Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

kázání našeho faráře při ekumenických bohoslužbách u sv. Vojtěcha v rámci týdne modliteb za jednotu křesťanů. Týden modliteb pořádá Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví.

Milí přátelé, chtěl bych vás také přivítat v týdnu modliteb za jednotu křesťanů, vítám vás při společných bohoslužbách. My jsme se sešli dnes i proto, abychom společně přemýšleli o tom, co nebo spíš kdo nás spojuje. Jsme tu proto, abychom se za všechna ta pouta lásky modlili, měli je v úctě a rozvíjeli je.

Přišli jsme s odhodláním, že něco učiníme, říkáme si, je to na nás. Sami od sebe očekáváme aktivní účast na společném dědictví, jakým je víra ve vzkříšeného Krista. A to první, co by nás mohlo překvapit, je obrácená perspektiva. Dnes přicházíme proto, abychom uslyšeli, že ne my se modlíme, ale Pán Ježíš se modlí za nás. Ten čin vedoucí k jednotě nevychází od nás, ale od samého Krista. A tady si dovolím hned první závěr dnešního přemýšlení. Jakkoliv úcta a starost o druhého křesťana, úcta k jiné duchovní cestě je důležitá, mnohem důležitější je, že vychází z Boží strany. To nás může obrovsky osvobodit, to nám může poskytnout nesmírný – vlastně ten Boží nadhled. Žádná křeč, že něco musím, protože by to tak mělo být. Žádné nucení a v posledu třeba uhýbání před druhým. Opravdu to nestojí na nás, protože Kristus se přimlouvá za všechny, kdo přijali Krista a jeho Slovo.

A tady nás možná překvapí hned druhá věc. Pán Ježíš neprosí za svět, ale za ty, které mu jeho Otec dal. Proč jen za nás? Vždyť Jeho Otec miluje celý svět, celé stvoření – dílo svých rukou. Svitu slunce dává každému člověku, nepotřebuje i svět přímluvu? Ježíš prosí za ty, kteří jej přijali a kteří přijali jeho slovo. Nepřímo se tu vlastně říká, že to on a jeho Slovo je vpravdě největším pokladem, jaký svět dostal. A protože svět (myšleno trochu zkratkovitě, protože Janovo evangelium takové je) ten poklad nepřijal, nepřijal onen bližší vztah k Otci.

Kristu jde zejména o jeho učedníky, o ty, kteří jej přijali. Myslím, že v tom nebude žádná sobeckost, když řeknu, že pro mne jsou také nejdůležitější ti nejbližší. Moje rodina. Přeci, když budu ve dveřích, abych odjel s rodinou na dovolenou, nepozvu  souseda (ve vší úctě k němu) na oběd, kafe či skleničku. A už vůbec ho nevezmu na dovolenou s sebou. To podstatné a rozhodující, co se odehrává v mém životě, se odehrává ve vztazích s mými nejbližšími. Tam v těch neviditelných nitkách, které nás spojují v rodině a v rodině sboru se odehrává právě to slovo, které jsme přijali. Zejména tam vstupuje Kristus, kterého jsme přijali a pro něj se rozhodli.

Jako křesťané se někdy snažíme milovat celý svět víc než své příbuzné. Může v tom být špetka altruistického pokrytectví. Víc v tom ale vidím bezradnost, protože je snazší milovat někoho daleko, někoho neznámého. Milovat všechny lidičky na tomto světě je podobné plácnutí do vody jako milovat zvířátka. Milujeme až teprve tehdy, když víme, koho vlastně milujeme a že to dá práci. Když vidíme chyby toho druhého, a ten druhý (nejbližší) nás svými chybami opakovaně vytáčí a dovádí k zuřivosti. Přeci ale tam se má především naplňovat Boží láska, která se ostatně naplňuje za stejných předpokladů. Pán Bůh mě miluje navzdory mé lenosti, zmatenosti, hlouposti a ješitnosti. Miluje mě i za věci, které ho opakovaně vytáčí a dovádí k zuřivosti. Jak můžeš milovat něco, co je ti vzdálené, když nemiluješ něco, co je ti blízké? Jak můžeš milovat Boha a nemít rád svého bratra? Jak můžeš ctít svého Otce na nebesích, když nectíš otce biologického? Myslím, že proto jsme dostali skrze Krista Boží lásku, abychom se svými nejbližšími dovedli žít. Abychom si dovedli odpouštět a brát druhého i s jeho chybami a slabostmi.

Pán Ježíš se modlí za své nejbližší. O tento vztah mu jde především. Evangelium, zpráva o Boží lásce k člověku, do světa vychází skrze rodinu Kristovců. Tak to je a tak je to logické. Moc evangelia se šíří skrze nás, tam to začíná. Tam, kde to žijeme (nebo se o to aspoň pokoušíme) a kde se to učíme. Dokonce si odvážím říci, s odvahou, jakou žil sám Ježíš, tam kde chybujeme a selháváme (třeba opakovaně), odtamtud se šíří moc lásky, milosti, odpuštění. Je to logické, vždyť lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Boží milostí jsme uzdravováni, ale z nosu nám teče stále a často odmítáme nosit kapesník. V nás je Kristus oslaven. V tom, jak žijeme, že žijeme s ním a v něm, navzdory všemu prožitému, a tak jeho oběť na kříži naplňujeme – i se svými klopýtnutími i chybami.

Nechť jsou jedno, jako my, říká Ježíš svému Otci. Někdy si tak posteskneme, kolik těch církevních sekretariátů a církevních IČO vlastně je. A že vznikají další a další. Samozřejmě, je to hloupý luxus, když je na světě tolik církví, protože se tak úžasně plýtvá lidskými silami. Takto děláme radost tak leda hadovi, který se spolu s námi odplazil z ráje. Ale od toho bych chtěl ohlédnout. Od jednoty formální, od jednoty v jedné církvi, což se někdy pokládá za nejvyšší metu ekumény. Překvapivě Ježíš tuto vnější jednotu neřeší. Ostatně, právě v Janově evangeliu se dovídáme, že společnou pokladnu učedníků spravoval Jidáš. Jednota nás křesťanů spočívá v něčem hlubším a přesto překvapivě prostým.

Naše jednota stojí na tom, že přijímáme Krista a jeho slovo zachováváme. A tady bych řekl, že k nám opět vane o něco svobodnější ovzduší, ve kterém se nedá kalkulovat a kličkovat. Abychom byli jedno jako Ježíš a jeho Otec, to snad ani nejde, přesto to ale jde. Když budeme společně zachovávat Boží jméno. Pečovat jako o nejdrahocennější poklad ne o církevní chrámy, ale o poznání Pána Boha ve svém životě. Naplňovat Kristovo učení ve svém životě. Jedině tak zůstaneme jednotní. A že každá církev dává důraz v Kristově učení na něco jiného? Toho se vůbec nebojím. Každé společenství víry, každý sbor i farnost je plná originálů v prožívání Božího tajemství a naplňování Kristova učení. Kde se dva neb tři sejdou, tam jsou dva neb tři originály. Kde se sejdou v Kristově jménu, tam je Kristus uprostřed nich a jsou skrze něj spojeni.

Ježíšova modlitba je modlitbou za nás, kristovce. V osobní rovině, Ježíšova modlitba za nás je nečekaný prvek pro naše bilancování. Nemusíme poměřovat sebe a své okolí skrze to, co jsme udělali či dokázali. Dokonce i když na Boží slovo zapomínáme a vzdalujeme se mu, když s ním i nepočítáme. Byl a je zde někdo, Pán Ježíš, kdo se za nás modlí, kdo za nás prosí. Říká ji ten, kdo dostal od Boha všechno, veškerou moc, aby dovedl k dokonalému konci dílo, které mu Bůh svěřil. Abychom  měli věčný život.

Plahočíme se svými dny a roky, usilujeme o dobré a častokrát prohráváme. Zaobíráme se svou nehodností, děsíme se toho, čeho nebudeme ušetřeni. O co se můžeme opřít? Díky Ježíšovu životu i této jeho modlitbě můžeme najít snad jediné – zachovat slovo. To však neznamená jej nějak dogmaticky uzavřít, znehybnět a pouze jej oprašovat.

Zachovávat slovo znamená jej přijmout, být otevřený pro to a pro ty, kteří přicházejí a dennodenně nás oslovují. Uchovat pak znamená – předat zvěst o Kristu, o živém Bohu a jím darované naději. Pro sebe i pro druhé. Ve skrytu však můžeme doufat v to, že Kristova modlitba váží víc než naše skutky i než naše víra.

Pane Ježíši Kriste, cítíme, že do našich životů přicházíš Ty a Tvá zvěst. Prosíme, otevírej naše srdce i ústa ke chválení. A to  k oslavě Tvého jména.  Amen