Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Nám to může znít nesmyslně, vždyť odpovědi na své otázky bychom chtěli slyšet alespoň v horizontu svého života. Alespoň za svého života pozemského znát tajenky lidských příběhů a osudů. Rozplést všechnu tu změť otázek, nevyplněných modliteb, hořkosti a osamění. Boží záchrana však někdy přichází v delším horizontu než je jeden lidský život.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání! Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi! Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo. Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají, popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím.“ (Ž 102n)

Píseň Ž 32 Blahoslavený, komu odpuštěno

Modlitba: Hospodine, náš Pane, jak jsme rádi za to, že nás každého znáš. Že vidíš do nás, do našich srdcí. Znáš naše životy, naše starosti i zklamání. Znáš naše radosti i naděje vkládané do mnoha věcí. Jen se, Pane, někdy děsíme, že se ti otevřeme, všechno ti vyznáme a zůstaneme s tím sami. Proto tě prosíme, uč nás dívat se kolem sebe. Abychom tě poznali ve svých životech i v tomto světě. Nauč nás vnímat všechny obyčejné a všední věci neobyčejně. Prosíme, nauč nás žasnout z maličkostí a otevírej srdce k vděčnosti za drobnosti. Prosíme, nauč nás číst a slyšet tvé Slovo, abychom se dovedli zorientovat ve svém hledání. Prosíme tě, svým svatým Duchem nás veď po cestách nesnadných a zároveň i po cestách naděje a spásy. Pane, prosíme, buď nám dnes nablízku se svou oporou a povzbuzením. Amen.

Čtení: Jer 18,13-23

Píseň Svítá 143 Kde, Pane, jsi

Text: „ Toto praví Hospodin: "Jdi a kup u hrnčíře hliněnou lahvici a s některými staršími lidu a staršími z kněžstva vyjdi do Údolí syna Hinómova, které je před Střepnou branou, a volej tam slova, která k tobě budu mluvit. Řekni jim: Králové judští a obyvatelé Jeruzaléma, slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Hle, já uvedu na toto místo zlo. Tomu, kdo o něm uslyší, bude znít v uších. Opustili mě, cizím mi učinili toto místo a pálili na něm kadidlo jiným bohům, které neznali oni ani jejich otcové ani judští králové, a toto místo naplnili krví nevinných. Vybudovali posvátná návrší Baalova, aby Baalovi jako zápalné oběti pálili v ohni své syny. K tomu jsem jim přece nedal příkaz, ani jsem o tom nemluvil, ani mi to na mysl nepřišlo... Pašchúr, syn kněze Iméra, jenž byl vrchním dohlížitelem v Hospodinově domě, slyšel Jeremjáše prorokovat tato slova. Proto dal Pašchúr proroka Jeremjáše zbít a vsadit do klády, která byla v horní Benjamínské bráně, u Hospodinova domu.“ Jer 19,1-5. 20,1-2

Kázání

Milí přátelé, v Jeremiášově příběhu potkáváme trpký úděl proroka. Přemlouval´s mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Jenže teď nevím, co dál. Jsem na všechno sám, všichni čekají jen na mé drobné zaváhání. Jaký to má všechno smysl? Proč mám kázat a burcovat ty, které to stejně nezajímá? Když se nic neděje nestane? Jeremiáš prožívá opuštěnost a zoufalství, ve kterém se ocitnul poté, co jej Hospodin opět vyzval k prorokování. Za to se dostal do žaláře, kde byl mučen.

Děti si o tomto příběhu povídají nyní v nedělce. Povídají si právě o tom, že člověk ve víře může prožívat bezradnost, opuštěnost, na kterou neplatí žádná slova útěchy. Jeremiáš to poznal. Víme, že všechny cesty vedou k Hospodinu, někdy i přes utrpení. Jenže po které se vydat? Jak k němu dojít?

Myslím, že nějakou takovou bezradnost a vnitřní zmatek, mohl prožívat Jan Palach, jehož 40. výročí sebezapálení jsme si připomenuli tento týden.

Je zajímavé, jaké se o jeho činu letos rozpoutaly diskuse, zvláště ty internetové. Někteří jej vnímají jako mučedníka, téměř českého patrona, jiní jako šílence, který svým činem popřel vše, co dosud zastával. Letos se nějak víc mluvilo i o tom, že původně chtěl přepadnout Československý rozhlas (třeba i násilím). Nakonec ve svém odhodlání zůstal osamocen a tak se rozhodl pro ten zoufalý čin, po kterém umíral v krutých a zbytečných bolestech. Co chtěl Palach sdělit svým činem? Rozhodně chtěl burcovat. Provokovat všechny, kteří od odporu proti okupaci komunistických vojsk, začali přecházet do apatie. Jan sám sebe nevnímal jako Božího služebníka, neměl to být prorok navracející Boží lid ke svému Bohu. A přesto cítil nějaké vyšší poslání, když se rozhodl ten svůj čin provést. A nebylo to zkratkovité jednání. Bylo promyšlené a naplánované.

Přesto si myslím, že hlavní výpovědí Palachova činu je bezradnost. Nechtěl sedět a mít ruce v klíně, nedělat nic proti bezpráví, zločinné a arogantní moci. Ale na druhou stranu co měl učinit?

Jan Palach byl pro naši rodinu někdy tématem. Můj pradědeček, evangelický farář, jej křtil. Byl ve sboru Neratovice – Libiš, kam Palach také patřil. Jeho životní příběh byl trochu podobný s příběhy mnoha jiných evangelíků. Maminka pocházela z prastarého evangelického rodu. Na jejím rodném statku se v minulosti za doby rekatolizace konaly tajné bohoslužby ve stodole. Ona si však vzala neevangelíka, Josefa Palacha, cukráře. Syna dala jen pokřtít v libišském evangelickém kostele. Pradědeček říkal, že Jan na náboženství ani konfirmaci nechodil. Maminka děti k víře zřejmě nevedla. A tak je otázkou, jestli by jeho životní osudy byly jiné, kdyby měl zázemí ve společenství sboru. Kdyby jako student měl blízko do společenství mládeže. Kdyby měl blízko ke svému faráři, který by mu mohl být pomocí v obtížných chvílích. Nevíme, jestli by ty jeho vnitřní zmatky a opuštěnost ve svém poslání byly jiné. Neměl kolem sebe nikoho, komu by se svěřoval.

Viděl jen, že náš národ byl uvězněn do silných kleští. Žil ve vědomí, že musí něco učinit. Byl však na to převeliké poslání příliš sám, než aby to byl čin vedoucí k nějaké větší změně, minimálně k životu. Palachova maminka pak u výslechu říkala, že si Jan pravidelně četl bibli. Ale i k tomu čtení bible mu chybělo společenství. Někdo s kým by se mohl sdílet. Možná by to mohlo dopadnout jinak, kdyby se jeho maminka spolu s ním nevzdálila životu sboru a aktivní víře. Možná by dospěl k jiným činům. Možná by reagoval jinak na svá slova, když se loučil pár týdnů před svým činem po bohoslužbách na Boží hod vánoční už s novým farářem, který nastoupil po pradědečkovi. Jemu říkal, jak je hrozivý stav naší země po vpádu komunistických vojsk. A že církev by pro to měla něco učinit. Na církev nečekal a vzal to do svých rukou.

Podobnost s příběhem Jeremiášovým je tu v tom pocitu osamění a zmatků i ve vědomí velkého úkolu, na který zůstal sám. Jeremiáš ale byl v docela jiné situaci. Do samoty ho uvrhlo Boží povolání. Byl prorokem Boží vůle, která volala k návratu jeho lidu. K tomu volání se nikdo nechtěl připojit. Naopak narážel na krutý odpor od ostatních. Hospodin Jeremiáše vedl od porážky k porážce. Z utrpení do utrpení.

Rozdíl je tu ale patrný z jiného důvodu. Jeremiáš si na život nesáhne, ani jej nepoužije k oběti pro vyburcování společnosti. Spadl také do bezvýchodné situace, ale ne tak jako Palach. Vždyť Jeremiáš měl ke komu volat, měl komu říci o nesmyslnosti a hořkosti poslání. A my víme, že právě trpící služebníci z Hospodinova pověření, kteří zůstali osamoceni a nevěděli si rady se svým posláním, se stanou do budoucnosti tenkou červenou nití, kterou se potáhne příběh Boží věrnosti a Boží záchrany. Boží odpověď přichází někdy v delším horizontu, než je jeden život.

Nám to může znít nesmyslně, vždyť odpovědi na své otázky bychom chtěli slyšet alespoň v horizontu svého života. Alespoň za svého života pozemského znát tajenky lidských příběhů a osudů. Rozplést všechnu tu změť otázek, nevyplněných modliteb, hořkosti a osamění. Boží záchrana však někdy přichází v delším horizontu než je jeden lidský život. Možná nás to bude děsit, možná nám to bude připadat nesmyslné a příliš kruté. Mám ale zato, že ve chvíli zoufalství a opuštěnosti, to může být vlastně jediný důvod, proč vytrvat, poslání neodmítnout a jít/žít dál. Nezakouším pokoj z Boží odpovědi, můj osud je vyplněn voláním, hledáním a otázkami. Musí ale zaznít proto, aby jiní mohli zakusit Boží odpovědi. U Jeremiáše to byla další generace, která se v babylónském zajetí navrátila k Hospodinu. Právě tato generace stála u zrodu židovské víry mimo hranice své země, víry vzdálené od chrámu, víry v cizí ba nepřátelské společnosti a kultuře. Pevné víry, která dokázala přežít i rozptýlenost po celém světě, pogromy a holocaust. Po Jeremiášovi to byly celé další generace pozdější, které začaly rozplétat otázku milosti, záchrany a spasení, když poznali Hospodina v příběhu Ježíše Krista. V příběhu vzkříšení a seslání Ducha svatého.

Boží spása je mnohem mocnějším a delším příběhem, než je jeden život. Tuším, že kdo si prožil osamocení a nesmyslnost své existence, sám ví nejlépe, že nejsilnějším slovem, které nás může nechat při životě je slůvko „možná“. Možná, Pane, opět naleznu cestu ke tvému obětí. Možná, Pane, uslyším z tvého hlasu důvody, proč se to všechno děje. Možná, Pane, se dožiji míru a pokoje. Vím, že všechny cesty vedou k tobě, já ale nevím po které jít. Možná se, Pane, shledáme. Slůvko možná je slovem naděje, trpělivého spolehnutí a odevzdání do Boží vůle.

Myslím, že kdyby byl Jan Palach blíž společenství víry, blíž společenství s Bohem, nezůstal by ve své bezradnosti a osamění. Měl by velkou šanci poznat, že společenství lidí, kteří sedávají každou neděli pod kazatelnou, jsou jeho širší rodinou. Na té libišské kazatelně je vyřezán podivuhodný výjev - pelikán obětující sám sebe pro hladová mláďata. Tento výjev se stal symbolem Kristovy oběti, jehož osud nemusí nikdo následovat, protože Kristus nás sebou samým, svou obětí již naplnil. Kristus je tím pelikánem, který sám sebe přinesl v oběť, abychom my mohli žít – dokonce i uprostřed tápání a nesmyslnosti. Po Ježíši Kristu není třeba dalších obětí.

Palach se stal symbolem odporu proti totalitě v bezradnosti a zoufalství. Jeho zoufalý čin žel následovali další lidé. Je ale třeba říci, že Palachova oběť v posledu zbytečná nebyla. Myslím však, že většina lidí vyšla na cestu se slůvkem „možná“. Možná, když budeme pašovat dobré knihy, šířit svobodný tisk, poslouchat svobodnou hudbu a svobodné rádio, možná se někdy něco změní. Možná, když podepíšeme tento pomačkaný papír s názvem Charta, nebo Několik vět, že se něco změní. Možná, když půjdeme demonstrovat i navzdory ranám obušků, možná se něco změní. Možná, když udržíme v sobě svobodu, možná se přidají další.

A my dnes žijeme v jistotě, že to tak mělo být. My dnes žijeme v odpovědi. Palachova oběť nakonec marná nebyla, přestože víme, že takové oběti po nás Pán Bůh nežádá. Chtěl ji jen po sobě samém, ve svém synu. Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Píseň 176 Někdo mě vede za ruku

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 120 Jednou budem dál

Poslání

„Vždyť Bůh řekl: 'Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.' Proto smíme říkat s důvěrou: 'Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?' (Žd 13,5)

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv. Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Jděte v pokoji.

Píseň 200 V tvé síle, Pane Bože můj