy naše láska k tobě mizí. Možná proto, že nedovedeme přijmout úkol, poslání, co pro nás v životě máš. Nechceme sloužit podle svých rozličných obdarování, a tak ochuzujeme druhé a vlastně nejvíce sebe o úzké společenství s druhými. Pane, kéž nesledujeme nouzi jen lidí ve vzdálených zemích a světadílech, ale ať vidíme potřebnost u svých blízkých, u těch kteří stojí třeba nyní kolem nás. Ať nechodíme do sboru jen přijímat, ale i dávat, a tak žít v pestrosti života víry. Prosíme naplňuj nás odvahou a moudrostí sloužit. Daruj nám k tomu svého Ducha lásky a milosrdenství. Amen

Čtení: Mt 20,1-16 Podobenství o dělnících na vinici

Píseň: Svítá 371 Vím Pane sám

Text: Sk 6,1-7

Kázání

Milí přátelé, rychle se rozvíjející křesťanský sbor v Jeruzalémě zažívá první větší napětí. Centrem jeho života je zvěstování evangelia všem lidem bez rozdílu jazyka a národnosti. Poslání zvěstovat naplňuje dvanáct apoštolů a jejich učedníci. Jeruzalém je poutním místem. Je i místem, které je také protnuté mnoha obchodními stezkami. Proto se evangelium o zmrtvýchvstání Krista šíří do dalších krajů a zemí. Prvokřesťanský Jeruzalémský sbor mnoho přejímá z židovské tradice. Přejímá i pozornost vůči chudým a zejména vůči vdovám. Už ve starém zákoně se Hospodin sám označuje za ochránce vdov. Hospodin se ujímá potřebných, chudých, nemajetných, slabých, bezbranných. Mojžíšův zákon zná mnoho směrnic a pravidel, jak úděl slabých resp. vdov vylepšit, jak jim znovu vrátit postavení ve společnosti, které je oslabené odchodem muže – živitele i ochránce.

Vdov se týká i onen konflikt v prvokřesťanském sboru. Vdovy jsou nedílnou součástí sboru. A součástí života sboru je i péče o ně tak, jak praví židovská tradice. Avšak problém je v tom, že sbor jako celek tuto péči nezvládá. Nezvládá ji mimo jiné proto, že se všechny sborové autority (apoštolové, učedníci) a síly věnují zvěstování evangelia, misii. Chybí vůle a síly ke službě potřebným ve sboru.

Vdovy křesťanky, které pocházející z řecké národnosti, najednou přicházejí zkrátka. Pravděpodobně jsou to ty, které do sboru přišly později, než vdovy židovky. Ty přeci byly už v okruhu Ježíšových posluchačů a prvních křesťanů. Jakoby ty nově přišlé byly lidmi druhé kategorie, jakoby se péče o potřebné řídila podle nějaké hierarchie. Možná by to mohlo připomínat pyramidový efekt, ve kterém jsou dlouhodobí členové jakékoliv skupiny zvýhodňováni na úkor nově příchozích. Jsou v horních patrech na té pomyslné pyramidě.

Avšak evangelium o zmrtvýchvstání Krista je proti každému zvýhodňování jedněch před druhými, proti odstupňované pomoci. Hospodin v Ježíši Kristu přijímá každého bez rozdílu, všichni jsou si před ním ve sboru rovni. Úctu člověk nezíská zásluhami, ale milostí Boží, z Kristova odpuštění na kříži. První budou poslední a poslední první, říká mistr, Pán Ježíš. Vzpomeňme na podobenství o dělnících na vinici. Stejnou mzdu dostane ten, který pracoval na Boží vinici celý den, jako ten, který jen hodinu. A od apoštola Pavla víme: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ Je tu před námi závažný problém prvokřesťanského společenství.

Úskalí tohoto druhu číhá na každé společenství křesťanů v jakékoliv době. Některá společenství se nerozvíjejí právě proto, že nově přicházejícímu není věnován stejný zájem jako tomu, co je již nějaký ten pátek uvnitř (co pátek, ale třeba od nedělní školy). A tak se stahuje zpět s pocitem, že se nikam cpát nebude. Takovou zkušenost má i moje maličkost, která se kolem evangelíků motala několik let. Někdy jsem si z legrace říkal, že se snad budu muset s nějakou evangeličkou oženit, abych se dostal dovnitř jejich jinak pěkného společenství. Přitom společenství, které se není schopné otevřít nově přicházejícímu, se samo ochuzuje. Tito lidé zpravidla přinesou do sboru nové impulsy, vidí věci nově, neotřele. Mají dobrý náhled zvenčí na to, co se ve sboru a církvi děje. A zpravidla se také velice aktivně do sborového života zapojí. Stávají se členy staršovstev, zčásti přebírají vesla, takže ti, kteří sbor nesou na svých bedrech dlouho, si mohou odpočinout, načerpat nové síly do třeba nové služby. Ve sborech se tím také pozitivně přeruší takové ty rodové dynastie, kolem kterých sbor funguje třeba několik století a často stagnují. Někde chybí svoboda od toho nebýt ve staršovstvu, když už otec a děd byli. Nevšímat si nově příchozích znamená, přijít o nové posly Boží - o anděly, slovy apoštola Pavla.

V některých sborech se zase opačně věnují dlouhodobě víc nově příchozím. Jsou to často dynamicky rostoucí misijní sbory. Jenže tam zase z druhé strany přicházejí o soudržnost členů kmenových, kteří ztrácejí kontakt s jádrem společenství. To bývá často tvořeno mladými, produktivními lidmi, které mají děti a kolem nich se pak všechno točí – i priority. V takových sborech jsou potřební lidé na okraji a přitom impulsů ke sborovému životu tam bývá až příliš. Každý chce kormidlovat, naplňovat dané vize a představy o tom, jaký sbor je a kam by se měl ubírat. Takové sbory se zase rozdělují po vzájemných prorockých bitkách a nebo prostě proto, že vize jsou diametrálně odlišné a nikdo nechce ustoupit.

Život křesťanského sboru musí být vyvážen. Vzniklou situaci se jeruzalémští snaží řešit konstruktivně. Vyberou ze svých řad sedm jáhnů, sedm diákonů,  plných Ducha a moudrosti, aby se potřebným uvnitř sboru věnovali. V jejich čele stanul Štěpán vzápětí první křesťanský mučedník (všimněme si, byl to diákon, člověk služby a nikoliv misionář, kdo byl prvním křesťanským mučedníkem).

Apoštolové předtím než diákony vyberou říkají zásadní věc: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme soužit při stolech.“ Bohu se nebude líbit, když přestaneme být církví, společenstvím, které zvěstuje evangelium a staneme se diakonií, či humanitární organizací. Když budeme pouze sloužit a nikoliv zvěstovat. Mnozí křesťané mají pocit, že sbor, církev musí tíhnout pouze ke službě. Jakoby zvěstování evangelia mělo být viděno v činech lásky a milosrdenství a ne ve slovech evangelia. Apoštolé staví službu zvěstování evangelia minimálně na stejnou úroveň jako službu potřebným. Jako křesťané na to nesmíme zapomenout. Jsme tu především od toho, abychom zvěstovali a spolu se zvěstováním potřebným sloužili – především těm ve sboru, těm kteří jsou naši další příbuzní v Kristu Ježíši. Zvěstování bez služby je nehodnověrné – jsou to jen slova. Služba bez zvěstování postrádá křesťanský význam. Je zaměnitelná s jakoukoliv službou kohokoliv jiného. Ztrácí se zpráva, že pomáhám, neboť mi skrze Ježíše pomohl Pán Bůh a má pomoc je jen závdavkem veliké Boží pomoci. Oboje je vlastně služba. Zvěstováním sloužím druhým ke spáse, k přijetí občanství Božího království, hostiny, báječného bálu. Služba potřebným pomáhá druhým v životní každodennosti. Oboje je služba, oboje se doplňuje, ba musí doplňovat.

Sedm jáhnů, sedm diákonů je vybráno. Jeruzalémský sbor vybírá pověřené dalšími úkoly. Rozděluje si jednotlivé oblasti služby. Všichni nedělají všechno, aby každý nedělal nic. Jsou tam ti, kteří zvěstují, jsou tam ti, kteří slouží vdovám a jistě dalším potřebným. Jsou nejen vybráni, pověřeni, ale druzí se za jejich službu přimlouvají. Modlí se za ně. A apoštolové na ně vkládají ruce, žehnají jim. Tak se ukazuje, že když se lidé veřejně přihlásí k nějaké sborové službě, můžou k ní získávat přízeň druhých, jejich služba se stává předmětem modliteb a ostatní jim k tomu žehnají. To už není zásluha několika jedinců, každá služba se stává úkolem všech, celého sboru. Takovým způsobem žil první sbor křesťanů v Jeruzalémě a není důvod, proč by nemohl tak žít kdykoliv a kdekoliv jinde. Lukáš k tomu pak dodá, že Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Sbor asi rostl ještě více než před tím. Možná právě proto, že lidé vidí, že to není jen ve slovech, ale že si tam lidé navzájem pomáhají. A že každý slouží v tom, v čem má obdarování. Váží si služby druhých a bere vážně víru v Krista.

Jsou plni Božího Ducha, říká Bible. Možná nás napadne, to mi plní nejsme, možná tak v biblických dobách, těsně po letnicích, po jeho vylití na apoštoly. To my jsme leda tak Duchem namočení. Věřím, že člověk může být plný i dnes. Stačí se jen jeho moci s pokorou otevřít.

A konečně ještě jednu praktickou inspiraci do sborového života – třeba našeho. Sedm diákonů v čele se Štěpánem nezakládá hned profesionální Diakonii, která by jako instituce měla sloužit všem okolo. Jako instituce by totiž byla zase od sborového společenství oddělená. Je přeci jednodušší si platit nějakou pomáhající instituci než sám sloužit. Pomoc potřebným má být zaměřená v prvé řadě dovnitř sboru. Je to sborová diakonie, kterou sbor provozuje. Možná právě později na základě této služby může vzniknout nějaká pomoc profesionální směřující ven. Ta ovšem musí vyrůst ze sborové pomoci. Tam musí mít svůj základ, svůj původ, odtud musí vzejít zkušenosti a touha pomáhat ještě dál a dalším. Nemusíme hned dělat veliké věci navenek, stačí začít u sebe, skromně, službou sobě navzájem. Amen.

Píseň 442 Pane, dnešek je den chvály

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit + Modlitba Páně

Píseň Svítá 119 Jedno jsme v Duchu svatém

Poslání

„Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.“ (Ř 12,6-8)

Požehnání

Boží světlo, které žádná temnota nezahalí, ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili. Boží naděje, ať je vám budoucností, která je dobrá a není čeho se bát. Boží láska, která všechny pouště mění v zahrady, nechť vám dává pokoj a mír… nyní i navěky. Amen.

Píseň 568 Život nám ubíhá