Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

 Nejdůležitější na tomto podobenství jsou bohatcova vrata – zavřená vrata. Vrata, která oddělují svět dostatku a svět bídy; vrata, která na jedné straně pečují o tučně klidné svědomí a na té druhé udržují hořkost a žal. A přitom vrata nejsou barikádou, nejsou neprůchodná. Dají se otevřít.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu. I lvíčata strádají a hladovějí, ale nic dobrého nechybí těm, kdo se dotazují Hospodina.“  (Ž 34)

Píseň 34, 1-5 Jen dobrořečiti chci času každého

Modlitba: Hospodine, náš Pane, děkujeme, že smíme žít v dostatku, jistotě, v pokoji. Je to tvá milost, že žijeme dobře. Uprostřed blahobytu tě prosíme, abys nás probouzel a varoval, když dostatek nás začne oddělovat od druhých. Když jsme pohodlně usazeni ve svém domě a zavíráme oči před toužebnými pohledy, před nataženýma rukama, před hledajícím srdcem. Kolik potřebných čeká, až jim otevřeme, až je vpustíme do svého života. Tak nám, Pane, dej, abychom měli sílu otevřít, abychom se nebáli a vyšli ze svého soukromí. Abychom byli otevření sehnutým pod těžkými břemeny, abychom spolu nesli tíhu nespravedlnosti, nenávisti, závisti, bolesti a hříchu; abychom s sebou domů přivlekli něco ze zmatků, trablů, z bídy tohoto světa. Věříme, že spolu s tím si domů zavlečeme i tvou milost, evangelium, zprávu o tvé lásce k člověku, která nezavírá před nikým oči. Pane, to je náš svět, kéž i my jsme plně jeho součástí, tak jako ty jsi součástí nás a světa našeho. Věříme ti. Amen.

Čtení: Job 21, 7-18

Píseň: 688 Odpusť

Text: „ Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: 'Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.' Abraham řekl: 'Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže odtud k vám ani překročit od vás k nám.' Řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.' Ale Abraham mu odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!' On řekl: 'Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.' Řekl mu: 'Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'" ( Lukáš 16,19-31)

Kázání

Žil, byl, jednou jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. Takto začíná podobenství o boháčovi a Lazarovi. Pro boháče či bohatce, jak praví kralická, se končí velmi smutně. V mukách pozvedá svůj zrak k nebi a prosí alespoň o kapku vody.

Jedno velké nedorozumění číhá v tomto podobenství a mám pocit, že mu lid víry čas od času podléhá. Pro křesťana se nehodí žít v dostatku, stylově se oblékat a dopřávat si. Nevím, jestli my Češi jsme tím postiženi více než jiní. Ale příznačná je pro nás scéna z Poláčkova „Bylo nás pět“, kdy rodina Bajzova před svým otravným strýcem ukrývá kachnu do trouby a při každém setkání s ním hlásí, že k obědu byly zase jen ty brambory. Nebo když si někdo pořídí třeba nové auto, tak než se dopracuje k ceně, nejdříve hlásí, že bylo v akci, v prodejně to byl předváděcí kus, tady trochu škráblé a hlavně na firemní leasing. Kde já bych vzal tolik peněz pohromadě. Nevím proč, když nám někdo něco pochválí, musíme reagovat tím, že jsme to koupili v akci.

Boháč se do pekla dostal nikoliv kvůli svému bohatství. Ani pro šarlat a kment ani pro skvostné pokrmy. Dostatek může být pro Bibli důsledkem požehnání od Hospodina. Tak proč se mu vyhýbat. Problém zpočátku nespočívá ani v přítomnosti Lazara, který leží před bohatcovým bohatstvím. Nevíme jak se tam dostal. Taky to mohl být líný pobuda, který se nikdy nedokopal k tomu, aby se hmotně zabezpečil. V dnešní době by si neplatil zdravotní pojištění, takže se není co divit, že na tom je tak, jak je. A bohatec ke svému bohatství třeba přišel tvrdou a těžkou prací. A teď si užívá. Proč ne? Třeba jim ten úděl patří oběma.

Cituji tu dnes kralický překlad a to zejména proto, že v jeho znění o Lazarovi čteme toto: „žádaje nasycen býti těmi drobty, kteříž padaly ze stolu bohatce.“ Lazar jen netoužil (jak říká nový překlad), on přímo žádal o to, aby mohl pojíst alespoň bohatcovy zbytky. Moderně řečeno, aby se mohl prohrabat alespoň v jeho popelnici. Problém netkví ani v této žádosti, i když popravdě řečeno, raději dám najíst někomu, kdo mne o to přímo požádá, než abych dovolil, aby se mi někdo přehraboval v odpadcích. Bohatcova cesta do pekla se nezačíná bohatstvím, ani Lazarovou chudobou (ta byla a bude), ani v prosbě o jídlo. Konečně hlavním důrazem tohoto podobenství nejsou ani pekelná muka, na kterých čtenářské oko jistě ulpí.

Nejdůležitější na tomto podobenství jsou bohatcova vrata – zavřená vrata. Vrata, která oddělují svět dostatku a svět bídy; vrata, která na jedné straně pečují o tučně klidné svědomí a na té druhé udržují hořkost a žal. A přitom vrata nejsou barikádou, nejsou neprůchodná. Dají se otevřít. Ale těmito vraty neprošly ani ty odpadky. Boháč se nerozdělil a žádost o zbytky spolu s drobty smetl ze stolu. Boháč přestal počítat se vším kromě sebe. Přestal počítat s bližními, okolním světem s Pánem Bohem.

Když pak Lazar i boháč odejdou na pravdu Boží, Lazara andělé rovnou přenesou do klína Abrahamova a boháč se ocitne v hrobě. Není třeba mluvit o plamenech, dštít sírou a popisovat bublající kotle, neboť ty, jak praví jeden vtip, jsou stejně jen pro křesťany, protože si to tak vymysleli. Boháč se ocitne ve věčné propasti. A ta propast nyní vykazuje stejné vlastnosti, jako předtím bohatcova vrata. Odděluje lidi, odděluje světy. Avšak zatímco vrata se dala lehce otevřít, byla aspoň z jedné strany propustná, propast se ani z jedné překročit nedá.

Když ten bohatý muž prosí Abrahama, aby poslal Lazara s kapkou vody, Abraham neřekne: Jak se opovažuješ! Nic mu nevyčítá. Nemoralizuje. Jen řekne jako fakt: Mezi námi je propast, kterou nikdo nemůže překročit – ani ty ani já. Jaká ironie. Kdysi byli bohatý muž a ubožák odděleni vraty. Bohatý muž netoužil po kontaktu s Lazarem. Nyní se bohatý stal ubožákem a ubožák boháčem. Bývalý boháč teď zoufale touží po kontaktu s bývalým ubožákem. Ale je pozdě. Vrata, která se kdysi mohla otevřít, se stala propastí, kterou nelze přemostit. Ten, který si zvolil ničím nerušené soukromí, se odsoudil do zatracené izolace. To je jádro příběhu. To, co lidi odděluje. Přehrady. Zdi. Vrata.

Jaké překvapení. Máme často dojem, že přehrady mezi námi lidmi jsou za živa nepřekonatelné, a doufáme v nějaké smíření po smrti, v nějaký všeobecný pardon, který dostane všechny na jednu loď, na jednu hostinu. A tady nám Bible říká, že na zemi se dají vrata otevřít, ale pokud je neotevřeme, dokud žijeme a neotevřeme, neotevřou se navěky. Poselství však nezní: Děste se, že se už nic nedá napravit! nýbrž: Otvírejte! Choďte se koukat před svá vrata a otvírejte! Ještě je čas.

V tomto příběhu tím, co odděluje, je bohatství a chudoba. Ale zrovna tak může oddělovat náboženství, rasa, politika, vzdělání, sociální postavení a tisíce dalších věcí. Oddělovat může cokoliv. Toto Ježíšovo podobenství nás zve k tomu, abychom se otevřeli, dokud je čas. Jak to dělá koneckonců Ježíš, když si zvláště všímá těch, kdo v tehdejší společnosti byli odděleni: nemocní, celníci, hříšníci, děvky, děti, vdovy. Všímal si i těch, kteří se vydělovali: farizeové, zákoníci. Čas od času to slyším v církvi, ve sborech, v mládeži – s těmi lidmi si nemám co říci. Jsou mi vzdálení. Podobenství o boháči a Lazarovi říká: jestliže na rozdíl od Ježíšova příkladu budeme hledět jen na sebe a svou výjimečnost, pak se nám může stát, že budeme také sami sobě ponecháni. Peklo nejsou žádní uslintaní pekelníci. Peklem  nejsou druzí kolem nás. Peklo je, když jsem vydán jen sám sobě a to proto, že jsem se tak rozhodl.

Sobeckým lidem (sobeckým ve vztazích) je nebe uzavřeno proto, že v nebi se žádná líbezná samotka neprovozuje. To si uvědomil bohatec a prosí alespoň pro své braty, aby mohli poznat důsledky vlastního vydělování, důsledky sobecké samotky. Avšak ani v tomto mu Abraham nevyhoví. Mají vše, co potřebují, mají Mojžíše a proroky... i kdyby někdo vstal z mrtvých, vrátil se zpět na zem a i kdyby to byl přímo Boží syn. Nic jim to nebude platné. Nic jim to nepomůže. Pranic z druhého břehu neuslyší ti, kteří jsou pevně uzavření za svými vraty. Protože ten, který se vrátil zpět, ten ukřižovaný, stojí společně v zástupu nemocných, opuštěných a potřebných. Když Ježíš v Janově evangeliu vzkřísil Lazara, také mnozí neuvěřili, ba co víc, obrátili se proti oživující lásce, proti tomu, že Bůh pomáhá. Ostatně jméno Lazar zde padne několikrát. Boháčovo jméno neznáme. Je bezejmenný, bez tváře, bez osobnosti. Konzumní život právě toto způsobuje. Lazara známe, i když za celý příběh neřekne ani jedno slovo. Lazar totiž znamená: Bůh pomáhá. Tak za Lazara mluví jeho jméno.

Na to je třeba se spolehnout, přitom, když otevíráme svá vrata. Není jiná jistota, o kterou se opírat. Protože, jestli jednou otevřete, nebudete mít kontrolu nad tím, kdo všechno vám vleze do života. Právě ale o to jde.  Neboj se, Bůh je pomocí. Když pustíš k sobě zástup lidí, ztratíš soukromí domova, přijdeš o své jistoty a klid. Spolu s těmi, které pustíš dovnitř, jistojistě proklouzne Bůh, který pomáhá a se svou pomocí se ti už nevzdálí.

Píseň 639 Hned zrána vzdej díky

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň 473A Vezmi, Pane, život můj

Poslání: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost. Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé. (Kaz 11)

Požehnání

Jako země dává vzrůst tomu, co klíčí, jako zahrada dává vzklíčit tomu, co bylo zaseto, tak Hospodin dá vzklíčit a vzrůst touze po spravedlnosti a naplní volání po jeho lásce a milosti. Jděte v pokoji. Amen

Píseň 485 Král věčný nás požehnej