Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

„Ta kniha je k jídlu.“ Tak se jmenuje letošní týden setkávání křesťanů k modlitbám. Evangelikální aliance v přípravách na setkání říká, že čtení Slova Božího je mezi křesťany v krizi.

Říká, že křesťané bibli často používají jen jako zásobník argumentů, ze kterého zasypávají střelbou druhé, než že se Bible stala místem setkání s Pánem Bohem. A nebo jako křesťané čteme výběrově. Jindy se čte jen to, co se hodí a tak i čtení Bible se může stát velmi účinným způsobem, jak se setkání s živým Bohem ve skutečnosti vyhnout, když se lidé setkávájí jen se svými názory, které Bibli podstrkují. Věříme jen na základě Bible, říkáme s oblibou. Je to silné vyjádření, o to silněji musí být podložené upřímností a opravdovostí.

Tématem tohoto týdne tedy je, jak duchovně číst Písmo, aby Boží Slovo pronikalo do našich útrob a kostí. Jak se čtením Písma otevřít Pánu Bohu a přitom se nechat Bohem číst. Není divu, že čtvrteční zastavení podle příprav evangelikální aliance se jmenuje „Ochočená bible“ a text, který nás má dnes provázet je z Janova zjevení, 10.k.

Zde apokalyptik Jan dostane do ruky knihu od anděla, jehož tvář byla jako slunce a se kterou povstane jednou nohou na souši a jednou na moři. Nápadně připomíná sochu svobody. Zpočátku si ani nevšimneme, že anděl drží v ruce nějakou knížku. Až když je Jan vyzván, aby knihu snědl. Anděl dokonce použije frázi, kterou známe z poslední večeře: vezmi a jez, jen je to v j.č. A dopředu je andělem upozorněn, že na jazyku bude sladká jako med, ale v žaludku mu zhořkne. Jan učiní, jak je vyzván a stane se tak. Kniha, která je na jazyku sladká jako med a v útrobách zhořkne. Co je to za knihu?

Naše křesťanské uvědomění velí říci, že tou knihou je Bible. Její slova chutnají na jazyku jako med. Žalm 119 říká: „Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa.“ (103.v.) Boží slovo je krásné, chutné, naplňuje, zasycuje a je sladké. Může Písmo, Boží slovo v našich útrobách zhořknout? Bylo by to odvážné tvrzení. Vezmi a jez – vezměte a jezte. Co anděl držel v ruce a co Jan snědl?

Janovo zjevení je dramatem světa a Božího stvoření, není to psané učení, ale jsou to obrazy. Jeden střídá druhý, v apokalypse sledujeme drama, ve kterém povstávají obrovské kulisy – jako třeba tento anděl, který svou podobou ve skutečnosti odkazuje na Rhódský kolos. Anděl v ruce nedrží Boží slovo – bibli v úzkém slova smyslu, ale popis celého světa, jeho stavu, drží v ruce pravdu o nás a o Božím stvoření, jak se o tom můžeme dočíst v předchozích kapitolách. A není pochyb, že ta kniha je od Boha, že je také Slovem Božím. Jan to slovo nečetl, nestudoval, ale rovnou snědl. Byl naplněn Boží pravdou. Na jazyku sladká, to je Písmo, ale v útrobách zhořkne. Protože se setkala s námi, s realitou naší a našich blízkých. Písmo svádí v janových útrobách souboj s realitou světa.

Boží slovo v nás může zhořknout. A Jan neříká, že je to dobře nebo špatně, ale že to tak je. Boží slovo není továrnou na čokoládu (kde chybí hořká), nebo cukrárnou na sladké řeči. Boží slovo nás oslovuje, abychom jej přijali, ale zároveň se s ním i potýkali. Tak jako ta kniha v Janových útrobách svádí souboj, tak my svádíme souboj s Božím slovem. Kdy jej svádíme? Třeba tehdy, když Boží slovo chceme žít opravdově. Když čteme o tom, že Hospodin uzdravuje a lidé kolem nás jsou vážně nemocní.

Nebo, a to si děláme sami, když z Písma čteme jen, co máme a nemáme, a nám se pak bible smrskává na jakousi vydestilovanou příručku příkazů a zákazů, přes které nejede vlak. Jenže pak narážíme na naši slabost a neschopnost dostát závazkům. Roste pocit viny, že něčeho nejsem schopen. A tak se z Božího slova stane bič na vlastní svědomí, místo toho aby bylo prostorem svobody, lásky a radosti.

A nebo nám slovo Boží hořkne v útrobách tehdy, když naši blízcí ba nejbližší nežijí tak, jak bychom si přáli, jak by si přál Pán Bůh. Když jde o lidi cizí, to se řeší snadno. Jak snadno se říká pravda do očí někomu cizímu. Ale když je to člověk kterého máme rádi, kterého milujeme? A co když na jeho stavu neseme svůj díl viny? To pak Boží slovo hořkne raz dva. Ono tedy nehořkne ve chvíli, když něčemu nerozumíme a něco zůstává tajemné, naopak, když přesně víme o co jde a máme problém to přijmout. To slovo ale nabízí skrze anděla sám Bůh. Stejně jako nabízí chléb a víno jako obraz oběti svého syna – vezměte a jezte.

Důležité na tom obraze z apokalypsy je, že jí Jan sní a vyjde s hořkým žaludkem do světa. Tak i my máme jíst a být vysíláni do světa, kde žijeme zápasy víry své a našich blízkých za pochodu, v každodenním životě. Možná, napadne nás, že by se dalo té hořkosti v útrobách nějak zbavit. Svádí to, vzít si nějaký ten duchovní oslazující prášek na hořkost. Neřešit to a přejít. Boží slovo oslazovat, obrušovat její hrany. Dá se tak žít s Biblí, ale zároveň tak, abychom se vyhnuli živému Slovu. Je potřeba si nad Slovem Božím pokládat otázky a žádné otázky se nebát.

Můžeme také přijaté zhořklé slovo Boží zvrátit. Můžeme ho také nestrávit a jednoduše vyloučit. Máme malé děti, a ty, když sní něco, co jejich organismus nezpracuje, jednoduše vyloučí. Tak i my si můžeme říci, tohle nechci, to dá uvnitř moc práce, moc sil, raději ven s tím. Jenže takový postup má vedlejší účinky. Každé oslazující prášky na hořkost jsou vysoce návykové. I lidská psychika je návyková na vyvolané a moderované pocity štěstí a radosti. Nedovedeme se pak postavit realitě, před kterou utíkáme do duchovních cukráren a zjednodušujících pouček. A když zhořklé slovo zase odmítneme, tak tím zase odmítáme Boží slovo celé. Vanička se vylije s dítětem – i s dítětem Betlémským přirozeně.

Nebo se můžeme tvářit, že hořké je sladké. To je nápad. Že nikde žádný problém není a všechno je v pořádku. A problémy druhých nejsou problémy naše. Kniha Přísloví praví: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (Př 5,20) Nemyslím, že to běda znamená, že měniči hořkého za sladké jsou odkázáni do nějakých kotlů se sírou. Běda znamená, že jejich život s Pánem Bohem bude poškozen, oslaben a znejistěn. Nakonec tím utrpí jejich život ve víře a možná nejen jejich, ale i mnohých kolem. Je to slepá ulička a člověk se stejně musí vrátit zpět z cukrárny do zápasu s hořkostí.

Nejvíc se v bibli slovo hořkost-hořký objevuje v knize Job. Myslím, že tato kniha nás může vést k upřímným zápasům i soubojům o přijetí Božího slova. Job svou hořkost přiznává, nezastírá ji ani před Hospodinem. Obrací se k němu s tušenou otázkou, proč jsi mi ji, Pane, dal? Proč se to děje? Krásné, úchvatné, osvobozující, sladké Boží slovo může v útrobách zhořknout. Nerad bych, aby tento večer se nesl ve znamení nějakého obvinění. Myslím, že naopak nás tato situace může osvobodit. Když si připustíme a uvědomíme, že se to děje a že se to může stát, nám i těm kolem nás. Patří to k životu víry.

Nenabízí se tu nějaké rychlé řešení. Ono žádné také není. Má-li Boží pravda zůstat pravdou, musíme se jí postavit čelem a pustit se do upřímného, nelaciného zápasu o přijetí Boží vůle. Hořkost je přirozenou součástí plného života s Hospodinem stejně tak jako je bolest součástí stvoření. Nevíme proč, ale dobře víme, že to tak je. Vezměte a jezte, to je mé tělo, které se za vás láme, říká Pán Ježíš při poslední večeři. Možná se tady nabízí možnost, když budeme schopní se navzájem otevřít a o svých zápasech hovořit, sdílet se nejen se sladkostí, ale i s hořkostí v důvěře, že nás druzí mravokárně neklepnou přes prsty.

Pán Bůh nám nedává snadná řešení, ale nabízí cestu. Ta cesta vede přes Getsemanskou zahradu, ve které můžeme potkat zápasícího Ježíše Krista. Tam můžeme zaslechnout: Pane, ať mne mine tento kalich. Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš. A nás samozřejmě napadne úsloví o kalichu hořkosti. Pán Bůh jej ve svém synu vypil až do dna. Musel to být pořádný driák, když to byla hořkost celého světa – tedy i ta naše. I jemu útroby zhořkly zápasem o pravdivost a věrnost svému poslání. Jeho cesta z Getsemane pak povede přes kříž k prázdnému hrobu. A ještě jeden krok je potřeba učinit k překonání hořkosti Božího slova. Najít prázdný hrob. Kdo prázdný hrob ve svém životě objeví, kdo se setká se vzkříšeným, smí z plných sil zvolat Halelujah!!!

Pán Bůh nenabízí snadná řešení, ale zve na cestu. A při ní nás provází. Rozumí nám, protože tu cestu už prošel. O to se smíme opřít všichni, kteří zápasíme s Božím slovem a nechceme se tvářit sladce, ale ani kysele či zatrpkle – ale jen – pravdivě. Nechť nás Hospodin v Ježíši Kristu ve všech našich zápasech vede a posiluje a jeho slovo nechť v nás vyvolává pokoj i neklid. Vezměte a jezte – to je mé slovo, které se za vámi vydává. Amen.

kázání v rámci Aliančního týdnu modliteb 2009 s názvem "Ta kniha je k jídlu"