Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Marnotratnost a ztracenost má v tomto příběhu syny dva. A ten druhý ze své reakce prozrazuje, že v tom jede vlastně stejně jako jeho mladší bratr. Jeho slova jsou tvrdá, plná závisti, hořkosti, zatrpklosti a ublíženosti.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista.

„Bože,  vykonal jsi veliké věci - kdo je tobě roven! Ty jsi mi dal zakusit četná soužení a zase mi život vracíš a z propasti země přivádíš mě nazpět.“ (Ž 71, 19-21)

Píseň 71 V tebe doufám, Hospodine

Modlitba: Hospodine, Pane náš, Tobě děkujeme za to, že se nemusíme cítit, jako bychom byli vrženi do chladného vesmíru. Děkujeme za Tvou blízkost – ujištění o tom, že jsi s námi, nasloucháš, rozumíš nám, provázíš nás svou pozornou péčí, Slovem kritické pravdy, ale i povzbuzením. Potkali jsme Tvou tvář  ve tváři Ježíše Krista, Tvého Syna a našeho Pána, a dále ji potkáváme ve všech, kdo nás milují. Děkujeme ti za tvou stálou blízkost i tehdy, když se Tobě vzdalujeme. Jako bychom chtěli žít jen podle sebe a z vlastních názorů na život a na svět a to Ti pak vnucovali jako tvou vůli. Děkujeme, že v takových chvílích nás vyhlížíš a běžíš naproti, že nám odpouštíš a přijímáš zpět do svého domova, do tvého objetí a otcovské péče. Pane, děkujeme Ti za toto společenství, které se tu dnes schází, obracíme svou tvář k Tobě i jedni k druhým. Daruj nám, prosíme, svého Ducha pravdy, lásky a věrnosti, ať rosteme Tobě k chvále a bližním i celému stvoření k radosti a užitku. Amen

Text: Lk 15,11-24

Kázání

Milí přátelé, ještě jednou vás vítám při tomto setkání a chtěl bych vás pozvat k tématu letošního aliančního setkání k modlitbám, které nese název „Návrat ztracených synů“. Mluví se tu o ztraceném – v českém překladu Bible čteme o marnotratném. O tom rozdílu bych se chtěl zmínit. Možná ale nejvíc překvapí, že se tu mluví o synech v množném čísle. Přeci podobenství je o jednom ztraceném, marnotratném synu. Kdo je ten druhý? A kde se o něm mluví? Možná se s ním potkáme tam, kde bychom jej nejmíň čekali. Začněme však u toho prvního, mladšího, marnotratného a ztraceného syna.

Bylo mu těsno, těsno v otcovském domě. Už ho nebavilo jen poslouchat, říkat: "ano, tatínku" a "jistě tatínku". Chtěl víc, chtěl poznat svobodu, svět, postavit se na svoje nohy, založit si svůj život bez ohledu na otcovskou autoritu. Možná se chtěl vzdálit nesnázím, které se řešily v otcovském domě. Všechno viděl kriticky. Žil s pocitem, že mu nikdo nerozumí a nikdo ho nechápe. Odejdu, nechám si vyplatit díl majetku, který mi náleží, zmizím, už k vám nebudu patřit, uvidíte, jak se mi dobře povede, všechno je tu tak zastaralé, nemoderní.

Otec jej nedržel – ponechal mu svobodu a vyplatil jej. Už na tom je poznat, že všechny synovské důvody odejít jsou jen přeludem. Vše, co mu chybělo, doma měl, jen to nechtěl vidět a přijmout. A tak šel. Mladší syn odchází, práskne za sebou dveřmi a vyráží do světa. Od té chvíle to s ním jde z kopce. Majetek zpeněží, peníze mu protečou skrz prsty, a když nastane hlad, jí slupky společně s prasaty. Kdyby zde v tuto chvíli seděl nějaký zarytý ateista, mohl by klidně namítnout – no to je jasný, to podobenství nás má vystrašit, jako že bez Boha jsme úplně ztracený a teď farář určitě řekne – měli byste chodit do kostela, nebo vás čekaj slupky…

Ježíšovo podobenství na první pohled nepočítá s ničím jiným, než s tím, že mimo otcův dům je život marný, tak jak to zakusil mladší syn. Je ale docela možné, že i kdyby syn peníze šetřil, správně investoval a byl v dobách hladu bohatě zajištěn, přece jeho život by byl marný, protože je to život bez otce.

V ostatních jazycích se to podobenství nazývá o „ztraceném synu“. Možná lépe vystihuje dramatičnost příběhu mladšího syna. Vzdálil se od otcova domu – ztratil někoho, kdo mu rozumí a naslouchá, ztratil smysl a cíl svého žití, ztratil hodnoty, pro které žil. Zdá se, že se tak moc chtěl osamostatnit, až ztratil sebe samého, svoji totožnost, že ztratil vědomí, kam patří. Je vlastně asi jedno, jestli někdo jí nejvybranější jídla nebo pouhé slupky – mnohem víc záleží na tom, kdo je pánem, koho poslouchá – nebo spíše komu naslouchá. Jestli jsou to společenské celebrity, politici, estrádní umělci, nebo chytří strejcové u piva? Kdo vlastně utváří životní názory a pořadí hodnot? Člověk nedovede žít nezávisle na otcově domě. Když se o to pokusí ztratí i sám sebe.

Taková může být životní zkušenost syna, který chtěl svobodu. Svobodu ale měl doma, ale on chtěl jít ještě dál, vyvázat se. Chtěl svobodu, ale vydal se na cestu volnosti, nevázanosti, sám sebe učinil poslední normou života, chtěl být maximálně dospělý a soběstačný.

Sám otec ke konci podobenství říká: „můj syn byl mrtev“. I tehdy, kdy zdánlivě žil na plné obrátky, jedl, pil a tančil, měl spoustu známých, přesto byl mrtev. Bez vztahu k Bohu je totiž člověk jen součástí koloběhu života a smrti, vznikání a zanikání – tak jako se střídají roční období. A jeho starání je jen oddalováním něčeho, co stejně nemilosrdně přijde. Už tehdy byl mrtev, byl by mrtev i kdyby se z něj stal nejúspěšnější finančník.

Píseň Svítá 31 Úterý končí středou

Tu syn šel do sebe – doslova v řečtině šel do sebe samého. To je opak toho, když člověk stále prchá, je na útěku, je na odchodu. Mladší syn jde do sebe, navrací se – přijímá ve svém životě vše, vše co bylo, svou vlastní minulost. Nezastírá a neomlouvá si, co bylo, tady žádné tlusté čáry neplatí. Přijít k sobě znamená procitnutí, vystřízlivění – nalezení pravého já, které se nabízí v otcově domě. Syn se v tomto vyznání začíná vracet z ciziny domů. Tak jako předtím představoval vše marné, tak nyní symbolizuje tíhnutí života zpět k víře, k pravé svobodě a plnosti. Jeho životní obrat je způsoben tím, že vstoupí zpět do vztahu s otcem, z něhož dobrovolně vystoupil.

Dá se však znovu vstoupit do zpřetrhaného? Syn byl vyplacen – co ho spojovalo s otcem, co měli společné, toho se vzdal - vzdal se svého synovství.  Jenže to synovství, které je pro nás nejvíce symbolizováno křtem není pouze lidským rozhodnutím – je to krok člověka ale i Boha. Bůh se svých synů za žádnou cenu nevzdává. To Boží přijetí, Boží přitakání, to Boží ano je mnohem důležitější než to naše, ač někdy máme dojem, že je to naopak. V tom podobenství Bůh vlastně každého ztraceného syna již dávno vyhlíží, lituje jeho odchodu. Tak otec ze zápraží pohledem hledá známou siluetu svého mladšího syna. A nejenže vyhlíží, dokonce mu běží vstříc a místo kárání jej obejme a připraví mu tu nejlepší hostinu. Tak každý, kdo nese v sobě pečeť synovství, kdo je součástí Božího domu, je vždy vítán, ať už jsou jeho cesty jakkoliv křivolaké a složité. Křest je takovou nesmazatelnou pečetí, je pozvánkou do otcova domu, a také stálou šancí k návratu. Každý smíme vědět, že vstříc nám nejdou výčitky s posměšky, ale šťastný otec, který nemusí litovat, že svým dětem dal svobodu odejít a současně jim mohl ponechat svobodu se vždy vrátit.

Píseň Svítá 359 V království Božím

Text: Lk 15,25-32

Je tu ale starší syn, vzorňák, slušňák, nikdy otci neodporoval, vše poslušně dělal, jak měl, však v tu chvíli se vrací z pole, od jistě těžké a namáhavé práce. Cože? To je snad zlý sen? Nejlepší oděv, obuv na nohy a otcův prsten? Taková nespravedlnost, no, to je vrchol. A kde má ten můj sentimentální otec jistotu, že to zase neprošustruje? Vždyť nyní se nedělí už jen o svůj majetek, ale i můj, co já jsem všechno musel napracovat za svého ničemného bratra! Nikdy mi nic nedal, ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přijde on, jeho mazánek, tak to teče víno proudem a maso padá ze stolů!

 Marnotratnost a ztracenost má v tomto příběhu syny dva. A ten druhý ze své reakce prozrazuje, že v tom jede vlastně stejně jako jeho mladší bratr. Jeho slova jsou tvrdá, plná závisti, hořkosti, zatrpklosti a ublíženosti. Pohrdá svým bratrem a soudí jej. Jak je vzdálený, ztracený od otcovské lásky, od soucitu, od přijetí a hlavně od radosti z nalezeného.

Chtěl bych říci, že to má těžké, nikdy nic neporušil, nikdy neutekl z domova, je až broučkovsky poslušný, pečlivě opatruje otcův a vlastně i svůj majetek. Co bylo vyplaceno bratrovi, on musel tvrdě napracovat. A také je na to jaksepatří pyšný. Svým způsobem má na co. Jeho zodpovědnost, píle, pracovitost a věrnost je až příkladná. Kdyby se mladší syn nevrátil, kdyby nedošlo ke konfrontaci, kdyby nedošlo na lámání chleba, asi by vše šlo v poklidu dál. Mladší syn však provokuje a vlastně provokuje všechny, kteří se s nejlepším vědomím a svědomím snaží žít poslušně a zodpovědně. Avšak teprve tváří tvář odpuštění a milosti otce se pozná, podle jakých pohnutek člověk žije, podle jakých žil starší bratr.

Ze své reakce starší syn prokazuje, že je stejně marnotratný, neboť společná domácnost s otcem se mu rovná nádeničině, slepé a možná zaslepené službě, která spočívá jen v plnění příkazů a co se jak opraví, koupí, zaseje a sklidí. I starší bratr je ztracený, přestože zůstal „doma“. Je ztracený ve své zaslepenosti, zatrpklosti pýše, sudičství, svatouškovství. Je ztracený v tom, že život s otcem se mu změnil na příkazy a zákazy, na jakýsi dokonalý život bez ztráty květinky. Zapomněl na život z milosti a s milostí. Ztratil schopnost odpouštět, raději by mladšího bratra vyhnal, aby vše běželo podle zdánlivého řádu a pořádku. Zhřešil jsi, nemáš nárok.

Otcovo odpuštění, otcova milost jeho okamžitá radost znejišťuje, provokuje. Nastoluje otázku, co má v životě smysl, v čem vlastně spočívá život ve společné domácnosti s Hospodinem, v čem spočívá společný život ve víře.

Tento příběh také vyvolává napětí proto, že jediné, co je na něm dovyprávěno, je to, že se lidé radují z nalezeného, radují se z obrovské milosti, která jediná je lékem v životě člověka. Napětí ale zůstává na straně staršího bratra. Nevíme, co udělal pak. Když jsme tento příběh jednou společně promýšleli s dorostem a oni měli za úkol ten příběh dovyprávět. Je krásné, že jejich konec byl podobný. Cesty k usmíření bratrů ale vedly jinudy. Jedni psali o tom, jak starší bratr, vše pochopil a přidal se ke slavnosti. Vylil ze sebe všechnu hořkou povýšenost a objal svého bratra. Nechal si vyprávět jaké to je, být ztracen v cizině a na oplátku vyprávěl svému bratrovi, jaké to je, být ztracen „doma“. Druzí z dorostu vyprávěli, jak starší bratr ráno, po hostině, si po vzoru mladšího také nechal vyplatit díl majetku, který mu náležel. Také odešel do ciziny, aby prožil, co mu nebylo dáno prožít. A aby pochopil. Nakonec, když se i starší bratr odrbaný a vyhublý vracel zpět, běželi mu naproti už dva: nejprve Otec a pak mladší bratr, který se právě vracel z pole, od těžké a namáhavé práce. Všichni se objali, protože nalezli jeden druhého. Poznali, jak je to krásné být doma spolu, s otcem a bratry v jedné domácnosti.

Píseň Svítá 276 Před tvou tváří, Pane

Modlitby

A tak jako inspiraci pro naše modlitby můžeme přemýšlet o tom, kde se v onom příběhu nalézáme víc, kde tkví naše ztracenost, co nás znejišťuje a znepokojuje. A který z bratrů je nám blíž, tak se přimlouvejme vždy za toho druhého.

… za náš vztah k otci (otevřený, svobodný a přitom věrný, to podstatné a neulpívat na vnějších věcech)

… sourozenecké vztahy, modlitby z pléna

Píseň Svítá 339 Hvězda

Poslání

„Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6,8)

Požehnání

Boží pravda, kterou žádná temnota nezahalí, ta ať vám svítí na cestu, ať vás doprovází, kamkoliv půjdete. Boží naděje ať je vám budoucností, kde jiní nevidí nic než tmu a beznaděj. A Boží láska, bez které se vše mění v poušť, ať oživuje vše dobré, co potřebuje podepřít. Boží láska, ať vám dává chuť do života a radost z tohoto světa.

Píseň 176 Někdo m ě vede za ruku