Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

kázání sázavského faráře Petra Galluse v Horní Krupé a Havlíčkově Brodě 19.7.2009 Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" (Jan 8,3-11)

 

Sestry a bratří,

ten příběh je velmi známý, protože je trefný. Dav lidí, kteří už už berou kameny do rukou, protože je to přece jasné, ta žena je zjevný hříšník, těžký hříšník, a my máme přece jasné pokyny, jak s takovými zacházet: podle zákona se takoví kamenují a je to. A na druhé straně ta ustrašená žena, která se asi ani nijak nebrání, protože tohle je především trapné, je to jasné jako facka, sama ví, co provedla i jaký je za to trest. A tak tam stojí jako zpráskaný pes, to je situace, ve které se snad nedá ani nic říct, není výmluva ani omluva, přečin je přečin a nechat se u toho ještě chytit je o to horší.

Nám je ta žena ale rozhodně sympatičtější a bližší než ten rozvášněný dav. A nemyslím tím to, že v dnešní době si naše společnost z cizoložení, neboli takzvaného zahýbání nic nedělá, až by člověk někdy mohl podlehnout dojmu, že je to snad normální. Člověk tak nějak vždycky soucítí spíš s těmi slabšími. A tady se navíc na té ženě chce povozit celý dav. Zasloužila by si trochu soucitu, náznak odpuštění. Vždyť – a tady jsme u toho – každý z nás určitě má něco, při čem by rozhodně nechtěl být viděn, každý z nás někdy udělal něco, u čeho by rozhodně nechtěl být přistižen. Každý z nás určitě udělal v životě něco, zač se stydí – a kdyby to vyšlo najevo, styděli bychom se dvojnásob. Proto také soucítíme s tou ženou – nemusí jít sice zrovna o cizoložství, ale ten stud, ruměnec ve tváři a bušící srdce, ten by byl patrně velmi podobný.

A pak je tu ten nesympatický dav, vedený zarputilými farizeji a zákoníky, kteří zavětřili šanci, jak toho chytrého Ježíše přechytračit. Koukej, Ježíši, prvotřídní hříšnice a zákon přikazuje takové kamenovat. Pojď si taky hodit! Uznáváš přece zákon, nebo ne? Anebo bys dokázal nad cizoložstvím mávnout rukou, tak jako dnešní průměrný Čech? Hřích je přece hřích, jednou vykonaný se nedá odestát. Tak pojď, na co čekáš, támhle u nohy ti leží vhodný šutr, vezmi ho a mršti! Copak Bůh není spravedlivý a netrestá hřích?

Agresivní, mírně podlý dav, ale vlastně, vzato podle práva, mají pravdu. Ale dělají z toho aféru, chtějí z toho vytřískat politické body, a to je nepříjemné a odpuzující. Na druhou stranu, buďme k sobě upřímní: tak jako každý z nás máme někde zasuté něco, zač bychom se hodně styděli, kdyby to vyšlo najevo, tak určitě také máme každý někoho, po kom bychom rádi něco hodili. Určitě znáte ten vztek, kdy by člověk skutečně nejraději vzal do ruky to, co leží nejblíž, a mrštil to po někom, po televizní obrazovce, po článku v novinách. A nemusí to být zrovna kámen a už vůbec to nemusí být se záměrem někoho ubít k smrti. Ale mít tu možnost hodit si po tom nenáviděném člověku aspoň něco, zostudit ho přede všemi, ukázat, jaký je to lump, to je svůdné. A člověk pak má ten blažený pocit: to jsem mu to krásně nandal. Jak víme z nedávné minulosti, stačí k tomu obyčejné vejce. A ať už si o té tzv. „vajíčkové aféře“ myslíte cokoli, ať už byste si s chutí taky jedno vejce na oranžové pány vepředu na pódiu hodili, anebo ať už takové věci zásadně odmítáte, je to zajímavé svědectví o tom, jak tahle touha hodit si v člověku dřímá. Sice sympatizujeme spíš s tou obžalovanou ženou, ale když má člověk možnost dát najevo svoji nadřazenost, svrchovanost, hněv, frustraci – kdoví, kolik z nás by se udrželo na uzdě.

Jsme tak nějak zvláštně v obou pozicích: jednou spíš jako ta přistižená žena, rudí a trapní až za ušima, podruhé – alespoň u televize či někde u piva – zase příslušníci toho davu, kteří mají jasno, jak je to správně a do těch druhých by se okamžitě pustili, kdyby mohli. Ještě že tam není jen ta žena a ten dav. Ještě, že tam nejsme jen my.

Ještě je tam Ježíš. A ten jako kdyby chtěl zůstat co nejvíce stranou toho sporu. Až teprve po dlouhém naléhání se zvedne a promluví. Ale nevynese rozsudek, z jeho úst nezazní vinen – nevinen. Stačí jediná věta, která má velmi zajímavý efekt: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď po ní kamenem. Rázem se totiž situace obrací: ruměnec ve tváři, pocit nebetyčného studu a trapnosti dostávají všichni ti, co už už drží v ruce kámen. Najednou oni zakoušejí přesně ten pocit, jaký měla ta přistižená žena. Protože i oni byli svým způsobem přistiženi – při pýše, nadutosti, sobectví, nadřazenosti. A ta žena najednou zjišťuje, že už se nemusí cítit jako ten nejhorší póvl, jako vyvrhel lidu, ale že je se všemi těmi ostatními vlastně na jedné lodi.

Ježíš svým slovem vyrazil všem nejen dech, ale i kameny z rukou. A všichni, co tam byli, všichni, včetně té ženy, nakonec prostě a jednoduše odcházejí. Odcházejí žít dál. Žít poučeni, žít s novým pohledem na sebe a tím pádem snad také na druhého.

A to je to zvláštní na evangeliu: tam, kde člověk přichází s požadavkem tvrdé lidské spravedlnosti, kde to vypadá, že situace je jasná, protože náš hřích je tak veliký, že se nedá přehlédnout, že se s tím přece musí něco dělat, že to je přece učebnicový příklad, ke kterému existuje učebnicové potrestání, právě tam přináší Ježíš odpuštění. Odpuštění, které hřích nijak nesnižuje, nezakrývá ho – i Ježíšovi bylo jasné, že ta žena skutečně cizoložila a že trest by byl po právu v pořádku. Hřích nepřestává být hříchem, ale odpuštěný hřích už netíží, nezatěžuje vztahy, nezatěžuje ani toho, kdo ho spáchal, ani toho, komu ublížil, ani Boha, který odpouští.

A navíc tohle odpuštění přináší ještě také nový pohled na sebe a na druhé. Jsem člověk omylný, stejně jako ti druzí. Jednou udělám chybu já, jednou on. Jsme na tom stejně. Kameny padají z rukou. Není po kom hodit, musel bych hodit sám po sobě. Není, kdo by házel, protože máme důležitější věci na práci: nechat kameny kamenama a jít žít, učit se odpouštět.

A jít s radostí, že u toho vzedmutého hněvu byl Ježíš, soudce, který ovšem nesoudí, ale odpouští. Že máme další šanci žít lépe. A že máme nadějné vyhlídky, že až nám jednou Bůh promítne před očima celý náš život, budeme se asi za leccos stydět, ale neodejdeme odtud jako zpráskaní psi. Protože i tam bude soudcem ten, který nesoudí, ale odpouští, posílá zpět do života: Jdi, žij a odteď už nehřeš.

Amen.