Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Je otázkou, zda-li nás Pán Bůh volá tam, kde je jen příjemně, kde mohu lehce bruslit po povrchu; anebo nás Bůh zve do míst, kde je potřeba budovat, stavět, nebo v tomto případě utěšovat?

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu, upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno, jásotem ho oslavujte. Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém.“ (Ž 68, 5.6)

Píseň 68 Když Bůh ve své moci povstane (1-3.13)

Modlitba: Hospodine, Pane Bože náš, radujeme se, že jsme naživu, radujeme se z tohoto dne, radujeme se z dnešního vzájemného setkání a říkáme si: čím jsme si to všechno zasloužili? (Nezanecháváme za sebou častěji spíše stopy bolesti než radosti? . . . ?) Navzdory všemu nás však Ty obdarováváš. Děkujeme Ti za to všechno a přiznáváme se k jisté neskromnosti, že totiž ještě mnohem více od Tebe očekáváme. Očekáváme, že před námi otevřeš hlubší rozměr života, že nás přivedeš k jeho plnosti a bohatosti, očekáváme od Tebe, že v nás posílíš upřímnost, pravdivost, srdečnost a otevřenost vůči našim bližním, že nás vybavíš citlivostí pro spravedlnost, a to i vůči těm, kdo těžko hledají zastání, očekáváme od Tebe a doufáme, že nám dáš odvahu nebát se ani neznámé budoucnosti ani svého jistého konce, že nás posílíš, abychom neustupovali zlému, a to ani ve svém srdci, ani kdekoli ve světě. Očekáváme na Tebe, Pane, protože jsi nám slíbil, že nás neopustíš a že toto všechno smíme od tebe očekávat. A tak ti věříme, a prosíme, pomoz naší víře. Amen

Čtení: 1 Kr 17,17-24

Píseň 632 Neskládejte v mocných naději

Text: „ Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač!" Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti kteří je nesli, se zastavili. Řekl: "Chlapče, pravím ti, vstaň!" Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid". A tato zvěst se rozšířila o něm po celém Judsku a po celém okolí.“ (L k 7,11-17)

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, jakou jste měli dnes cestu na bohoslužby? Obtížnou či snadnou, byla stejná jako jindy, nebo byla něčím zvláštní? Ježíš v tom přečteném příběhu také putuje - se svými služebníky k městečku Naim. Jméno toho městečka znamená Příjemný, Vnadný nebo Krásný. Tak jako někdy bývá příjemný a krásný život – dalo by se říci neproblémový.

Jenže z brány toho města, které se jmenuje Příjemný, vychází dočista ne-příjemný zástup – totiž pohřební průvod. Jakási vdova pochovává svého syna. Veliký zástup doprovází vdovu a jejího mrtvého syna; veliký zástup doprovází na hřbitov její mrtvou naději na dobrou budoucnost. A tak dva zástupy v jednu chvíli jdou proti sobě, zástup smuteční a proti němu zástup Ježíšův.

Co udělat, co říci? Co bychom udělali? Vyhnuli bychom se s myšlenkou, že sem nepatřím – já přeci směřuji jen k tomu Příjemnému, Vnadnému a Krásnému městu? Mám obavu, že lidská přirozenost spíše vyhledává cesty snadnější, zábavnější a pohodovější. Ježíš to jinde nazve podobenstvím o dvou cestách – jedné úzké a trnité a druhé široké, pohodlné. Je otázkou, zda-li nás Pán Bůh volá tam, kde je jen příjemně, kde mohu lehce bruslit po povrchu; anebo nás Bůh zve do míst, kde je potřeba budovat, stavět, nebo v tomto případě utěšovat?

Půjdeš-li v životě jen cestou příjemného a bezstarostného, budeš-li směřovat pouze k tomu, co je ti milé a sympatické, pak můžeš minout cíl, milý poutníku, naznačuje Ježíš svým podobenstvím. Budeš-li zavírat oči před nouzí a potřebou druhého, budeš-li se vědomě vyhýbat poslání být tam, kde je tě nejvíce zapotřebí, pak se ti může stát, že se vyhneš plnému životu v tomto světě, ale i ve světě budoucím. V tom lepším případě tě, jako třeba Jonáše, na nějakou dobu slupne nějaká velká obluda, aby ti to došlo a aby ses vrátil na místo, odkud jsi utekl. Jenže, a to je ta otázka, jak poznám, že unikám před Božím voláním ke službě a nebo že jde jen o moudrý ústup s vědomím svých reálných možností cokoliv učinit?

Proto sledujme toho, kterému se v příběhu říká „Pán“. Vždyť za ním putujeme jako jeho učedníci. Když Ježíš zástup uviděl a uviděl onu vdovu, bylo mu jí líto. Nechal v sobě promluvit soucit, sounáležitost, soustrast. Není potřeba hned absolvovat školení na útěchu vdov, není nutné být odborník na lidskou bolest. Stačí jen nechat v sobě promluvit lítost. Vcítit se do kůže druhého a říci si, jak bych se asi cítil na jeho místě. Čím vším bych asi procházel, být vdovou, která pochovává svého jediného syna, svou jedinou naději? Má-li skutečně nějaká lidská schopnost původ v Bohu, má-li nějaká vlastnost Boží pečeť, pak je to lítost – schopnost vcítit se do druhého. Opustit své pohodové vnímání světa, přestat házet věci za hlavu a vydat se na cestu za potřebou druhých. Opustit svůj zabezpečený svět, vykročit z vyšlapaných cestiček a vyhřátých polštářků. To všechno zaznívá v Ježíšově výzvě – Neplač, řekl jí. Nenaříkej, neplakej.

Ježíš přistoupí k márám a dotkne se jich. Tak zastaví celý zástup. Ježíš zastaví všechny, kteří ze soucitu doprovázejí mrtvého a osamocenou ženu. Zastaví všechny, kteří neví co víc mohou udělat, zastaví všechny, kteří jsou smíření s faktem smrti. Dotkne se már, aby zastavil ten automaticky pochodující dav.

Jedno pozoruhodné v tom spatřuji. Totiž, jak se Ježíš dotkne mrtvého, tak se zároveň rituálně znečistí. Poruší řád čistoty, který Bůh dal skrze Mojžíše a který se tehdy zachovával. Ježíš vědomě porušil pravidla a hranice dovoleného. Jen tak je možné zastavit nosiče, kteří zcela automaticky a naučeně, možná skoro omámeně míří na hřbitov. Zastavuje je tak, že se sám nasazuje, obětuje svou čistotu, obětuje sám sebe. Se smrtí se bojuje právě jen obětí. Dotykem mrtvého syna naznačí, v čem bude jeho, tedy Ježíšův boj spočívat – nad zmarem a smrtí se vítězí jen obětí. Bůh sám vědomě poruší pravidla a hranice všeho představitelného, když sám sebe vydá na kříž.

Schopnost něco obětovat, sám sebe nasadit do první linie, to je rozhodnutí, které se začíná v lítosti a sounáležitosti. Jak jsem již řekl, jsou to vlastnosti, které určuje, ba umožňuje jednání Hospodina, Boha Izraele – onoho velkého předobrazu každého člověka.

Ježíš vzkřísil chlapce té vdovy. A to druhé co je pozoruhodné: neptá se jí přitom na víru. Neptá se, po víře hluboké jako měl setník ve vyprávění před chvílí. Neptá se, zda chodí do „shromáždění“ v sobotu. Neptá se jí vůbec na nic. To lítost se ptá jeho – co můžeš učinit, učiň. Ježíšův čin je v přímé linii všeho toho, co Bůh sám činil ve prospěch sirotků a vdov v minulosti. Z Hospodinova soucitu pramení na starověk nejpropracovanější systém pomoci vdovám, jaký měl ustanovený Izrael. Hospodin je Otec sirotků, obhájce vdov, slyšeli jsme na začátku bohoslužeb a zpívali jsme to společně v žalmu 68. To samé platí i v tomto příběhu. Bůh lítostivý, Bůh, který se vyhýbá snadným a pohodlným cestám. Tak obojí zástup poznává proroka, ba co víc, volají: „Bůh navštívil svůj lid.“ Po kolikáté již vyslal jasný signál, že přichází tam, kde je potřebí útěcha a podepření, že se nevyhýbá lidské nouzi a smutku. Tak vrátil vdově jediného syna. Překonal smrt, překonal naše očarování smrtí, její definitivu, její zdánlivou neodkladnost. Překonal smrt a navrátil vdově syna, navrátil naději. Ježíš se obtížné chvíli nevyhnul, nevyhnul se setkání s nouzí druhého.

Tak je to příběh příběhem o setkání. Při každém setkání s Pánem jsme si také jeden druhému navráceni a dáni. Jeden druhému, sirotek vdově, ale i vdova sirotkovi, jeden zástup zástupu druhému, ten tomu a ta té, onen oné a ona onomu, a taky jeden druhému a taky každý sobě sám. Smutní veselým a veselí smutným, mrtví živým a živí mrtvým. Nad tím se klene Boží milosrdenství. Svět se setkal s tím, kdo probouzí k životu. Bůh navštívil a setkal se s námi.Všechna ostatní setkání v tu chvíli přesahuje právě tohle jediné. Kdo nechodíme po snadných cestách, setkáváme se s druhými, učedníci i smuteční hosté, věřící i nevěřící, mrtví a živí s Pánem nad pány.

Tak přeci nakonec je město Naim hodné toho jména. Je plné příjemných chvil, opojné radosti a veselí. V tomto příběhu se vypráví, že je dobré neuhnout před posláním. Protože to, co pak prožíváme, není jen Příjemné podle jména, je to příjemné ve skutečnosti, příjemné a krásné až do morku kostí. To je ta pravá radost, která se začíná lítostí a soucitem, která se rodí z obtíží a z ne-příjemných věcí. Cesta je možná, ukázal jí Kristus před branou města Naim i před branami Jeruzaléma. Amen.

Píseň 639 Hned zrána vzdej díky

Ohlášky

Přímluvná modlitba

Otče náš nebeský, protože na Tebe jediného spoléháme a jedině od Tebe očekáváme záchranu naši i celého světa, prosíme Tě, smiluj se nade všemi, kteří zůstali opuštěni a bez pomoci: nad vdovami a vdovci, rozvádějícími se i rozvedenými, osamělými, nad opuštěnými dětmi, opuštěnými v cizině, v nemocnicích a ústavech, ve věznicích, v domovech důchodců. Buď Ty jejich pomocí a daruj jim lidi, kteří by se jich ujali a byli jim oporou.…

Nás, obklopené Tvou láskou a láskou našich blízkých, prosíme vytrhuj z lhostejnosti a otupělosti vůči bolestem bližních a dej nám odvahu v Tvé síle s těmito bolestmi bojovat…

Prosíme Tě, kde je to možné, uzdravuj, a ne-li, dej sílu nemoc přijmout a statečně ji nést ve víře, že nic nás nemůže oloupit o to nejcennější: Tvou blízkost a lásku…

Prosíme Tě, otevírej cestu ke smíření a porozumění i tam, kde již všechny naše síly a snahy narazily na dno: v rodinách, v našem sboru, v církvi, ve státě, mezi národy po celém světě…

Prosíme za náš sbor, volej a oslovuj všechny ty, kteří nechtějí proplouvat jen tím příjemným a pohodlným, ale chtějí se po bok ostatních postavit a sloužit jim skrze obdarování, která od tebe přijali…

Prosíme Tě za všechny, kteří Tebou pověřeni a konají své dílo ve světě i v církvi, prosíme za duchovní i sociální pracovníky, za všechny, kteří vyučují a vedou k Tobě. Každý z nás Ti pak v tichosti předkládáme tyto naše prosby:

Pane, Ty jsi vinný kmen a my plané ratolesti, které jsi na sebe narouboval. Tvé ratolesti k tobě volají těmito slovy…   Otče náš

Píseň 473A Vezmi, Pane, život můj

Poslání

„Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám.“ (Ř 12,12)

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě. Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Píseň 685 I když se rozcházíme