Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

"A právě v tomto mi svět dnes přijde tak zrádný, zrádnější pro nás, evangelíky, kteří jsme jej učinili plně svým domovem. Odmítli jsme před světem uzavřená, klášterní prostředí, virtuální reality, vzdušné zámky, byť by byly sebeúchvatnější. Mnohé jsme díky tomuto postoji naší civilizaci dali. Ovšem zároveň s tím, mám dojem, že jsme se v tomto světě uzamkli, tak málo z něj dovedeme pomyslně vystoupit. V dnešní době ke svému životu nejsme schopni přistupovat iniciativně, tvořivě. Vlastně stále více a více pouze reagujeme, snažíme se pomyslný míček vyslaný na naši stranu vrátit zpátky a už není čas mířit, zvolit směr a dráhu..."

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista
„Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům… Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,2n)

Píseň 288 Aj, růže rozvila se

Modlitba
Hospodine, svatý a věčný Bože,
Ty jsi poslal svého Syna na svět a za to Ti děkujeme. Tvému Synu Ježíši Kristu se přicházíme dobrovolně a s radostí poklonit. Je pro nás zjevením Tvé bezprostřední blízkosti ve světě fascinovaném velikostí a mocí, je pro nás znamením svobody ve světě příkazů, zákazů a nutností, je pro nás svědectvím lásky živé a žité, která se nerozplývá pod náporem všednosti, je pro nás nadějí na lidskost, která dává prostor pravdě i milosti.
Pane, stal ses člověkem, abys nám byl nejbližší, dej, ať my jsme ve svém lidství blízko Tobě.
Prosíme o Tvé požehnání všem, kdo se dnes scházejí a s důvěrou k Tobě vzhlížejí, prosíme o Tvé požehnání celému Tvému stvoření. Amen.

Čtení: Sof 3,14-20

Píseň 293 Čas radosti, veselosti

Text: Lk 2,8-14

Kázání
Milí přátelé, každý rok o Vánocích přemýšlím o tom, jak z těchto svátků „vytěžit“ zvěst, která by nás nezaujala a nepohladila na srdci jen o svátcích. Aby se nestala jen jakousi součástí vánoční atmosféry a sentimentality. Pokud slavíme Vánoce proto, abychom si připomněli narození Zachránce, Spasitele, Vykupitele člověka, jehož příchod má celosvětový dosah, je třeba se opravdu vydat po jeho stopách a učit se porozumět a pochopit věci právě podle něj.
K letošnímu pomyslnému vykročení na cestu Ježíšovské víry mi poslouží příklad jeho matky, Marie. Včera při „andělském“ zvěstování od Gabriele jsme si připomenuli situaci, kdy je jí zvěstováno, že se jí narodí syn. Ačkoliv se mohla podivovat nad mnoha okolnostmi (např. že ještě nežije s mužem), andělovi odvětila: „staň se mi podle tvého slova, hle, jsem služebnice Páně.“ Takto klidně a přece rozhodně reaguje na Boží slovo, na zprávu Božího posla.
Co mi pro tuto chvíli stále zaznívá, je komentář, který připojuje autor evangelia při několika drobných událostech, které se Marie dotkly a které musely být pro ni v tu chvíli obtížně pochopitelné.
Nejprve je to reakce na vyprávění pastýřů o tom, jak se setkali se zástupy andělů. Všichni, kdo to slyší, se nad tím velice podivují. Jen Marie: „to všechno v mysli zachovávala a uvažovala o tom“. O několik let později, když se 12tiletý Ježíš ztratí v Jeruzalémě a je nalezen v chrámě, jak učeně rozmlouvá se znalci Písma, opět čteme, že „jeho matka to vše uchovávala ve svém srdci.“
Marie poslouchá, naslouchá, přemýšlí, zachovává a uchovává vše ve svém srdci.
Asi namítnete, že to není nic zvláštního, jenže. Otevírá se tím hluboká perspektiva, způsob, jak věci, které slyšíme a události, které se nám dějí, jak je umět uchopovat. Možná je to více mužský styl, který velí věci analyzovat, zaujmout k nim stanovisko a rychle a pádně jednat. S přicházejícími událostmi bojovat, diskutovat, odmítat je.
Takto „mužské“ jsou způsoby uvažování, na kterých je vybudovaná naše kultura, civilizace. V posledních staletích rozhodovala převážně „mužská“ snaha rozvrhovat, plánovat, přetvářet vnější silou, nechat se zaujmout i různými falešnými iluzemi o tom, jak člověk může změnit svět ke svému obrazu.
Nebylo by spíše lepší, i po vzoru Marie, ale vlastně i všech žen, abychom uměli nechat k nám věci přicházet, abychom se snažili více naslouchat, rozvažovat, abychom se do věcí dovedli v tichosti více vcítit, nechat je více na sebe působit?
U mnoha životních událostí a zvratů beztak nemáme možnost cokoli měnit a důsledkům těch událostí ani nedovedeme uniknout, natož na ně zapomenout. Možná v tom je náš svět zrádný, že máme pocit, že s věcmi dokážeme pohnout a problémy vyřešit. V tom spatřuji falešnou bankovku naší doby. Myslím si to proto, že každé lidské řešení se jeví jako provizorní a přináší mnoho vedlejších efektů, které dopředu ani nedovedeme rozpoznat. O to více je potřeba se učit všechny věci umět uchovávat ve svém srdci a uvažovat ve své mysli. Umět je přijmout takové, jaké jsou. A doufat, že ne zítra, ani za týden, ale možná za roky se nám najednou vše spojí, otazníky vyplynou v jasnou odpověď.
Není vždy potřeba ihned jednat, být se vším rychle hotov, ačkoliv vím sám, že je to snazší cesta.
Marie to vše uchovávala ve svém srdci. Srdce je pro bibli právě místem rozvažování, vůle a částečně emocí. Srdce je pro bibli nádobou, která nemá dno a na které nedohlédne ani jeho nositel, ale právě jen Bůh. Uchovávat slova a události ve svém srdci znamená, položit je na dno své duše až tam, kde se dotýká samotného tajemství života. Právě uchovávat slova a události ve svém srdci, vnitřně o nich rozvažovat, znamená předložit je Bohu.
K takovému zachovávání a uvažování je nejlepší umět být sám, ztišit se, přemítat, modlit se. A právě v tomhle mi tento svět dnes přijde tak zrádný, zrádnější pro nás, evangelíky, kteří jsme tento svět učinili plně svým domovem. Odmítli jsme před světem uzavřená, klášterní prostředí, virtuální reality, vzdušné zámky, byť by byly sebeúchvatnější. Mnohé jsme díky tomuto postoji naší civilizaci dali. Ovšem zároveň s tím, mám dojem, že jsme se v tomto světě uzamkli, tak málo z něj dovedeme pomyslně vystoupit. V dnešní době ke svému životu nejsme schopni přistupovat iniciativně, tvořivě. Vlastně stále více a více pouze reagujeme, snažíme se pomyslný míček vyslaný na naši stranu vrátit zpátky a už není čas mířit, zvolit směr a dráhu. Jsme ve všem o krok pozadu. Naše životy jsou stále více ve vleku.
Ježíš často opouštěl své učedníky a chodil na hory a výšiny, kde se o samotě modlil. K takovému odcházení se jistě můžeme nechat zvát i my sami. Určeme si i prostor, který může být naší soukromou kaplí, místem, kde jen sami vyslovíme ono ty, Bože, kde se naučíme nepochopitelné události i slova uchovávat.
Jistě sem patří i obsahy víry, biblická svědectví, která se nám mohou zdát být nesmyslná a třeba i zbytečná. Uchované v srdci však budou žít „svým životem“, zrát, živit se zkušeností dalších dní a let. Možná bude takový proces připomínat zrání mateřského plodu, těhotenství. Víra je věcí srdce říkal jakýsi křesťanský myslitel. A jistě tím myslel právě to ukládání, uchovávání, nechat věci růst a zrát. Děje se kolem nás a v nás toho tolik tajuplného, byla by škoda mít oči a srdce jen pro tento svět. Ač věřím, že do něj vstupujeme odpovědně, tvořivě i se zvěstí o Kristu, je třeba umět se před ním na okamžik uzavřít, vše to slyšené a prožité uložit ve svém srdci. Dotýkat se tak Boha. Marie je požehnanou ženou mezi národy vlastně především proto, že Boží požehnání dovedla přijmout a uložit ve svém srdci. I když třeba v tu chvíli přesně nevěděla, co to znamená a co jí to může přinést. Avšak Bůh má v lidech zalíbení, chce člověka zahrnout milostí. Učme se onu milost přijímat v tichosti a pokoře.

Píseň 655 Tichá noc

Večeře Páně
Modlitba
Dobrotivý Bože, chválíme tě a velebíme za tvůj příchod do světa. Příchod v člověku, křehkém, zranitelném. Děkujeme, za spásu, kterou skrze něj přijímáme. Děkujeme za všechna znamení, doteky, svědectví, kterými nás utvrzuješ, že tvá cesta nekončí v marnosti a zániku. Děkujeme za to, co přijímáme z Ježíše Krista: nový život k radosti veliké, pravdu, abychom se jí drželi, lásku, abychom i my druhé milovali, odpuštění, abychom dovedli odpouštět, vítězství nad strachem, malomyslností, závistí i lhostejností, abychom mohli žít ve svobodě.
Pane, vyznáváme svou vinu, svůj hřích, že ve svém životě a ve světě dáváme prostor zlému, které ubíjí život a krásu Tvého stvoření. Vyznejme hlasitě každý za sebe a všichni společně: Vyznáváme.
Pane, vyznáváme svou víru, že ve Tvé moci je veškerý hřích přemoci. Věříme, že Ježíš Kristus je toho živým svědectvím. Vyznejme hlasitě každý za sebe a všichni společně: Věříme.
Pane, věříme, že pro Tvé odpuštění nás Kristův Duch spojuje s Tebou a tam, kde mu dáme prostor, působí i v nás svou mocí k životu věčnému. … Otče náš…

Vy kdo vyznáváte víru v Krista, kdo prosíte o Boží odpuštění a odpouštíte svým bližním, nepochybujte, že máte skrze život betlémského dítěte hříchy odpuštěny. Vše je přikryto jeho milosrdenstvím.

Proto se pozdravme navzájem pozdravením pokoje…

Ustanovení této večeře zní:
Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, děkoval, lámal jej a řekl: Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás láme. To čiňte na mou památku.
Po večeři vzal kalich a řekl: To je kalich nové smlouvy zpečetěné mou krví. To čiňte, kdykoli z něj budete pít, na mou památku.

Pojďte tedy všichni, vše je již připraveno…

Píseň: 284, 290

Propouštění:
„Bůh se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje“. (Lk 1,79)
„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Těm pak, kteří jej přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1n)

Ohlášky
Přímluvná modlitba
Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné. Nebyli jsme hodni, Bože, a přece jsi nás pozval na svou hostinu – co bychom k tomu mohli ještě dodat? Jen svůj dík. A také chceme prosit.
Pane, dej nám schopnost přijmout tvé dary tak, aby radost z jejich objevování a přijímání nevyprchala, ať je trvalá, ať ji nic nezastíní. Pane, dnes přicházíme a náš vnitřní zrak hledá, upíná se ke světlu z Betléma – ke světlu, které svítí tak, že žádná tma jej nepohltí. Prosíme, kéž se tvé světlo stane naší jiskrou v očích – a ať umíme my tu jiskru předávat dál, všude, kde je třeba.
Ty jsi nás naplnil, Pane, světlem a nadějí, prosíme, naplňuj tak i druhé.
Ty jsi nám dal lásku ke sdílení, dej i druhým, aby i u nich nesla své ovoce.
Ty, jsi nám dal víru k tomu, abychom mohli žít beze strachu. Prosíme, dej i druhým, aby je nikdo strachem neovládal, či se jím nenechali sami ovládnout.
Pane, ty jsi nám dal svého Syna, abys nás vysvobodil, prosíme, dej tuto sílu k životu zakusit i jiným, i těm, kteří žijí na temné straně světa.

Poslání
„Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8, 31.38-39)

Požehnání
Boží světlo, které žádná temnota nezahalí, ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili.
Boží naděje, ať je vám budoucností, která je dobrá a není čeho se bát.
Boží láska, která všechny pouště mění v zahrady, nechť vám dává pokoj a mír… nyní i navěky. Amen.

Píseň 294 Ó křesťané všichni