Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Kdo znáte Janovy epištoly a zvláště Janovo evangelium, jste už naučení, že svět si tam v žebříčku oblíbenosti nevede zrovna dobře. Je někde hóódně nízko. Řekl bych, že ještě pod Pilátem, možná ještě níž pod Jidášem. A ještě třeba níž než velmi neoblíbení politici, kteří přitom vyhrávají volby.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

„Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi!“ (Ž 143,10)

Píseň 111 Slavit budu Boha svého

Modlitba

Hospodine, Pane náš, děkujeme Ti za každý den svého života, i když si to možná každý den neuvědomujeme. Děkujeme Ti za vše dobré a krásné, co nás potkává. Děkujeme Ti za to dobré a užitečné, co jsme mohli vytvořit. Pane, děkujeme také za chvíle nouze, bolesti, strachu, kdy poznáváme svoje meze a můžeme si lépe uvědomit, na čem vskutku záleží. Pane, osvobozuj naši mysl od malomyslnosti a naši duši od malodušnosti. Zbavuj naše srdce úzkoprsosti a naplňuj nás hladové svým Duchem milování, odvahy a moudrosti. Prosíme Tě ve jménu Ježíše Krista – amen.

Čtení: Lukáš 15,11-32

Píseň Svítá 344 Tvá svoboda

Text: „ Píšu vám, děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládenci, že jste zvítězili nad Zlým. Napsal jsem vám, děti, že jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, že jste poznali toho, který jest od počátku. Napsal jsem vám, mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým. Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“ ( 1 Janova 2,12-17)

Kázání

Milí přátelé, minulou neděli jsme spolu slavili Díkčinění. Děkovali jsme za všechny dary, které jsme od Pána Boha dostali a dostáváme. Slavili jsme neděli vděčnosti, ve které se otevíráme světu, všemu dobrému, co v něm najdeme, přijmeme a nacházíme v tom toho velikého Dárce. Nacházíme ho všude, třeba v každé pomoci, každém odpuštění, každé radosti. Všude tam kde vládne porozumění, ochota být pro druhého. Vážím si na evangelické víře veskrze kladný postoj ke světu. Objevujeme a podporujeme v něm tichého pomocníka evangelia více, než ho obviňujeme z bezbožnosti. Však ona ta naše zbožnost má také svoje trhliny. Netřeba si ty trhliny hýčkat, stačí je uznat a vyznat. Říkám si, křesťan a svět mohou být a jsou partneři, mohou jít společným směrem, když už zrovna nemohou jít společnou cestou, ač bych tak rád.

A další, tu dnešní neděli, slyšíme nekompromisní slova o tom, že nesmíme milovat svět, ani to, co je v něm. Kdo znáte Janovy epištoly a zvláště Janovo evangelium, jste už naučení, že svět si tam v žebříčku oblíbenosti nevede zrovna dobře. Je někde hóódně nízko. Řekl bych, že ještě pod Pilátem, možná ještě níž pod Jidášem. A ještě třeba níž než velmi neoblíbení politici, kteří přitom vyhrávají volby. Vy nejste ze světa a ani já nejsem ze světa, říká Ježíš svým učedníkům. Vy jste synové světla a ne synové tmy.

Svět hraje roli záporňáka i v příběhu o marnotratném synu, jak jsme ho slyšeli. Syn, kterého svět láká svou nabídkou a možnostmi, se marnotratně vzdálil z otcova domu. Následkem toho žere slupky s prasaty. Co také jiného od světa čekat, mohli bychom v duchu dodat. Miluje-li kdo svět, láska otcova v něm není, praví Janův dopis. Myslím, že každý z nás by mohl vyjmenovat fůru věcí, po kterých touží, možná i dychtí – že si je pořídí třeba i mimo Vánoce. Je toho hodně, a sebe nevyjímám, co chtějí naše oči. A na čem si v životě zakládáme? Dalo by se vyprávět. To všechno je ze světa, rozumějme toho špatného a bídáckého a ne z Otce.

Je třeba říci, že Jan a jeho žáci, kteří spolu s ním píší spisy zvané janovské, žili ve světě, který přátelstvím ke křesťanství zrovna neoplýval. Je to doba největších pronásledování a vyvražďování. Křesťané byli naprosto mimo jakoukoliv právní ochranu a mohl si na nich smlsnout kdokoliv ze světa. A tak si kdokoliv smlsával. Svět v tehdejší době skutečně pro křesťana představoval nebezpečí, místo, ze kterého je nejlepší se raději stáhnout do ústraní, vyklidit pozice a to nejen kvůli ohrožení života. Především kvůli tomu, že Ježíš Kristus, který byl a je úhelným kamenem křesťanské víry, byl tehdy pro svět kamenem úrazu, jak pro židovské příbuzné, tak i pro pohanské nepříbuzné. Tehdejší svět ohrožoval samotnou víru v Ježíše jako Spasitele, jako Krista. Okolní svět, jak židovský, tak pohanský, se stavěl do vztahu vyznávajícího kristovce a jeho Učitele. Snažil se zastínit to světlo víry, naděje a lásky, ze kterého a pro které chtěl křesťan žít.

Takovou podobu světa, který láká, omračuje, odvádí, svádí, zastiňuje nesmíme zapomenout nikdy. V Janovské době se zrovna vybarvil ve své parádě, ale v každé době, neméně té dnešní nese svět takovou podobu. Myslím, že to není sobectví víry, které je obezřetné před okolním světem a tím, co nabízí. Je to uvědomělá a přiznaná slabost, která připomíná, že i naše důvěra v Pána Boha je křehká, zranitelná. Od vyhnání těch dvou z ráje je to hlavní téma Bible. A Bůh se od té doby nesnaží snad o nic jiného, než ten vztah posilovat. A přesto, Boha nikdo z nás, co zde žije, neviděl, jakkoliv jsme mu blízko a On nám.

Nedržíme nic, krom Kristova kříže, co by nás opravňovalo vysadit dveře mezi námi a okolním světem. Každá svoboda, aby byla udržitelná, potřebuje mít hranice a místo bezpečí. Můžeme klopýtnout a také klopýtáme, můžeme být svedeni a také sváděni jsme – nejen k něčemu, ale především od něčeho, od živého vztahu s Bohem. A pak si nás ten svět už otesává, jak potřebuje, jaké nás chce mít. Jako křesťané jsme a vlastně musíme být neskladní, nezaškatulkovatelní, neovládnutelní. Jako evangelický křesťan zažívám často sympatie z okolního světa. Pro lidi jsme přijatelní proto, že jsme jakoby normální. „Faráři, ty můžeš mít děti, pít pivo, tančit o sto šest, ty se nám líbíš.“ Ale líbím se proto, ptám se sebe, že splývám se světem podobně jako vojenská kamufláž v přírodě? Nebo se líbím proto, že skrze tu kristovskou víru neztrácím citlivost k prohrám druhých, k jejich nouzi a slabosti; jinak řečeno, jsem lidský? Nemusíme se světu zalíbit stůj co stůj, kéž se mu líbíme i tím, co se líbí Bohu.

Janova epištola varuje před tím, abychom milovali svět. Ono to naše (jedno) lidské srdce můžeme uskladnit jen na jednom místě. A skutečně záleží na tom, jestli srdce máme uloženo v nebi, nebo někde v sejfu či stranickém sekretariátu. Konečně Ježíš říká, milujte svého bližního, jako sám sebe a milujte Hospodina. O lásce ke světu jako celku se nic neříká. My svět už milovat nemusíme, stačí, že jej miluje Bůh. Bůh miloval svět natolik, že dal svého Syna, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný, to říká Jan jinde. To znamená, každý, kdo tuhle ztělesněnou a narozenou Boží lásku přijme, miluje a je milován navěky... a o tu svou lidskou lásku se bát nemusí. Naše láska k Bohu a Boží láska ke světu nejdou proti sobě s nedůvěrou, jdou si vstříc.

My tou svou láskou ke světu vlastně ani víc už nevybojujeme, i kdybychom sebe víc chtěli. Janovci v časech tísně a ohrožení obrací křesťany k tomu základnímu. Ke vztahu k nebeskému Otci. Tento vztah a ne jiný, je pro život určující, základní, úhelný. Od něj se odvíjí všechno ostatní. Však tu dnes také čteme nejen varování před světem, tím světem, který chce rušit signál mezi námi a Bohem. Čteme tu také povzbuzení – píšu vám děti, že jsou vám odpuštěny hříchy pro Kristovo jméno, píšu vám, otcové, že jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám mládenci, že jste silní a slovo Boží ve vás zůstává. Dvakrát podobnými slovy to ti janovci říkají. Je nám odpuštěno, poznali jsme, zvítězili jsme, jsme posilněni. Ne sami sebe jsme posilnili, ale Hospodin tu sílu dodal..

Co nás přivádí a co nás od Hospodina odvádí? Tyto dvě neděle jsou spojené jako siamská dvojčata. Přivádí nás vděčnost za dary, odvádí nevděk. A zvláště teď po volbách to teprve promlouvá. Ať už jsme zděšení tou oranžovou lavinou a nebo s nadšením žasneme, jak snadno se z modré stane oranžová, ač čas od času také dost nežasneme, že tyto dvě barvy k sobě ladí. Janova slova nám ať tak či onak mohou znít jako zvon svobody. Vždyť to nejdůležitější se odehrává právě v tom, když poznáme Boha a když s ním žijeme. A co nás od Boha odvádí a co přivádí, to janovci nepředepisují, jako nějakou zázračnou recepturu. Míru máme každý jinak a jinde. Důležité je, abychom byli stále svobodní ve vtahu k nebeskému Otci. Takový život má věčnou platnost, a tak zůstává na věky. Amen.

Píseň 541 Jak dobré je žít, Pane, z Tvého slova

Ohlášky

Přímluvné modlitby – sešit + Modlitba Páně

Píseň Svítá 146 Kdo chce dál

Poslání

To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. (Jan 16,33)

Požehnání

Píseň 163 Hospodin sám národů Bůh