Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Ve spojitosti s protrženou chrámovou oponou se ptejme, kde jsou mé bariéry, kde jsou mé privátní prostory, kam Boha nepustím? Kde je ve mně velesvatyně, oddělená, vznešená a přesto uzavřená bouda, kam jsem Boha v sobě zavřel, aby neoslovoval, neznejisťoval, aby neprovokoval?

Milost vám a pokoj od toho, který je, který byl a který přijít má, od Ježíše Krista. Jeho slovo nám otvírá nejen dnešní velkopáteční bohoslužbu, ale životní perspektivu a naději -  Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. Amen.

Píseň 311 Kristus, příklad pokory

Modlitba Hospodine, svatý a věčný Bože, před námi jsou svátky veliké noci. Noci, kdy se nám snad nejvíce přibližuješ, noci, kdy se smíme dotknout Tvého tajemství – vyznáváme, že toho nejsme hodni, neboť máme sklon žít bez valného pomýšlení na Tebe, dokud se nám Ty sám nepřipomeneš. Proto tě prosíme, Pane přijď   

Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný Boží Synu, ty nám hříšníkům proti všemu očekávání, proti vší logice ukazuješ přívětivou Boží tvář. Vyznáváme svůj hřích, že se z toho ne vždy umíme radovat a že Tvé přijetí nepřejeme těm, kdo nám nevyhovují – dokud nás Ty sám nepřesvědčíš o tom, že každý má místo u Tvého stolu. Proto tě prosíme, Pane přijď

Duchu svatý, Ty nás vedeš k víře nadějné a opravdové, víře čelící nepřízni osudu, víře stavící nás nalomené na nohy, víře hledící s láskou a zájmem na bližního. Vyznáváme svůj hřích, že z Tvé moci často nedovedeme čerpat a o Tvá zaslíbení se opřít, dokud nás Ty sám nepřemůžeš. Proto tě prosíme, Pane přijď

Bože, děkujeme, že smíme přijímat Slovo o Tobě a jím se nechat inspirovat a oživovat. Požehnej našemu dnešnímu shromáždění i všemu našemu žití. Amen.

Čtení Mt 27, 32 – 44

Píseň Svítá 225 Ó hlavo plná trýzně

Text: V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eli, Eli, lama sabachtani?", to jest: 'Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?' Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: "On volá Eliáše." Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: "Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!" Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili. Setník a ti, kdo s ním střežili Ježíše, když viděli zemětřesení a všechno, co se dálo, velmi se zděsili a řekli: "On byl opravdu Boží Syn!" Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které provázely Ježíše z Galileje, aby se o něj staraly; mezi nimi Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka synů Zebedeových. (Mt 27, 45 – 55)

Kázání

Milí přátelé, na letošním letáku Jeronýmovy jednoty, je fotografie zrekonstruované modlitebny evangelického sboru v Praze – Modřanech (renovaci projektoval David Vávra). Uvnitř, v modlitebně, za stolem Páně mají zvláštní kříž - má podobu roztrženého plátna, nebo snad opony. Tím křížem prosvítají dovnitř paprsky denního světla. Nehmotný kříž co boří zdi, co propojuje světy.

Opona v Jeruzalémském chrámě oddělovala nejsvatější prostor, kam mohl jen jednou ročně vstoupit velekněz. Na druhé straně opony byl prostor pro obyčejný lid, vnější svět. Svět Boží svatosti a svět každodenních starostí. Ježíšovou smrtí se velkolepá opona trhá a hroutí. Člověka od Boha, od této chvíle již nic nedělí. Boží přebývání není ohraničeno kusem látky, Boží přítomnost nespočívá jen tam, kde jí člověk učinil prostor, ale je všude. Ježíš svým křížem prorazil nový přístup k Bohu.

Ve spojitosti s protrženou oponou se ptejme, kde jsou mé bariéry, kde jsou mé privátní prostory, kam Boha nepustím? Kde je ve mně velesvatyně, oddělená, vznešená  a přesto uzavřená bouda, kam jsem Boha v sobě zavřel, aby neoslovoval, neznejisťoval, aby neprovokoval? Kde je ta moje chrámová opona, která potřebuje roztrhnout vpůli? Kde je můj „bezbožný“ privátní prostor a kde nechávám Bohu prostor zbožný? Nebojme se, že Bůh přijde o svá tajemství, že by jej člověk prokouknul, zesvětštil – vlastně zprofanoval. Prostor pro tajemství zůstává stále.

Ostatně Franz Werfel v knize Jeremiáš popisuje babylónského dobyvatele Nabukadnezara, který se opovážil za oponu vročit. Vrátil se a zklamaně pokrčil rameny – nic tam nevidím. Podobné zklamání jistě prožívali i ti, kteří se shromáždili pod Ježíšovým křížem. Chtěli konečně vidět podívanou, únikový manévr hodný Božího syna. Zatím jen vidí třesoucí se zakrvácené tělo na kříži. Židovský král něco volá a ani z toho není poznat, jestli volá Boha, nebo Eliáše. Co žádá lelkující lid pod křížem je neuvěřitelným cynismem, přesto má v sobě jádro běžné reality. Jestli v něj máme uvěřit, ať něco udělá ten visící král, ať prokáže, že je Mesiáš. Ať se provalí hradby mezi světem lidí a světem Božím. Ať sestoupí s kříže, nebo ať ho zachrání Eliáš!

To si přejí všichni, aby Bůh do světa učinil pořádnou trhlinu, aby se svět Boží i svět lidí propojil. Podkřížoví provokatéři si drsným způsobem vynucují důkaz Boží přítomnosti v Ježíši Kristu. Jistě si to přejí ale i ženy, které jako jediné z Ježíšova okruhu zůstaly pod křížem. Tajně doufají, ač se ani neodváží cokoliv vyslovit. Třetího dne až půjdou k hrobu, aby pomazali Ježíšovo tělo, si stále budou myslet, že Bůh trhlinu do světa neučinil. A přesto jak je mezi těmito ženami a posměvači propastný rozdíl.

Nakonec posměvačům nezbylo, než pokrčit rameny. Nic zvláštního nevidí. A skutečně neviděli nic zvláštního. Dojímáme nad Kristovou smrtí, připadá nám vše neuvěřitelně neurvalé, cynické, žalostné. Kolik lidí denně takto umíralo? Ani Ježíš tam nevisí sám – jeden po levici, jeden po pravici. Po Spartakově povstání – po povstání gladiátorů, nechal césar ukřižovat přes 6000 mužů podél cesty do Říma. 200 kilometrů lemovaných patníky krutosti. Přesto někteří z těch, kteří pod Kristovým křížem stojí v tu chvíli začínají vidět dál, než jen křečovitou smrt, konec a zánik. V Kristově bolesti vidí něco víc. V jeho volání Bože můj, proč jsi mne opustil slyší volání hlubší a mocnější. Žádná odpověď, Ježíš umírá. Nic zvláštního. A přesto některé se v tu chvíli cosi dotkne, osloví a zaujme.

Opona v chrámu se protrhne, to však ještě netuší ti, kteří stojí zde. Setník a ostatní vojáci, kteří vědí co je smrt, vědí, jak dovede být nemilosrdná. Vojáky popravující každý den nějaký odsouzený Nazaretský je nemůže rozházet. A právě ti jsou nakonec pohnutí: On byl opravdu Boží syn – to říká biřic, neznaboh, trýznitel. Už před chvílí vojáci projevili soucit, když vysílenému Ježíši podají houbu s otcem. To není kvůli dalšímu mučení – ten ocet je ve skutečnosti kyselým vínem utišující žízeň a horečku. Vojáci jej nemají kvůli mučení, ale dostávají kyselého vína jako příděl pro sebe. Podávají Ježíši svůj nápoj k utišení žízně a bolesti.

Co nepoznal nikdo z lidí, co ztratili učedníci a v co nedoufají ani ženy, to zničehonic v úžasu vyřkne římský setník: On byl opravdu Boží syn. Tolikrát viděl smrt, zná její průběh. Ví jak dovede ponížit urozené, zdeptat přesvědčené, jak umí být krutá ke spravedlivým. Vojáci od pohledu ví, co který člověk vydrží a přesto právě tato smrt je zasáhne. Chrámová opona se začíná trhat už tehdy, kdy se vojáci dělí o ocet s Ježíšem. Opona protržená vkládá do úst vojáků vyznání. Bůh se s člověkem ztotožnil i ve chvíli nejhlubšího zoufalství a opuštěnosti. Bůh který visí na kříži.

Místo, kde lze Boha poznat a nalézt, se stal celý svět. Bůh mluví, sděluje a jedná i skrze své zdánlivé mlčení. I v bezmoci se projeví jeho moc. Ten skrytý se zjevuje a první to poznává pomahač násilí, pohan, Říman. I po tom všem, co se v tomto světě děje, kolik utrpení nevinných, a dětí, kolik válek. Chrámová opona je roztržená. Jinak by nemohl uvěřit nikdo z nás. Kdybychom nebyli podobní tomuto vojákovi, nemohli bychom Boha poznat i v jeho úkrytu, ve tmě, ve smrti nejbližších, ve zděšení a opuštěnosti. Jak bychom mohli věřit, kdyby se Bůh neobjevoval v bolesti, kdyby se nevyjevoval v utrpení? Jak bychom dovedli žít ve víře, lásce a naději, kdyby i v nás se všechny oddělující opony nepřetrhli a nenechali proudit Boží světlo do všech koutů našeho nitra.

Opona je roztržená, víra se rodí i v pohanech, v Římanovi i v nás. Že v tomto představení krutosti vystupuje skrytý Bůh, poznávají ti, kteří vidí za oponu, co vidí do zákulisí této popravy. Nenechají se zdeptat nastrčenými kulisami utrpení, jsou schopni dohlédnout dál. Hrůza Velkého pátku přeci končí zázrakem víry. Z míst, kde by to člověk nečekal, zazní vyznání. Bůh skrytý, Bůh mlčící je nalezen a rozpoznán. Skrze kříž učinil Bůh ve svém stvoření trhlinu pro všechny. Zde se končí první dějství – drama Velkého pátku. Ale už nyní škvírou v oponě proniká do všech temnot světlo naděje. Kdo to světlo vidí, vidí na kříži Božího syna. Amen.

Píseň 324 Pane, Ty jsi hoden chvály

Přímluvné modlitby

Milosrdný Bože, dnes prosíme za to, aby tvá smrt na kříži nám nezakryla výhled ke třetímu dni, ke vzkříšení. Prosíme za všechny ty, kteří žijí v ovzduší Velkého pátku. Aby i jim se otevřel výhled, k naději, ke vzkříšení, k vítězství…

Pane dnes také prosíme o to, co v nás tvé slovo způsobuje – prosíme tě o pravdivý pohled na věci, o rozšířený výhled, prosíme o široké srdce a prosíme o dlouhý dech v běhu víry. Prosíme za sebe ale i za ostatní, kteří potřebují v sobě zbourat zdi, protrhnout oponu a výdrž obstát ve všech životních zkouškách…

Pane, o Velkém pátku prosíme o citlivé a vnímavé srdce k bolesti a strádání druhých. Prosíme však o cit, ne o sentimentalitu – která nevede k ničemu užitečnému a jen se utápí v lítosti. O pravý cit prosíme za sebe, ale i za drsný a chladný svět…

Dnes také myslíme abychom dovedli odpouštět, abychom uměli užívat toho tvého nástroje usmíření a pokoje. Ať dovedeme odpouštět, ale zároveň ať při tom nesklouzneme k lhostejnosti vůči bezpráví a násilí…

Prosíme také za ty, kteří se vzdalují tobě, prosíme také za ty, kteří jsou uvězněni ve své představě  o tobě, lidech, o světě, prosíme za ty, kteří jsou sami měřítkem svých představ. Prosíme za ty, kteří nechtějí s druhými komunikovat, za ty, kteří nechtějí dávat, za ty kteří neumí naslouchat. Za všechny tě prosíme…

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

Píseň 396 Zněl pláč v noci té

Poslání: „ My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Vždyť Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž podle slov Písma: 'Urážky těch, kdo tě tupí, padly na mne.' Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ (Ř 15,1-7)

Požehnání

„Hospodin je králem navěky a navždy; neopustil nás, nezapomněl. Zjedná pro všechny právo a milosrdenství Proto se nebojte: Bůh je s vámi, abych vás zachoval. Jeho milosrdenství je věčné.“

Píseň 328 Tvoje jméno převyšuje (1-4)