Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

V tom kostelním stromu můžeme spatřovat sebe, naši savost, ale i ochotu dávat ovoce. Ten strom je ale znázorněn i tak, že v něm můžeme spatřovat kříž, díky kterému máme život, máme mízu. Proutek Jišajův, ten Boží kmen vstal ze smrti, žije, aby stále dodával životní mízu.

Píseň Petr Eben: Strom, scénka dětí, varhany, zpěv

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Blaze muži, který si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.“ (Ž 1,1a.3)

Píseň Ž 1Kdo nežije dle rady bezbožných

Modlitba

Hospodine, náš Pane, děkujeme ti, že nás kroky dovedly až sem. Kde se ti můžeme otevřít, kde ti můžeme děkovat a prosit. Věříme, že nás neshazuješ spolu s našimi vinami a že nám porozumíš. Děkujeme ti, Pane, za neděli, za den spočinutí, ohlédnutí ale i den, ve kterém se smíme nacházet ve tvé dlani. Obdarováni, omilostněni a posilněni na další cestu. Pane, vyznáváme, že často žijeme způsobem, že rosteme jen sami pro sebe, bujíme jen pro svůj prospěch. Jak zatěžko je nám dělit se s druhými, o svůj čas, o obdarování o své ovoce. A tak nás, Bože, stále vracej k pramenům života, k základům, ke smyslu tvého stvoření, k víře, lásce a naději. Ukazuj, jak od tebe brát a přijímat. Amen.

Čtení: Mk 11,12-22

Píseň Svítá 147 Kdo mne z pout mých

Text: Mt 13,31-32

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, člověk a strom patří nerozlučně k sobě. S některými stromy jsme dokonce spojeni zvláštním, často velmi hlubokým poutem. I možná proto se nám jeden takový strom barevně rozkošatil v našem kostelním okně. Stromy člověka jednoduše provázejí celý život. Třeba hned tak, že dávají ovoce. V letních horkách zase vrhají příjemný stín a v letních deštích nejeden člověk pod korunou našel útočiště. A třeba tam nebyl sám, ale s někým blízkým. Bez stromů by v zemi nezůstala vláha (která dnes vrchovatě padá z oblohy). Bez stromů by nebyl  kyslík. Když je člověku zima, udělá si ze stromu doma teplo. Stromy nás tiše provázejí životem. Ze stromu se vyrábějí z počátku kolébky, dětské kostky, prolézačky a nakonec i rakve. A když se člověk dotýká stromu starého a letitého, když zespoda pohlédne do jeho koruny, v nitru se mu rozhostí klid a rovnováha.

Jako kluci jsme na stromy často lezli. Nejen v případech, kdy jsme se tam nahoře nechali obklopit nejsladšími třešněmi. Jako malý jsem vyrůstal na vesnici a dodnes si pamatuji, že výhled z dětského pokoje jsem měl na jednu velmi starou lípu. Měla obrovskou korunu. Často, když jsem měl psát úkoly, koukal jsem skrz okno na ni a přemýšlel, co ta lípa ve své velikosti mohla všechno prožít a zažít.

Jednoho dne jsem sebral odvahu a vylezl na ni, nejvýš co to šlo. Všechno se zdálo být najednou hrozně malé a drobné. I to okno, ze kterého jsem na ní koukával, bylo malým sklíčkem. Zavřel jsem oči a zkoušel si z té vysoké větve představit všechny možné události, všední i sváteční. Viděl jsem průvody svatební, masopustní ale i pohřební. Dodnes si pamatuji na okamžik, kdy jsem se od mámy dozvěděl, jaké důsledky by pro člověka a přírodu měla atomová válka. Tehdy jsem se podíval z okna na svou lípu a říkal si, jestli ona o tom ví. Šel jsem k té lípě, ale neřekl jsem jí to. Nechtěl jsem ji děsit.

Každý z nás máme se stromy spojené zážitky, myšlenky a pocity. Bible to má podobné. Většinou, když se v Bibli mluví o stromech, či o kmenu, myslí se tím rovnou celý lid – ne lid obecný, ale lid Boží. Ten lid, který s Hospodinem uzavřel smlouvu nadepsanou „Já Vám budu Bohem a vy budete mým lidem“. Izrael a i ten nový, Kristovský Izrael je připodobněn ke stromu. Často, když si s dětmi povídáme o různých křesťanských proudech a směrech, kreslíme přitom velmi rozkošatělý strom a na něm nikdy nezapomeneme detailně vykreslit jednu útlou a čas od času trochu zakomplexovanou evangelickou větvičku.

Lidé, kteří Bohu uvěřili a důvěřují mu jsou podobni stromu. Ne jako jednotlivci, ale jako celý lid, pospolitost. U takového stromu, to se rozumí, nejprve záleží na tom, kde zapustí kořeny. Kde chce brát vláhu. Tou vláhou se rozumí Boží slovo, formující svět a vychovávající člověka – slovo těšící i varovné, útěšné i žalující, milující a spravedlivé – přese všechno ale k člověku milosrdné. To všechno se člověku nabízí, Pán Bůh mu nepodstrojuje, nevnucuje. Záleží na lidu, záleží na stromu samotnému. A světe div se, tak jako někdy nějaký strom uschne, tak se také v Bibli vypráví, že stromu s názvem lid Boží může dojít šťáva.

Strom zapomněl, možná odmítnul brát od Hospodina vláhu. Možná si řeknete, člověk když má hlad, nají se, když žízeň, napije se, a strom to dělá automaticky, že bere vláhu ze země. To si můžeme ťukat na čelo, že takový strom musí být asi dost hloupý, když zapomene vláhu brát, ale pak je dobré si vzpomenout na sebe, kdypak se u mne naposledy čerpalo Boží slovo. Když mám hlad najím se. Když mám žízeň napiji se. Zní to opravdu tak jednoduše a automaticky?

Co je ale horší. Bible čas od času vypráví o stromu nazvaný lid Boží, který kypí zdravím, dokonce mnohem víc, než lid obecný. Mohutní, roste, košatí se, až mu z toho zduří sebevědomí. Ale krom toho monumentálního růstu je úplně k ničemu. Lid Boží je a má být stromem, co plody nese, nejen listí pro krásu. Tento strom má vydávat užitek v ovoci – strom se pozná přeci po ovoci, zní pravidlo nebeského ovocnáře. No a když se ovoce nedostaví anebo se to nedá jíst, tak se dostaví sekera. Kolikrát se v minulosti Božího lidu kácelo. Kolikrát se poroučel k zemi mohutný strom i s těmi ušlápnutými větvičkami. Nemáš ovoce, co s tebou, strome. Marně, ba přímo marnivě tu rosteš. Zabíráš místo, zacláníš.

Navzdory tomu se ale opakovaně zjistilo, že stromy mají kořeny hluboko a že když předchozí kmen nechtěl mízu ze země brát, pak se míza stejně napovrch protlačila sama, až z toho začal rašit nový proutek, mladý, čerstvý, ohebný. Proutek z pařezu Jišajova se o jednom takovém říkalo. A tak rostl zase nový kmen ze starých dobrých kořenů. Mnozí v tomto mladém proutku časem poznali nějakého Ježíše z Nazareta. I ten často před svými učenlivými následovníky ukazoval ke stromům. A když na nějakém nenašel ovoce, druhý den byl strom už suchý.

Pak se ale stala zvláštní věc. O tom Ježíši Kristu se na jednom místě v Bibli začalo mluvit jako o kmeni. Kořeny, to jest Boží slovo, transportují životodárnou mízu do větviček skrze kmen, který nepředstavuje žádný prastarý a vážený spolek, ale Boží syn, Ježíš. A ten nový kmen umí bezprostředně brát z kořenů a spolehlivě dodávat mízu větvičkám, aby větvičky nemohly říci, že neví, jak na to. Ty větvičky to je nový lid Boží, nový Izrael. Pravda, také se kácelo, i v Ježíšově případě. Jenže ten kmen se vrátil na své původní místo, neboť vstal z mrtvých. A tak se nové větvičky mohly naroubovat a mohly nést ovoce.

Ten strom, který máme dnes před očima a budeme jej mít, kdykoliv k němu přijdeme, všechny tyto myšlenky a příběhy oživuje a zpřítomňuje. V tom kostelním stromu můžeme spatřovat sebe, naši ochotu přijímat mízu, ale i ochotu dávat ovoce. Ten strom je znázorněn i tak, že v něm můžeme spatřovat kříž, díky kterému máme život a smíme žít v naději života příštího. Proutek Jišajův, ten Boží kmen vstal ze smrti, žije, aby stále dodával životní mízu. V onom našem kostelním okně můžeme zahlédnout leccos, co jsme už prožili anebo co prožíváme. Kéž nás tedy tento strom provází naším životem víry, ať nám propůjčuje inspiraci, ale i nadhled a především jistotu, že kmenem, který dává životní mízu je Pán Ježíš Kristus. Přejme si, abychom rostli v jeho poznání. A ten růst kéž je tichý, vytrvalý, skromný, a nepůjde-li to jinak i namáhavý. Však budoucnost, která je nebeským ovocnářem nazvaná Boží království se podobá semínku, které spadne do hlíny a dlouho z něj nic není. Blíží se ale čas ovoce, čas plnosti, radosti a především vděčnosti. Vděčnosti za to, že jsme to všechno mohli k veliké radosti prožít.  Amen

Píseň 388 Aj, jak jsou blahoslavení

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 172 Laudato si

Poslání

„Blaze člověku, který našel moudrost, člověku, který došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato. Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné tvé skvosty. V její pravici je dlouhověkost, v její levici bohatství a čest. Její cesty vedou k blaženosti, všechny její stezky ku pokoji. Stromem života je moudrost těm, kdo se jí chopí, blaze těm, kdo se jí drží.“ (Př 3,13)

Požehnání

Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Hospodin dá vzklíčit a vzrůst touze po spravedlnosti a naplní volání po jeho lásce a milosti. Jděte v pokoji. Amen

Píseň Svítá 160 Fíkový strom