Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

" Přijde mi to jako přiléhavý obraz. Církev, která s vyznáním Ježíše jako Mesiáše má v ruce klíče od nebe, má pravomoc svazovat a rozvazovat, odemykat a zamykat. Ale se svým nepochopením toho, kdo a co je Mesiáš, se svou snahou měnit Ježíšovu potažmo Boží vůli, ztrácí to podstatnější - dveře, ke kterým klíč patří. Ztrácí sám cíl, smysl a důvod Ježíšova zápasu. Kolikrát se církve v takové pozici v dějinách ocitly, kolikrát se v takové pozici ocitáme sami?..."

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu. Hospodine, všichni králové země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl. Budou zpívat o Hospodinových cestách, neboť sláva Hospodinova je velká.“ (Ž 138, 3-5)

Píseň 138 Srdcem celým tebe Pane

Modlitba

Čtení: Mat 17,1-13

Píseň Svítá 297 Balada velkopáteční

Text: Mt 16,13-24

Kázání
Milí přátelé, už jste někdy stáli před nějakými zamčenými dveřmi nebo vrátky, od kterých vám chyběl klíč? Stáli jste u zamčených dveří do domu, u zamčené školy, zavřeného divadla, obchodu? Stáli jste u zamčeného srdce druhého člověka, kterému jste toho chtěli tolik říci, držet ho za ruku pod noční oblohou a objevovat s ním bláznivý svět? Stáli jste někdy u zamčeného srdce přítele, u kterého se bojíte, že se už dveře asi neotevřou, protože jste to pokazili? Stáli jste už a klepali někdy na dveře nebeské brány? Vlastně ještě ne, to nás každého ještě čeká.
Bylo by krásné mít klíče. Mít klíče od zamčeného domu, od srdce milovaného člověka, mít klíče od nebeského království. Co když budou zamčené? Bylo by krásné mít klíče od vrátek vedoucích do zahrady, říká si pět kluků v příběhu od Jiřího Trnky, jako v mnoha dětských knížkách. Bylo by krásné mít klíč, od všech otázek, záhad a tajemství přírody, života, stejně jako od maminčiny skříňky se šperky, stejně jako od tátova stolu, kde je velký kapesní nůž, dalekohled a broky do vzduchovky?
Už jste někdy stáli u zamčených dveří? Že se ptám. Jistě že stáli. A co kdyby to byly dveře, které vedou k pochopení toho, kdo je Ježíš? Je více klíčů? Který z nich je ten správný? Jak to zjistit? Ježíš sám se ptá učedníků: „Za koho mne lidé pokládají, za koho pokládají Syna člověka?“
Docela živě si představuji rozpačité a těkavé pohledy okolo sedících učedníků: „Jo, vlastně za toho Jana Křtitele, druzí za toho, no… Eliáše, že jo, a další za Izaiáše, ne vlastně Ezechiele, ne totiž za Jeremiáše.“ Kdo je Ježíš? Je prorokem? Moudrým učitelem? Geniálním kazatelem? Za koho lidé pokládají Ježíše dnes? Řekl bych, že Ježíš tu otázku svým učedníkům neklade nadbytečně. Nutí je, aby se kolem sebe dívali. Aby naslouchali druhým, co si o něm myslí. I když ty odpovědi mohou být zmatené. Jako když si lidé Ježíše pletli s Janem Křtitelem. Třeba si byli podobní. Vždyť podle evangelisty Lukáše byli možná bratranci.
Když se Ježíš ptá svých učedníků, za koho jej lidé pokládají, slyším tu otázku a vlastně i apel na sebe. Dobře se dívej kolem sebe a naslouchej. Já vím, někdy jsou ty odpovědi neskutečně pomatené. Ježíš, Budha, John Lenon, Bruce Wilice. Vpravdě dobře kovanému církevníkovi se u druhé věty rozbuší srdce a chtěl by už opravovat všechny zjevné i do očí bijící omyly. Jenže pozor, Ježíš, když slyší od svých učedníků výsledky průzkumu veřejného mínění, sám odpovědi nijak neposuzuje, neopravuje. Vždyť na správný výklad jeho osoby nemá copyright ani jeden z učedníků (to za chvíli poznáme), ale ani žádná církev se svou teologií a dogmaty, ale jen Duch svatý. A ten dává poznat podobně tak, jako když vane větřík, pravda znatelně, ale trochu nepravidelně.
Křesťané by nemuseli druhé hned poučovat či přesvědčovat ve věci Ježíšovy podstaty. Ne církev poučující a kárající, ale církev naslouchající a společně uvažující. Proč je to tak důležité? Za prvé už jen proto, že tehdy i dnes si musíme vážit všech, kteří o Ježíši chtějí vůbec uvažovat, klást si nad ním otázky a hledat tajenku, vlastně klíč k poznání. Měli bychom být vděčný těm, kteří si chtějí trochu lámat hlavu. Proč si život neudělat snazší, vyhnout se otázkám a hledání? A pak, ještě kvůli jedné věci je mínění druhých o Ježíši důležité. Ale k tomu se dostaneme za chvíli. Prozatím si jen pamatujme, že klíčů k pochopení Ježíšovy osoby bylo už v oněch časech a je v časech těchto mnoho. Alespoň, že je jeden zámek, jedny dveře, jeden Bůh. Nikdy jsem totiž neměl rád ty hádanky o třech skříňkách.
Ježíš se nyní zeptá přímo svých učedníků: „A za koho mne pokládáte vy?“ Kdo jsem pro vás já? Za koho mne máte vy? Mohl by se ptát nás dnes z tohoto místa. Máte mne za kamaráda, učitele Písma, mudrce, léčitele, velkého divotvůrce nebo jen za toho pána na křížku? Proč vlastně se mnou chodíte, co myslíte, že vám přinesu, co vlastně ode mne očekáváte? Jsem-li vůbec, proč jsem pro vás důležitý? To jsou otázky pro každého, kdo ho chce následovat.
A pak to přijde. Ozve se Petr, vůdce rybářů: „Ty jsi, Pane, Mesiáš, Syn Boha živého“. Ty jsi přece víc než prorok, ty jsi Zachránce, Spasitel, Vykupitel, ty jsi Boží syn, ne jeden z mnoha, ty jsi ten jeden.
Kupodivu správně. Na druhou stranu, když se Ježíš zeptá: „Za koho lidé považují Syna člověka“, tak od časů proroka Daniele je jasné, Syn člověka má být Mesiáš. Takže zas tak moc záludná otázka to nebyla. Ale dobře víme, kolik jasných věcí se dá přehlédnout a poplést. Učedníci by o tom mohli vyprávět.
Ježíš Petrovu odpověď ocení slovy: „A já ti pravím, že ty jsi skála (Petr – Kéfas kupodivu znamená skála), ty jsi skála a na té vybuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."
Dám ti klíče od království nebeského – už je to tady. Klíče má Petr. Zdá se, že nejenže přišel na pravý klíč vedoucí ke správnému pochopení Ježíšovy postavy, ale spolu s tím našel i klíč k nebi. Co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi. To je obrovská pravomoc. Odemyká a zamyká Petr. Ponechme stranou, jestli se to vztahuje jen na něj, nebo i na Petrovy následovníky.
Od té doby začne Ježíš učedníkům vysvětlovat, že má v Jeruzalémě trpět, být ukřižován a být vzkříšen. Skálopevný klíčník Petr si Ježíše vezme stranou a začne ho kárat, že ať ho to ani nenapadne. Mesiáš a trpět na kříži? Ani nápad. A tady dobře vidíme, jak různě se dá chápat to, co znamená Mesiáš, Spasitel, Zachránce, Vykupitel. A že když blahosklonně hledíme na okolní svět, jak tápe v otázce po tom, kdo je vlastně Ježíš, mohou být odpovědi zprostředka Ježíšových následovníků možná zmatenější.
Brány pekel církev možná nepřemohou, ale Petr si nyní vyslechne: „Jdi mi z cesty, Satane“, ze skály ses mi stal kamenem úrazu“. Toto ti neřekl Bůh, ale tentokrát to máš opravdu jen a jen ze sebe. Zdá se, že nebeský dveřník Petr má sice klíče, ale v tuto chvíli jakoby ztrácí klíčovou dírku, dveře, nebo snad rovnou celou nebeskou bránu.
Přijde mi to jako přiléhavý obraz. Církev, která s vyznáním Ježíše jako Mesiáše má v ruce klíče od nebe, má pravomoc svazovat a rozvazovat, odemykat a zamykat. Ale se svým nepochopením toho, kdo a co je Mesiáš, se svou snahou měnit Ježíšovu potažmo Boží vůli, ztrácí to podstatnější - dveře, ke kterým klíč patří. Ztrácí sám cíl, smysl a důvod Ježíšova zápasu. Kolikrát se církve v takové pozici v dějinách ocitly, kolikrát se v takové pozici ocitáme sami? S klíči, s promyšlenou křesťanskou naukou i s dogmaty a teologií jsme bez zámku, dveří vrátek. Je to možná smutnější výjev, než když před brankou stojíte a zkoušíte, který klíč by tak mohl zapadnout dovnitř.
Myslím, že takový výjev může být pro nás, Ježíšovy následovníky poučný. Být v ruce s klíči ale bez zámku a dveří nemusí nutně vyplívat z pochopení či nepochopení Ježíšova významu, ale takto se můžeme ocitnout i tehdy, když se míjíme s životem, který žil sám Ježíš. Když se míjíme s pokorou i milosrdenstvím, když se uzavíráme do elitářství, když se uzavíráme před světem s jeho potřebami, bolestmi a také s jeho tápáním. Ocitnout se před brankou do nebeského království není samozřejmost, předpokládá to nejen znát cestu, ale také po ní jít. A pokud po ní nejdeme, mohou jít (byť někdy zmateně) jiní, kteří nám tak akorát mohou zacinkat klíči.
A nyní se dostávám k tomu, proč vedle otázky „Za koho mne považujete vy“, je stejně tak důležité sledovat otázku „Za koho mne považují druzí.“ Pokud neztratíme cestu k druhým lidem, k jejich životům i k jejich názorům, neztratíme ani cestu k nebi, cestu úzkou a klikatou. Okolní svět je pro tuto cestu překvapivě důležitý. Jak v oněch pokusech o pochopení Ježíše, tak i v tom, kam často vede život, který je bez Boha a perspektivy z jeho království.
Možná nám bude dáno pochopit, že klíčem k nebeskému království ani nemusí být správná definice Ježíše jako Mesiáše, ale to, co je ještě zatím jako hlavní důvod. Ano Ježíšova oběť na kříži. Ale ani to není tím rozhodujícím zoubkem na klíči otevírající pomyslné dveře k nebi, k pochopení Ježíše. I tak se z Ježíše může stát nějaký „panáček na kříži“. Tím pravým skutečným klíčem je, umět opravdu milovat i odpouštět tak, jak to ukázal Ježíš, žít svůj život před Boží tváří v radosti i pokoře, tak jak to ukázal Ježíš. To je důvod jeho kříže i jeho Mesiášství. Nežít planě, zbytečně, bez touhy, bez radosti, nežít bez hloubky a tajemství.
Už jste stáli někdy před zamčenými dveřmi? Už jste stáli někdy před zamčenou a nedobytnou skutečností, přičemž víte, že za tím je něco krásného, pohádkově krásného? Klíčem k tomu vězí ve dvou Ježíšových otázkách. A my již víme, jak znějí.

Píseň 350 Přemohl Ježíš smrti moc

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 208 Farářovo blues

Poslání
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.“ (Zj 3,20-21)

Požehnání
Bůh dej, aby tě o chladném večeru zahřálo teplé slovo.
Bůh dej, aby ti v temné noci zazářil měsíc v úplňku.
Bůh dej, abys domů kráčel tou správnou cestou.

Píseň 510 Ó Pane můj, pokoj tvůj