Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jenže si představte, že jako atleti jste obuti do běžeckých treter, propočítáváte pohledem překážky i jednotlivé kroky, jste napjatí. Ale dříve než vyběhnete, se z ampliónu ozve, že jste zvítězili – už je hotovo, vítězství je doma...

 „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine. Panovníku vyslyš můj hlas! Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí?… U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení.“ (Ž 130,1n)

Modlitba: Hospodine, Pane náš, voláme tě z našich výšin i hlubin, z radosti i smutku. Přicházíme dnes, abychom poděkovali, že jsi porazil zlo a zvítězil nad smrtí. Přicházíme také, protože se nám nedostává dost odvahy k pravému životu. Kolik slabostí a provinění, kolik neuskutečněných předsevzetí, promarněných šancí, kolik úzkostí a zklamání. Jsme slabí, když narážíme na překážky a nepochopení. Proto tě znovu prosíme o odpuštění a posilu, abychom po cestě víry dokázali jít s novou chutí a odvahou. Prosíme vyzbroj nás silou tvého Ducha k překonávání překážek. Přikryj nás milosrdenstvím, své slitování rozprostři nad námi a dej nám zaslechnout tvé slovo milosti. Amen

Čtení: Mt 4,1-11

Text
„To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření… Jako spolupracovníci na tomto díle vás napomínáme, abyste milost Boží nepřijímali naprázdno, vždyť je psáno: 'V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.' Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Nikomu nedáváme v ničem příležitost k pohoršení, aby tato služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.“ (2 Kor 5,18-19; 6,1-10)

Kázání
Milí přátelé, čtyřiceti dnům, které předcházejí velikonočním svátkům, se říkává postní období. Proč zrovna čtyřicet? Tento čas nám má připomínat 40 dnů, kdy trvala potopa; 40 dnů kdy pobýval Mojžíš na hoře Sinaj, aby tam uzavřel s Hospodinem smlouvu. Možná nám má připomenout 40 let, kdy Izraelci putovali pouští do zaslíbené země. A nebo, jak jsme slyšeli v prvním biblickém čtení, 40 dní byl Ježíš na poušti, aby tam byl pokoušen, aby zápasil se zlem.
Odedávna je čtyřicítka v bibli vyhrazena pro období vnitřního zrání, duchovní proměny, době pro hlubší setkávání s Bohem, ze kterého se mnohé přijímá a načerpává.
Pozvánku k takovému skrytému zrání dnes slyšíme z Pavlova dopisu: „nepřijímejte milost Boží naprázdno“. Přiznám se, že mě občas napadne myšlenka, že Pán Bůh je s evangeliem, se svou cestou za člověkem, sám proti sobě. Je přece v lidské přirozenosti, že si člověk obvykle váží víc toho, pro co musel vynaložit nějaké úsilí. Více si cení něčeho, pro co se musel nejdříve motivovat, ne-li nutit, aby toho dosáhl. Váží si bydlení, když pracně postavil dům, cení si jídla, když musel zorat-zasít-sklidit, rád chodí do kostela, když jej pomáhal opravovat. (Nejsem si jist, jestli konfirmace, kdy děti předváděly své znalosti jako cvičení medvědi, nebyla dříve pojímána právě v tomto duchu.) Měřítkem toho, čeho si cením jsou dnes zejména peníze. Za čím je nějaký kapitál, to má opravdu váhu a do čeho investuji, to si i víc opečovávám a chráním.
Avšak k milosti, k odpuštění svých vin a příslibu spasení přicházíme gratis. Netřeba si koupit odpustek, vysloužit si vstupenku do nebeského vozítka či na Boží eskalátor. Pozvánku do Božího království dostáváme „Bůhzdarma“. A nebo zbůhdarma? 
Už apoštol Pavel se setkal zhruba s dvojí partou lidí a o ně měl starost. Ti první měli dojem, že do nebe se člověk může vyškrábat dokonalým životem. Tak dlouho se snaží, od všeho se pečlivě vystříhají, až svou bezhříšností Pána Boha slušně řečeno přemluví, že jim patří vavřín vítězství.
Hospodinu se takové duchovní hujerství vždy příčilo. Proto se rozhodl, že podmínkou ke spasení, k nebeským přijímačkám bude vyznání víry – takový motivační pohovor. Tím se nám sděluje, že příslib osobního spasení, dosažení oné rajské plnosti není tou nejdůležitější věcí. Nejde o vlastní vítězství. Vavřín vítězství se nám dává na hlavu bez boje. Spása nebude jednou, nyní je den spásy, nyní je ten čas příhodný. Sláva. Ať žijí předem rozhodnuté závody.
 Jenže si představte, že jako atleti jste obuti do běžeckých treter, propočítáváte pohledem překážky i jednotlivé kroky, jste napjatí. Ale dříve než vyběhnete, se z ampliónu ozve, že jste zvítězili – už je hotovo, vítězství je doma.
A zde tkví nebezpečí pro tu druhou partu lidí, pro které platí zadarmo – nadarmo. Sundají si tretry, vavřín pověsí na zeď jako trofej, oblečou si třeba nějaký ten dres a usednou k televizi - sledují, jak běhají ostatní.
Proto apoštol píše svou výzvu jedněm i druhým: „nepřijímejte milost Boží naprázdno“. Ať vaše osobní vyznání víry nejde do ztracena, ať ten přijímací pohovor není jako prásknutí do vody. Ty tretry, které jste si obuli a vavřín vítězství, který jste dostali, jsou ke spolupráci. Vydejte se na cestu, vyběhněte životní závod s tím, abyste o této veliké události řekli co nejvíce lidem. Ten pravý závod se začíná s tímto posláním. Usmíření s Bohem dostáváme právě proto zdarma, abychom svůj čas, energii, všechna obdarování a důvtip nasměrovali ke spolupráci. Naším úkolem je onu zprávu všemožným způsobem předat dál. Nehřát se sám Boží milostí, ale pozvat k ní zejména ty, kterým je v životě stále zima.
Úkolem pro život není ani tak dosáhnutí osobní spásy, ale spolupráce na šíření dobrých zpráv – nejen těch dobrých, ba nejlepších. Bůh je s člověkem usmířen, není mezi nimi boj ani křečovitá snaha po usmíření. Ježíš Kristus přemostil nedozírnou propast, sám je mostem nad rozbouřenými vodami. Osvobodil člověka od jeho samého – zbavil jej tíhy vlastních vin.
Tak jsme opět postaveni na startovací čáru. Ne se strachem, že zakopneme a nedoběhneme, že to nezvládneme, ale již s radostí, že ten běh bude sloužit druhým. Když druhého obejmeme a otevřeme mu obzory, když jej nakazíme radostí, když mu vrátíme naději a oživíme lásku. Neberte milost Boží naprázdno – zbůhdarma. To znamená, nepopřete svou novou startovní čáru, svůj běh svobody.
Nesmíme si ale plést svobodu s volností. Svoboda „Božích běžců“, to je život s posláním, i když s možností volby, kdy a jak darovanou radost předat. Svoboda v sobě obsahuje už odpovědnost k nějakému poslání – jsem svobodný pro něco nebo pro někoho. Jsem vyvázán z otroctví, abych byl provázán s dárcem svobody. Svou svobodu naplňuji v poslání být spolupracovníkem Božího usmíření a pokoje.
Mám dojem, že velké množství životních zklamání spočívá právě v tomto nepochopení. Usilujeme o svobodu, opouštíme kdeco a kdekoho, ale nakonec dosáhneme jen volnosti. Ta má za následek zmítání se v bouřích času, protože chybí ukotvení, není na co se orientovat, nejsou pevné základy. Ve volnosti se samotnému žije chvíli dobře, než zjistí, co je samota. Usilovat o volnost znamená koledovat si o vyprázdněnost. Jsem volný, a proto jsem jedno veliké nic, zatímco svoboda mi propůjčuje vědomí, kým jsem a kam patřím (přestože to hledání nemusí být snadné).
Když apoštol Pavel vybízí ke spolupráci, neslibuje, že cesta bude vždy snadná, bez překážek a po rovině. Sám byl párkrát ve vězení, párkrát bit, jednou kamenován – leccos může přijít, včetně hladu, nebezpečí a falešných přátel. A to pak chce trpělivost, „dlouhodechost“ v běhu a hlavně neztratit z očí Boží zaslíbení a nevzdat lásku. Přestože: „Procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí, mají nás za svůdce a přece mluvíme pravdu.“  Jedno je ale jisté, že ten vavřín vítězství už nám z hlavy nikdo nesundá. Není žádná síla, která by Kristovo usmíření mohla vrátit zpět. A proto i když se máme proč rmoutit, přece se stále radujeme. Ač jsme chudí, přece mnohé obohacujeme. A přestože nic nemáme, přece nám patří vše.
Jak to souvisí se 40 dny postu? To už záleží docela na nás. K tomu jsme svobodni. Možná stojí za to promýšlet co by bylo, kdybychom toho příslibu spasení museli dosáhnout svými silami, kdybychom Pána Boha museli usmiřovat nějakými libými pečínkami, kdybychom ten běh k nebesům museli opravdu běžet. Postní doba nám může pomoci si uvědomit, jak se ve všem prokazovat jako Boží služebníci – jako ti, kteří staví druhé na startovní čáru. Zejména ale učí, jak se dýchá v radosti, v usmíření a svobodě. Amen

Píseň 244 Ve jméno Krista doufáme

Poslání: 2 Kor 5,18

To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

Požehnání
Bůh dej, aby tě o chladném večeru zahřálo teplé slovo.
Bůh dej, aby ti v temné noci zazářil měsíc v úplňku.
Bůh dej, abys domů vždy kráčel tou správnou cestou.
  (irské požehnání)