Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jak vidno, Ježíš lidské ano a ne bere se vší střízlivostí. Co zmůžeme? I novomanželské ano při svatbě, rodičovské ano při křtu dítěte a co potom to jaksepatří dlouho očekávané, pravé a uvědomělé ano při křtu dospělého? Co z toho? Často jen loňské sněhy, polní kvítí, předvolební sliby.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít. Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno. Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!“ (Ž 33, 20–22)

Píseň Ž 33 Rozveselte se v Hospodinu

Modlitba

Hospodine, náš drahý Otče, děkujeme, že je tu opět neděle a my před tvou tváří ve společenství. Spoléháme jedni na druhé, opíráme se navzájem, důvěřujeme si a ne snad proto, že bychom se považovali za bezchybné. Smíme si důvěřovat díky tobě, díky tomu, že ty každému z nás nabízíš svobodu od svých přiznaných i netušených vin. Nejsme tu sami díky sobě, ale díky tobě. Pane, hledáme cestu, jak žít ze tvých zaslíbení. Jak uvádět v život to, co jsi nám připravil, k čemu nás směruješ a inspiruješ. Děkujeme ti, že nám dáváš nahlédnout do tajemství tvé cesty, že nás na ni zveš, nás - netečné diváky pozemských bolestí, nás - ustrašené, malomyslné, nás - uhýbající před pravdou. Pane, dej nám odvahu, víru a naději, dej nám přímé srdce vůči tobě i našim bližním, dej nám jednotu víry i všedního života. Amen

Čtení Gn 18, 20. 22b-33

Píseň 702 Mír na zemi daruj nám

Text: „ Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5, 33-37)

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, vaše slovo buď „ano, ano – ne ne“; co je nad to, je od zlého.  Přiznám se, že s tímto výrokem často zápasím, anebo spíše zápasím s používáním tohoto výroku. Na jednu stranu může působit jako balzám. Buďme jasní, zřetelní, žijme bez osobních vytáček a alibi, otevření, sebevědomí kristovci – křesťané. Podávejme svědectví o svém životě s Bohem, nebojme se, vždyť kdo z lidí nás může ranit?

Říkejme ano – ano a ne – ne. Buďme přímí zvláště v tomto světě. Není už ani moderní ale postmoderní. V něm má pravdu kdokoliv, cokoliv říká. Co je pravda? To záleží přeci na okolnostech, slýcháváme. Dobře, je tu ještě nějaká společná, vyšší pravda, která se týká opravdu každého? Nebo se pravda míchá jako drink, kdy si každý namíchá své podle své chuti a vkusu? Kdo jiný než křesťan by měl hlásat a ukazovat tu pravdu, která se týká každého člověka – pravdu o Bohu stvořiteli, pravdu o Otci Ježíše Krista, pravdu o síle Ducha svatého, pravdu o lidském hříchu, ale i pravdu o úžasné záchraně pro každého. Říkejme tedy ano, ano – ne, ne, protože co je nadto je od zlého: každé nevím, uvidíme, možná, pravděpodobně, vede do záhuby, je od zlého a vede ke zlému.

Rozumět tomuto výroku pouze v této souvislosti s sebou nese problém. Přeceňuje totiž člověka a jeho vůli. Přeceňuje lidské schopnosti necouvnout, nevolit kompromisy, jít proti proudu. Ostatně, kolik křesťanů třeba podepsalo Chartu 77 a kolik mezi nimi bylo těch tzv. nábožensky neoblomných a horlivých? A z druhé strany, s kolika křesťanskými disidenty byste si rozuměli tak, že byste s nimi mohli jít na pivo a přitom se nepohádali třeba o maličkostech? Jak moc se přeceňuje člověk a jeho schopnosti z jedné i druhé strany. Jak moc se přeceňujeme tam, kde se pokoušíme pěstovat dokonalý život křesťanský nebo svůj odpor proti bezpráví a totalitě. Pokud nejsme zaslepení, pak musíme vnímat, že rozhodné ano, ano – ne, ne sebou přináší mnohá úskalí a především mnohá zklamání.

Jeden biblický příklad za všechny. Právě Ježíš a právě v Matoušově evangeliu vypráví podobenství o dvou synech. Za oběma přijde otec a prosí je, aby mu šli pomoci na vinici. První říká – jasně, ano, Pane, už jdu. A nešel. Druhý ho pohledem pošle kamsi, ale po chvíli mu to vrtá hlavou, zvedne se a jde. Kdo z těch dvou splnil vůli svého Otce?; ptá se Ježíš. A aby nebylo pochyb, ještě dodá: „Amen, amen pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ Jinak řečeno, vaše ano, si můžete strčit leda… pod květináč.

A přeci to Ježíšovo slovo o jasnosti a zřetelnosti má na mysli právě lidskou slabost, častou neschopnost dostát svým slibům. Týká se totiž přísahy. Tehdy bylo běžné přísahat. Dovoloval to i židovský zákon. Co je přísaha? Slovo, kterým člověk potvrzuje svá slova, rozhodnutí, činy a zpravidla se dovolává něčeho vyššího v sobě či mimo sebe jako záruky, jako garanta.

Přísahám na svou čest a svědomí, přísahám na svou babičku, my v pionýru jsme přísahali na červenou. Izraelci přísahali při Hospodinu. „Jakože živ jest Hospodin…“ slýcháváme toto úsloví ve SZ více než často.  Ještě i apoštol Pavel přísahá na pravdu Kristovu.

S přísahou je problém. Židé ji měli v tom, že jim bylo zatěžko při přísaze vyslovovat jméno Boží, a tak Boží jméno opisují -  přísahají při Jeruzalému, při chrámu, při Tóře, nebi. Mnozí však vedli spory o to, zda víc platí přísaha na oltář, nebo na oběť. Dnes bychom řekli, jestli platí víc přísaha na Jiřího Paroubka nebo na Mirka Topolánka.

Ježíš s vědomím lidské slabosti říká, raději nepřísahejte vůbec. Protože co vlastně zmůžete? Maximálně můžete říci, „přísahám, že to nikdy neudělám, nebo udělám“. To je všechno. Navíc přísahat znamená uznat, že ano a ne bez přísahy má menší důvěryhodnost. Říci ano či ne má menší procentuální úspěšnost, než říci ano či ne s přísahou. O co je přísaha víc? Jak moc ji můžeme ovlivnit?

Na příběhu o Abrahamovi před Sodomou vidíme, že můžeme. Abraham zde s Hospodinem přímo smlouvá, a je v tom očividně schopný, když z padesáti spravedlivých, kvůli kterým by Hospodin město nevyhladil je nakonec deset. Abraham se zde s Hospodinem přetahuje, ale činí tak s pokorou a jeho smlouvání není ničím jiným, než jinou formou přímluvy. Proto v našich bohoslužbách máme pevný prostor pro přímluvné modlitby. Mohou být rozhovorem s Hospodinem v pokoře a dobré vůli. Žádné dušování, ani přísahy… Pane, prosíme neodvracej se od tohoto světa, „mír na zemi daruj nám, nezřekni se nás“.

Jak vidno, Ježíš lidské ano a ne bere se vší střízlivostí. Co zmůžeme? I novomanželské ano při svatbě, rodičovské ano při křtu dítěte a co potom to jaksepatří dlouho očekávané, pravé a uvědomělé ano při křtu dospělého? Co z toho? Často jen loňské sněhy, polní kvítí, předvolební sliby.

Bylo by to krásné, kdybychom žili v zemi, kde se nekrade; žili v rodinách, kde si lidé říkají všechno, kdybychom spolupracovali s těmi, kteří neprosazují jen své omezené zájmy a názory, kdybychom žili ve sborech, kde by se křesťanská přímost, obětavost a věrnost dala krájet. Co čekat od sebe? Raději nic moc, neboť kolikrát jsme sami zklamali druhé a sebe, a jak nás to mrzelo a bolelo. Že jsme nevydrželi, neobstáli. Zase to kilo přibrali, zase zalhali, nesplnili, co slíbili. Vždyť, poukazuje Ježíš,  i nevěstky a celníci nás předjíždějí v odstavném dálničním pruhu a sviští si to vesele do Božího království – možná o to rychleji o co rychleji říkáme své rozhodné ano – ano a ne – ne. Jaký je tedy mezi námi rozdíl?

Rozdíl mezi námi není v tom, kdo jsme, co říkáme a děláme. Rozdíl spočívá v tom, o co se přitom opíráme a na co spoléháme. Svět je takový, jaký je a my jsme jeho součástí – přesto náš život nezávisí přímo na tom, co jsme si slíbili. Ani naše manželství, ani rodičovství, ani naše vyznání v Krista nestojí na tom, co jsme časti v opojení citů vůči druhým a Bohu slíbili, jakkoliv nás to může opakovaně povzbudit. Žijeme z jiného zdroje a ten zdroj, ta opora je naštěstí na nás nezávislá. Žijeme z Boží přísahy a z Božích slibů – zaslíbení. V Ježíši Kristu zaznělo z Boží strany jasné a neodvolatelné ujištění, že Bůh přijímá každého, kdo zápasí s vinou, kdo bojuje se svou neschopností či zradou.

A z čeho čerpáme my, jedeme na Boží pohon, nebo si tu svou káru tlačíme sami? Každá přísaha, každé sebevědomí bez vědomí svých mezí je předzvěstí pádu. I kdybychom stokrát chtěli: „ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal.“ Jediné co navzdory všemu selhání, všemu nejistému a zamotanému zůstává, je slovo, na které se můžeme spolehnout. Co zůstává je slovo Boží, zpečetěné Kristovou obětí na kříži. Ten příběh je o tom, že Bůh je láska. To ostatní jsou jen takové řeči. Bůh je láska a ta láska je tu pro nás, pro všechny bez rozdílu. To je pravda, která nás spojuje a vězme, že nic víc v tomto světě nemáme. Nic jiného nečekejme. Není vyššího poznání ani hlubšího prožitku, ani lepší mízy k životu. Bůh je láska. Nic víc nepotřebujeme poznávat a prožívat. Jedině to nám dává odvahu říkat ano, ano - ne ne. Před lidmi i Bohem. Amen.

Píseň 688 Odpusť

Ohlášky

Přímluvná modlitba

Pane, dej nám vědomí, že jsme tvorové hříšní a chybující, a pokoru to přijmout. Současně nám dej pocítit náruč milosrdného Otce, který své děti vyhlíží a záleží mu na nich.…

Hospodine, prosím za ty, kterým umírá někdo blízký. Buď s nimi v jejich těžkých chvílích, ať se můžou s vděčností radovat z toho, co krásného spolu mohli prožít…

Pane, prosíme za ty, kteří druhé i sebe zklamali, kteří selhali a selhávají opakovaně. Prosíme za notorické slibovače i suverénní sobce, kteří jen slibují. Prosíme za závislé na drogách, alkoholu a na svých soukromých zájmech. Ať jsou závislí na tvém slově, jako jsme závislí i my...

Pane, prosíme, za lidi, kteří prochází vnitřními krizemi a krizemi ve vztazích, kéž se mohou opřít o tvé jednoznačné a jasné slovo o lásce a přijetí…

Chceme se chvíli ztišit, myslet na ty, kteří nám leží na srdci, přimlouvat se za to, co vidíme jako potřebné…

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

Píseň 408 Všech věků mocný králi (liché sloky)

Poslání:

„Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně, procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí; mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme - a hle, jsme naživu; jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti; máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše.“ (2 Kor 6, 2)

Požehnání:

Ať Boží láska spočine na tvém polštáři, ať tě chrání a drží ve své dlani. Tvé cesty ať tě vedou k Bohu a dobré podnebí provází tvůj krok. Ať je ti nablízku vždy pomoc přítele. A i ty zůstaň se svým přítelem, Ježíšem Kristem. On s tebou zůstává. Jděte v pokoji.

Píseň 489 Tvé požehnání, dobrý Otče