Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jděte od vnější pěknosti k vnitřní nádheře, od kaloricky uspokojujícího k duchovně naplněnému. Překročte kupu dárků, najděte za nimi obdarovaného a obejměte ho. Místo obálek si podávejte ruce, místo o dárcích mluvte o sobě, o tom, co prožíváte. Zpívejte Hospodinu žalmy a chvalozpěvy. Vždyť narození Krista je tím zvonem svobody, který se ohlašuje po celý advent a o Vánocích každoročně plně zazní.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Bože, předej své soudy králi, a svou spravedlnost královskému synu,… Sestoupí jako déšť na posečenou louku, jako vláha svlažující zemi. V jeho dnech rozkvete spravedlivý, bude hojný pokoj, dokud nezanikne měsíc. Buď požehnán Bůh Hospodin, Bůh Izraele, jedině On koná divy.“ (Ž 72n)

Uvedení sešitu na přímluvné modlitby

Píseň 267 Rosu dejte, ó nebesa

Modlitba

Hospodine, náš Bože a Pane, žijeme v dostatku, žijeme v blahobytu. Jestli je to tvá vůle, pak ti za to děkujeme i s vyznáním, že toho nejsme hodni. Pane, vyhlížíme tě a ptáme se po tobě. Možná o to více, o co víc žijeme v dostatku a nic nám zdánlivě nechybí. Jako za parného dne, jako na poušti se ocitá život hmotně zajištěný a přesto prázdný, vysušený. A tak tě prosíme, dej zaznít tvému slovu, ať svlaží náš život, občerství jako ranní rosa… rosu dejte ó nebesa. Voláme z luxusu i lidské bídy zároveň. Přijď, Pane Ježíši, voláme od světské zábavy i při službě evangeliu. Voláme tě, Pane, neboť náš život je na tobě zcela závislý. Amen.

Čtení Lk 1,39-55

Píseň 632 Neskládejte v mocných naději

Text : „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: "Tvůj Bůh kraluje!" Slyš! Tvoji strážní pozvedají hlas, plesají společně, protože na vlastní oči vidí, že Hospodin se vrací na Sijón. Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů. I spatří všechny dálavy země spásu našeho Boha. Pryč, pryč odtud, vyjděte z Babylóna! Nedotýkejte se nečistého! Vyjděte z jeho středu! Očisťte se, vy, kdo nosíte Hospodinovo náčiní! Nemusíte však odcházet nakvap, nemusíte se dávat na útěk, protože Hospodin půjde před vámi, Bůh Izraele bude též uzavírat váš průvod. "Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší.“ (Iz 52,7-13)

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, Izajáš svému lidu zvěstuje konec poroby, vyhnanství, konec babylónského zajetí. Činí tak slovy více než hřejivými: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, který poselství nese a ohlašuje pokoj, který nese dobré poselství a ohlašuje spásu.“ Nutno říci, že Izraelci se ve vyhnanství v Babylónii měli moc dobře, nesrovnatelně lépe než dříve v egyptském otroctví. Mohli pracovat, mohli podnikat. Bohatli, užívali výdobytky babylónského hospodářství, těšili se z jeho fenomenální kultury. Babylónské zajetí není žádnou Sibiří ani normalizačními frontami na banány. Nemají se špatně, mají se snad dokonce lépe než doma, v Izraeli.

Poroba Izraele spočívala v potupení víry, zesměšňování „toho jejich“ Hospodina, který prý vše stvořil, ale neuchránil svůj lid před porážkou. Babylóňané byli mazaní, Izraelce sice odvlekli, ale snažili se je asimilovat do své říše se vším všudy. Boží lid plakal „při řekách babylónských“, řekách širokých a hlubokých jako jejich žal, ne pro hmotný nedostatek, ale kvůli své identitě, kvůli víře, kvůli Jeruzalému, který byl daleko a kvůli chrámu který nebyl vůbec. Izrael, jakožto lid Boží, národ jehož identita je postavená na víře v Hospodina je na kolenou. A na kolena je dostal vlastní neúspěch, prosperita vítěze a ti, kteří od Izraele odpadávají právě proto, že chtějí být na straně vítězů za každou cenu. V každé době se ochota k věrnosti řídí převážně ochotou být s těmi, kteří prohrávají či chtějí být s vítězícími.

Srovnávat to s dnešní dobou není od věci. Žijeme si veskrze nad poměry, podnikáme, máme se dobře, využíváme výdobytky naší civilizace, těšíme se z přepestré nabídky jakou kultura v naší zemi nikdy neoplývala. Hospodina, našeho Boha, nikdo snad přímo nezesměšňuje. Bůh je lidem spíše lhostejný. Hlas volajícího na poušti, není hlas volající do písku Sahary. V době Izajáše i v té dnešní je to doba pouště uprostřed blahobytu. Věřit se může, ale hodnoty plynoucí z víry jsou podkopávány tlaky materialistické pudovosti.

Avšak do žalu lidu ze Sijóna, do každého trpkého a prázdného blahobytu zní Izajášova slova jako zvon ohlašující svobodu od zajetí. Lidé se zaradovali podobně jako jsme se radovali při sametové revoluci. Izrael opět zpívá své písně, které mu nepřišly na jazyk. „Tvůj Bůh kraluje!“, lide Izraelský, vrátíš se na Sijón, na horu, kde stojí Jeruzalém. Vyjdeš z blahobytu, půjdeš pryč z Babylóna, nespěchej, neutíkej, Hospodin jde před tebou i za tebou. Užijte si tu cestu svobody, cestu od přesycenosti prázdným konzumem k naplnění Duchem.

Podobně silně to může zaznít i o poslední adventní neděli, která je tou dnešní. Vypněte ten blázinec, už toho nechte. Nepobíhejte, neshánějte, netančete kolem mamonu, ale vyjděte z něj, dokažte se od něj odpoutat. Udělejte ještě jeden krok, jděte dál od toho všeho, co jste chtě nechtě nashromáždili a připravili. Už to všechno máte, víte, jak je to příjemné a hezké. Jděte od vnější pěknosti k vnitřní nádheře, od kaloricky uspokojujícího k duchovně naplněnému. Překročte kupu dárků, najděte za nimi obdarovaného a obejměte ho. Místo obálek si podávejte ruce, místo o dárcích mluvte o sobě, o tom, co prožíváte. Zpívejte Hospodinu žalmy a chvalozpěvy. Vždyť narození Krista je tím zvonem svobody, který se ohlašuje po celý advent a o Vánocích každoročně plně zazní. Hlas adventu je ten líbezný hlas, který se k nám blíží s poselstvím o pokoji, o spáse a o tom, že Bůh kraluje, byť skrze betlémské dítě. Smyslem života Izraele nebyl život v pohanské roztěkanosti, není jím ani dnes. Nemá žít při řekách babylónských, při řekách zjevné síly a silácké prosperity, ale především v životě s Hospodinem, na neokázalém a skromném Sijónu a přece v naplnění a v pokoji.

Ta Izajášova slova jsou krásná, více než povzbudivá, postaví na nohy. Ohlašují svobodu, ohlašují vyjití z hmotné zahlcennosti, která je věrnou družkou prázdnoty. V jedné věci má tento citát z proroka vpravdě adventní obsah. Svoboda je na spadnutí, Mesiáš je zaslíben. Příchod pokorného služebníka, který zvítězí i nad smrtí byl oznámen. Avšak bude to trvat ještě 500 let, než v Betlémě kdesi ve stáji se Slovo stane tělem a bude přebývat mezi námi: „i spatří dálavy země spásu našeho Boha.“

Podobně i v evangelické tradici slova o svobodě a Sijónu plně rezonovala po vydání tolerančního patentu, kdy se hmotně zajištění a přesto ve víře omezení evangelíci mohli veřejně přiznat k víře svých otců. Tehdy Josefa II. dokonce nazvali druhým perským králem Kýrem (který, ač nebyl jejich víry, zlomil moc Babylónské říše a osvíceně propustil Izrael). Evangelický Izrael se ztotožnil s oním hlasem věrných putující na Sijón. Vydával časopis „Hlasy ze Siona“. S horlivostí a nasazením budovali kostely, jako např. ten náš v Krupé, fary, školy – „maje té pravé evangelické trpělivosti“ jak říká naše farní kronika z té doby. A přeci po časech prosperity a rozkvětu jsme poznali, že přicházejí obtíže, že není vše dokonáno, že toto není ten čas spásy, není to ještě Boží království a je stále třeba budovat, zvěstovat evangelium, získávat učeníky, křtít je a způsob života naplňovat křesťanskou identitou.

Maje lid evangelický skutečně té pravé trpělivosti? Jak to s naší vírou dopadá, když se pár let ve sboru nedaří? Co znamená těch několik let, ve kterých zápasíme, oproti půl tisíciletí čekání na narození Mesiáše? Nejsou ty hlasy ze Sijóna příliš nedůvěřivé, mumlavé, nezřetelné? A zpíváme ze Sijóna stejné písně, rozumíme si? Nabízíme ze sebe opravdu to, co druzí potřebují, nebo nabízíme pro své uspokojení? I takové otázky se týkají adventního času, ve kterém rovnáme pahorky a vyplňujeme propasti svého nitra, aby do něj mohl vejít Král slávy.

Oproti starým Izraelcům máme tu obrovskou milost, že se o Vánoce smíme každý rok opřít. Izajášovo proroctví o svobodě připomíná, že se to stalo. Mesiáš do světa vstoupil a nechal tu hlubokou a nesmazatelnou stopu. Nechal stopu ve světě i v životě každého z nás. A my se každý rok k ní vracíme, přeměřujeme, zkoumáme, ptáme se a hledáme stopy další. Jinde a u jiných lidí. Ptejme se i o vánočních svátcích sebe a jeden druhého, co pro mne ten Boží služebník, Boží Syn, Mesiáš znamená. Kde mne odhaluje ze slabosti, nedůslednosti či pýchy? Kde přitom naplňuje mnou prázdnotu, kde mne posiluje, kdy mne nese a v čem mne život s ním obohacuje? Zkusme to, když už tedy budeme pohromadě, spolu, jednou za rok v klidu a pohodě. A zpívej písně, Sijóne, prozpěvuj chvalozpěvy, neboť králů král se již k tobě blíží. Amen.

Píseň 273 Zvedněte brány, svrchků svých

Ohlášky

Přímluvné modlitby

Milosrdný Bože, prosíme tě za všechny, kteří v tomto čase potřebují povzbudit, posílit. Prosíme za ty, kteří by rádi dávali dobré ovoce druhým lidem, ale jejich život se zvrtává. Prosíme za lidi bez síly k životu, i když mají před sebou ještě pořádný kus cesty. Dávej jim odvahu zvednout se a jít. Za to tě prosíme…

Další ze sešitu na přímluvy…

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš...

Píseň 262 Vítej, Jezu Kriste

Poslání

„Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu. Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní až do dne věčnosti“ (2 Pt 3,13n)

Požehnání

Boží světlo, které žádná temnota nezahalí, to ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili. Boží naděje, ať je vám budoucností, která je dobrá a není čeho se bát. Boží láska, která všechny pouště mění v zahrady, nechť vám dává pokoj a mír… nyní i navěky. Amen.

Píseň 651 Dávno je to