Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Apoštol Pavel Ježíšovu smrt přirovnává k situaci člověka, který předtím než zemřel, sepsal závěť. To první a nejdůležitější, co tímto přirovnáním apoštol říká: Zůstavitel Ježíš má na srdci blaho těch, kteří tu zůstanou.

Milost vám a pokoj od toho, který byl , který je a který přijít má, od Ježíše Krista. Jeho slovo nám otvírá nejen dnešní velkopáteční bohoslužbu, ale životní perspektivu a naději -  Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. Amen

Píseň 308 Jezu Kriste, štědrý kněže (liché sloky)

Modlitba

Hospodine, náš Pane, kolikrát jsme to už prožili, lítost nad smrtí tvého syna i radost ze zprávy o jeho prázdném hrobě. A stejně se vracíme stále znova k tomu tajemství, ve kterém se k člověku blížíš a nic lidského ti není cizí. Ani radost ani smutek; ani veselí ani truchlení. Pane, nejsme hodni, abys nás miloval, ale řekni jen slovo a naše srdce bude milující, otevřené, pokorné, tiché a věrné. Dej nám opět naplno vstoupit do času, kdy se přerušuje neúprosná logika příčiny a následku; hříchu a zatracení ve prospěch odpuštění a spasení. Amen

1. Čtení: Lk 22,54-62

Píseň: Svítá 212 Nemůžete ani chvíli

2. Čtení: Lk 23, 32-43

Píseň: Svítá 225 Ó hlavo plná trýzně

3. Čtení: Lk 23,44-49

Píseň: Svítá 396 Zněl pláč v noci té

Text: Žd 9,15-17.27-28

Kázání

Milí přátelé, přiznám se, Velký pátek mě každý rok strhne. Každý rok se otevírají různé možnosti, jak do příběhu o popravě Ježíše z Nazareta vstoupit. Pašijové hry v Chotěboři, Pašijová cesta a Pašijová večeře na zelený čtvrtek zde, v Krupé, a nyní Velký pátek. A proč mě to vždycky pohltí? Hlavně v proto, že si uvědomím, že Boží láska k člověku není laciná. Něco to Boha stálo. Třesoucí se tělo na kříži, všemi opuštěný, přáteli zrazený, protivníky vysmívaný, katy týraný. Nejsou mi blízké přeslazené výroky o milujícím Bohu, když vím, jak to bylo pro něj těžké (nedovedu si představit situaci, že bych byl své ženě opakovaně a vědomě nevěrný, ona mi v utrpení odpustila a já pak běhal po ulicích a každému na počkání říkal, jak je ta moje žena úžasná, že mi všechno odpustila a nekonečně mě miluje). Z prožitku Velkého pátku pro mne plyne tichá a pokorná vděčnost vůči Boží láskyplné strategii k člověku.

Před námi dnes stojí jeden kříž. Když jsme se v dějepise učili o povstání gladiátora Spartaka a o tom, že byli nakonec všichni ukřižováni – 6600 lidských křížů, 200 km linie ukřižovaných, na 30 m jeden kříž – zatajil se mi dech. A přeci ten jeden, kříž Ježíšův, ve mně vždy způsobí, že se „zatají“ celá má bytost, celá existence. Jeho ukřižování mnou pronikne, až ... do morku kostí se slovy Bible. Proč zrovna ten jeden ve srovnání s tisíci, statisíci kříži?

Důvod je ten, že ve všech aktérech toho příběhu se nacházím. Ve vyděšených a slabých učednících, ve veleknězích zaslepených svou pravdou, v Pilátovi, zavírajícím nad tím oči a myjícím si ruce. Nacházím se i v roli tiše stojících pod křížem, kteří mohou jen hledět na pomalou smrt člověka, kterého si zamilovali. Jako farář se často nacházím v postavě Šimona z Kyrény, který šel jednou jen tak z pole a hodili mu na záda kříž, který Ježíš už nemohl nést. Jeho běžná životní cesta byla znenadání protnuta cestou kříže někoho jiného a on ten kříž s ním nesl. Všichni aktéři toho příběhu o nás lidech prozradí vše podstatné a to mne vždy strhne. Je otázkou, jestli by se k tomu mělo na Velký pátek něco dodávat, jestli bychom neměli na Velký pátek sem přijít, hodinu v tichosti sedět a zase jít. I takové bohoslužby si dovedu představit. Velkopáteční mlčení, rozjímání, usebrání.

A přeci v tento den neteče jen krev, ale nabízí se i určitý nadhled nad tím vším. Vidět i nitky, které tím příběhem procházejí, hovořit o nich a nechat se jimi vést.

Apoštol Pavel, a to je ten biblický text, který jsme slyšeli naposledy, Ježíšovu smrt přirovnává k situaci člověka, který předtím než zemřel, sepsal závěť. To první a nejdůležitější, co tímto přirovnáním apoštol říká, je, že zůstavitel, Ježíš, má na srdci blaho těch, kteří tu zůstanou. Ti, co píší závěti se k pozůstalým nechovají zlomyslně, ale přejí jim, odkazují to samé, co oni vlastnili, co uchovávali ve svém životě jako nejcennější poklad. A ptáme-li se, co bylo to nejcennější, tím pokladem, který Ježíš v životě měl, pak to byl vztah k jeho Otci, k Hospodinu. Důvěrný, pokorný i poslušný. Ježíšovým dědicům patří právě toto dědictví – vztah k Hospodinu, důvěrný vztah ke Stvořiteli světa a vesmíru. Vztah k tomu, o kterém smíme jen cosi mlhavého tušit a který jinak zůstává zahalen tajemstvím. To nejdůležitější dědictví, co Ježíš zde na zemi zanechal, je tento vztah, ve kterém říkáme „Otče náš.“ Každý, kdo takový poklad pro sebe nalezne, kdo jej objeví, stává se přímo dědicem Ježíšovým.

Zůstavitelé píší svou závěť proto, aby uspořádaly poměry, které pak nemohou ovlivňovat přímo osobně. Aby měli jistotu, že bude naplněna jejich vůle. V závěti se zpravidla řeší situace, kdy nejbližší příbuzní se na zůstavitele v průběhu života vykašlali a žili ve svém sobectví. Měli by ze zákona dědit, ale dědictví neobdrží. Obdrží je ti, kteří zůstaviteli zůstali nablízku, pomáhali mu, nebyli lhostejní vůči němu. Závěť je důležitým nástrojem spravedlnosti. Samo právo k naplnění spravedlnosti nestačí. Nestačil k tomu ani zákon Mojžíšův se středem v Desateru. Proto Ježíš přišel, aby nad všechny zákony i zákony náboženské postavil milosrdenství. V jeho pomyslné závěti čteme právě to, že on přišel mezi své vlastní, jeho sourozenci ve víře stáli proti němu, odsoudili ho a popravili. Samozřejmě že ne všichni. Ale kde čekal největší přijetí, tam byl nejvíce zklamán. Byl zklamán postojem zákoníků a farizeů, kteří si milost nad zákonem nedovedli představit. A nedovedli si představit Boží království otevřené nevěstkám, celníkům a hříšníkům, byť by činili pokání a litovali svých vin. Boží spravedlnost však jde jinými cestami. Jde cestami milosti. Nakonec je to jediná šance pro každého z nás, kdo někdy klopýtneme i v míře větší než malé.

A to je další podstatný rys Ježíšovy závěti. Závěti se většinou pečlivě uchovají u notáře a pak se napjatá rodina sejde, aby vyslechla, kdo co podědí (chalupu, louku pod lesem nebo jen ty hrníčky s jelenem). Ježíšova závěť je otevřená, nahlédnout do ní může každý. V ní se píše, že stát se dědicem je věcí svobodné volby. Každý z nás má na výběr, na které straně chce stát. Zda-li na straně dědiců, kteří mohou žít v jistotě Boží věrnosti, či na straně těch, kteří se nutně musí děsit právě z toho, že nad zákonem stojí milost. Kdo dědicové nejsou, musí se nutně obávat každého dne a nebo raději o budoucnosti nepřemýšlet.

Ježíšova otevřená závěť je pro všechny, kdo hledají v životě pevnou oporu, pevný základ v Bohu. A je důležitá i v tom, že jsou v ní jasně a zřetelně nastavená pravidla. Není podstatné, s čím do vztahu s Ježíšem kdo vstupuje, není podstatné, jaké má znalosti a co o tom všem ví. Podstatná je pokora a vědomí, že tu Ježíš byl pro něj a že kvůli té milosti nad zákonem i zemřel. A k pravidlům jistě patří to, že dědic chce závěť zachovávat a že jí bude sloužit, jak mu bylo dáno. Že si Boží lásku, kterou přijal a zakouší, nenechá pro sebe.

Největší otázka Velkého pátku však zní: Musel Ježíš kvůli závěti zemřít? Apoštol říká, že každá závěť platí až po smrti. Smrt se nejdříve musí prokázat. Jistě, Ježíš mohl dožít jako spousta jiných náboženských vůdců pokojným životem, obklopen svými blízkými či v ústraní ponořen do meditací a modliteb. Ježíšova smrt na kříži značí, že Bůh zůstává až do poslední chvíle se všemi, kteří jsou na temné polokouli světa a kdo jsou v bolesti opuštění. Bože můj proč si mne opustil, slyšíme z kříže. Bůh opouští sám sebe. Věrnost k člověku je silnější, než jeho sláva. Ježíšův kříž stojí i v té řadě tisíců odsouzených a ukřižovaných mezi Římem a Capuí. Na otázku, proč my zkoušíme bolest a osamocení, někdy neznáme odpověď. Smíme mít odvážnou naději, že Bůh je přitom s námi. Je možné, že spoustě lidem toto není blízké. Ani Ježíšovo utrpení, ani závěť nabývající platnosti jeho smrtí. Možná zase za rok, na Velký pátek, kdy si budeme připomínat Kristovu prolitou krev a budeme se snažit na to dát odpověď. S vámi ostatními se těším na shledání třetího dne, na velikonoční neděli, která je pro lidský zrak mnohem troufalejší. Zůstavitel Ježíš zvítězil nad smrtí. Jeho hrob našli prázdný. A to je to dědictví nejvyšší. Kdo jej přijme, nemusí žít ve strachu, v kafkovské opuštěnosti a tísni. Amen

Píseň 324 Pane, Ty jsi hoden chvály

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit a modlitba Páně

Poslání

„Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ (Gal 3,26)

Požehnání

„Hospodin je králem navěky a navždy; neopustil nás, nezapomněl. Zjedná pro všechny právo a milosrdenství. Proto se nebojte: Bůh je s vámi, aby vás zachoval. Jeho milosrdenství je věčné.“

Píseň 328 Tvoje jméno převyšuje