Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti. Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt.“ Ž 32,2n

Píseň 32 Blahoslavený, komu odpuštěno

Modlitba

Hospodine, Pane, náš, děkujeme, že nám dáváš odpočinek, tento sváteční den. Naše práce, starání a různé obavy mohou ustat a smíme se těšit z toho, co jednoduše je. Jakoby se trochu zpomalil čas a my si smíme připomenout, kdo jsme a kam směřujeme. Pane, slýcháme, že jsi zdrojem lásky, dokonce snad láska sama. Když někoho máme rádi, víme, je život pestřejší, bohatší, díky druhým máme možnost vidět i sebe sama. Neděsí nás to? Asi si také trochu nevíme rady, jestli druhé opravdu máme rádi takové, jací jsou, nebo milujeme jen svůj obraz o nich. Není naše náklonnost k druhým jen prodlouženým sobectvím? Někdy je těžké od druhých dostávat, cítíme závazek, který dokáže také tížit. Dokážeme mít druhé stále v úctě? Pane, prosíme, s tímhle nám pomoz. Jak mít rád druhé i sebe. Kde vede hranice. Jak naplňovat své sny a touhy a přitom druhým neublížit. Snad nám v tom může pomoci tvá náklonnost k nám. Snad tvé slovo může správně nasměrovat. Prosíme, pobuď i dnes s námi. Nežádáme nic, jen tě slyšet, vnímat, nadechnout se z tvé svobody a velkorysosti. Prosíme, dej nám svůj pokoj.

Čtení: Mk 4,1-9

Píseň Svítá 172 Laudato si

Text: Mk 5,21-43

Kázání

Milá Judito, ona dívka, která ti přinesla tento dopis, je moje dcera. Bude jí dvanáct let, jako bylo tehdy tobě, když jsi na smrt nemocná ležela na lůžku a tvůj otec Jairos se snažil ze všech sil, aby tě uzdravil. Nechci nyní zbytečně vyvolávat staré vzpomínky a jitřit dávno zasunuté pocity, jen prosím, nepřestávej číst.

Od chvíle, kdy jsme obě byly tím Nazaretským Ježíšem uzdraveny, žiji celých těch dvanáct let ve veliké vděčnosti Hospodinu, že nám zachránil život. Ano, tobě skutečně zachránil život, byla jsi ve věku, kdy ses stávala ženou. Onemocněla jsi, život z tebe začal vyprchávat, tvůj květ začal opadávat. Bylo by nesmírně smutné, kdyby nemohl vykvést a přinést ovoce.

Celých těch dvanáct let však žiji se špatným svědomím. Když vidím, jak jdeš ke studni pro vodu, když na tržišti náhle spatřím tvou tvář, snažím se před tebou ukrýt, vyhnout se ti. Bojím se tvého pohledu. Bojím se, že v něm i přes tvou vlídnost spatřím nepochopení. Protože tehdy tobě šlo o život a již jsi zemřela, zatímco já byla jen odstrčená.

Když Ježíš rychle šel k vašemu domu, aby ti pomohl, dotkla jsem se zezadu lemu jeho roucha. Sama nevím, co mě k tomu tehdy dovedlo. Zoufalství z toho, že za těch dvanáct let mé ženské nemoci se mi takových mužů nabízelo, že mi pomohou a vždy si jen nechali dobře zaplatit? Byla to podezíravost, že tenhle je jedním z nich, který jen ve mne vyvolá naději, která bude ihned zklamána? Byla to neúcta k němu, že jsem se ho jen letmo dotkla, aniž bych se mu postavila tváří v tvář? Anebo to bylo zoufalství, z pocitu vlastní špinavosti? Jen jsem chtěla žít normální život, abych byla obklopena přáteli, rodinou, aby se mi lidé nevyhýbali, aby se mne náhodou nedotkli a nezůstali do soumraku také nečistí.

Jenže můj možná odvážný a možná zbabělý dotek Ježíšova roucha způsobil, že se zastavil a začal po mne pátrat. Poznal, že z něj vyšla síla, která mi pomohla. Ptal se učedníků, kdo se ho dotkl. Oni nechápavě rozhodili rukama, že každý se na něj tlačí. A v očích tvého otce jsem viděla obrovské napětí, neboť velmi spěchal. Tak moc mu na tobě záleželo. Nechtěl tě ztratit. Pohledem se snažil Ježíši naznačit, aby šel dál. Jenže v tu chvíli, kdy se mnou rozmlouval, přišli jeho služebníci a řekli, že již nemusí spěchat, neboť jsi již zemřela. Já jsem žila a mohla žít i bez uzdravení, ale také za cenu, že ty bys již nebyla. Dcero, tvá víra tě zachránila, řekl mi tehdy. Odejdi v pokoji uzdravena ze svého trápení! Má neodbytná víra však jeho zmeškala. Tu lítost v očích tvého otce vidím dodneška.

Někdo umírá, aby jiný mohl žít. Ale čím je můj život cennější než tvůj? Pro mé zoufalství? Pro mé dvanáctileté čekání, při kterém už jsem snad ani nemohla čekat, že bych nějakou rodinu a spokojený život mohla žít? Přeci jsem mohla počkat, mohla jsem mít silnější víru, že přeci i pak, až odejde z vašeho domu, může pomoci. Byla to má nedověra, která tě ohrozila, a všechno mohlo být úplně jinak.

Vím, že můj život se již krátí. Snažím se žít dobře z vděčnosti vůči svému zachránci, ale ač se snažím sebe více, žiji také ve výčitce vůči tobě. Ani oběti, ani dary, které přináším do chrámu a chudým, nepomáhají. Nevím, jestli mi můžeš odpustit, prosím, alespoň se mě snaž pochopit.  Mé Juditě je nyní dvanáct let, nedokázala bych žít s pocitem, že jsem neučinila vše pro její záchranu, kdyby byla v ohrožení života. Víra tvého otce se v určitou chvíli začala hroutit. Jeho struna víry hrozila prasknutím. Měla bych další výčitku. A smích všech, kteří byli v tom domě a smáli se tomu Nazaretskému, když říkal, že jen spíš, stále dnes slyším v uších jako hrozivé kamenování a zatracení mojí netrpělivosti. Byla to vůbec víra? Děkuji, že jsi tento dopis dočetla.

Tvá oddaná přítelkyně Helena.

Drahá Heleno, tvá Judita je krásná dívka. Snad má všechno krásné před sebou. Když odcházela od našeho domu, letmo se otočila a zamávala mi. V její tváři jsem viděla křehkost a určitou vznešenost. Vychovala jsi ji dobře, však to ženské u studny často říkají. Kolikrát, když jsem tě viděla ve městě, jak se otáčíš a snažíš se ztratit v davu, říkala jsem si, proč se mne straníš? Kolikrát, když jsem šla kolem vašeho domu, chtěla jsem zaklepat. Připadalo mi ale nepřípadné, vcházet bez pozvání. Říkala jsem si, že snad máš něco proti naší rodině, že jsi měla snad výčitku proti našemu otci, který se slzami v očích běhal po městě, aby mne zachránil, zatímco pro jiné se tak nestrachoval? Že přišel, aby zachránil mne, zatímco na tebe po tolika letech čekání, si ani nevzpomenul? Až nyní s dojetím čtu tvé důvody a přemýšlím o tvých výčitkách.

Možná, kdyby se věci v našem životě soudily podle ideálu farizeů a zákoníků, možná by tvá víra skutečně neobstála. Kdo z nás by ale obstál? Neobstál by ani můj otec, který toužil především po mém uzdravení. Ano, asi by obstál ten, který jiné zachránil a sám sebe zachránit odmítl. Ale v jeho očích byla tvá víra zachraňující, stejně jako víra mého otce. Někdy jednáme v napětí, v zoufalství. Nic není v životě tak příhodně poskládané, aby nezůstal alespoň drobný stín nejistoty, jestli je všechno tak, jak má být. Jako lidé vrháme stíny už jen tím, že stojíme.

Především jsou chvíle, kdy jdeme pro záchranu sebe či svých nejbližších a přitom nemyslíme na druhé. Je to snad vina ze sobectví, že hledáme lékaře pro své děti a přitom nemocné necháváme nepovšimnuté u kraje cesty? A je snad Bůh tak přísný, že takovou víru nepřijímá? V mysli některých takový Bůh je, ale já jsem vděčná, že jsem se mohla potkat s tím, který rozumí každému stínu nejistoty. Že jeho světlo lásky takový stín prozáří. Nemá uzdravení jen pro některé, ale pro všechny. A v jeho království nemůže být zachráněn jeden na úkor druhého. Věřím, že záchrana je i pro ty, kteří v sobě mají farizejskou podobu Pána Boha.

Drahá Heleno, děkuji ti za tvé psaní, již lépe ti rozumím. Lépe už ale také rozumím svému otci. Každý máme svou cestu nejen odpuštění dát, ale také jej přijmout. Jestli jsi na své cestě tam, kde mé odpuštění přijmeš, přijmi jej. A prosím také o pochopení pro mého otce. Nemyslel to zle. Jednal tak, jak v tu chvíli považoval za správné.

Můj život je někdy pěkný, ale někdy si také kladu otázku, proč mne ten Nazaretský vlastně zachránil, když i já musím zažívat bolest a neštěstí. Možná je to proto, že mne tehdy Ježíš vlastně nevzkřísil, protože pak bych byla již u Pána, ale „jen“ mne vrátil do života. A tak děkujme za život, jaký je. Snad těch dlouhých dvanáct let čekání na tyto naše vzájemné řádky byly dobré a požehnané. Těším se zase na tvou Juditu, pošli ji, prosím, třeba jen tak, dám ji něco dobrého, však ona musí růst a my se jen umenšovat. Anebo přijďte spolu. Kéž všemohoucí Bůh požehná tvému i mému domu. Amen.

Píseň 215 Zlatá když sluneční záře se objeví

Ohlášky

Přímluvné modlitby – sešit

• kteří mají smutek, loučí se se svými blízkými, možná je nikdy neuvidí, budou se moci těšit vždy z toho, co krásného si navzájem dali?

• myslíme na všechny ty, kteří nám do života něco cenného dali, něco nás naučili, něco ukázali... častokrát chtěli být prospěšní a třeba žijí v úzkosti, že to úplně nezvládli, prosíme dokončuj a dotahuj naše snahy

• častokrát přestáváme věřit všemu kolem sebe, zprávám, autoritám, všechno je nejisté, na co se spolehnout? prosíme, dávej nám dobré vize a sny a také dávej sílu za nimi jít, společně je tvořit nebo se k nim alespoň hlásit

• Pane, nebereme to na lehkou váhu, když den po volbách prosíme také za naši společnost, ať si navzájem dokážeme říci, za čím chceme jít, o co nám vlastně v téhle zemi jde. jen se mít dobře? a co když to také má své hranice?

• v těchto týdnech myslíme také na tradici reformace, ke které se hlásíme. zbylo z toho ještě něco, na co navazovat? pochopili jsme vůbec o co tehdy šlo a i dnes má jít? prosíme o vděčnost a věrnost tomuto příběhu, ale také prosíme o ostražitost a kritické myšlení, abychom nestavěli jen další patetické pomníky.

Píseň Svítá 303 Spí, vždyť jenom spí

Poslání

„Milosrdenstvím a věrností se usmiřuje provinění a bázeň před Hospodinem odvrací od zlého. Líbí-li se Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním i jeho nepřátele.“ Př 16,6-7

Požehnání

Píseň 171 Buď Pánu čest