Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

A v jaké době žijeme dnes? Je to ta svobodná, kdy můžeme svobodně věřit, nebo ta, ve které se věří těžce? Nemá něco z obojího? Mohu věřit, žít s Bohem, ale také mohu stihnout ještě mnohem více, než jen to. Kdo však chce žít s Bohem a zároveň i bez něj, stane se mu, že nalezne ne to lepší z obojího, ale z obojího to horší.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: "Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti." A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.“ (Ž 32,n)

Píseň Ž 32 Blahoslavený komu odpuštěno

Modlitba

Hospodine, pro Ježíše Krista náš dobrý Otče, děkujeme ti za to, že máme od tebe možnost volby. K tobě se přihlásit, přiznat se. Přijmout tě do života jako svého zachránce a spasitele. Pane, děkujeme že máme možnost volby žít s tebou, rozmlouvat, ptát se tě, prosit tě. Náš život každý den smí objevovat hloubku z tvého tajemství. Pane, prosíme odpusť nám, když utíkáme ze tvých cest víry, naděje a lásky. To jsme si pak sami sobě prokletím. Pane, zůstaň s námi i při našich dezercích. Tak můžeme žít s nadějí, že se smíme vrátit – i s prázdnýma rukama. Pane, chceme ti vše odevzdávat. Svůj život, své radosti i trápení. Ty umíš vše dané posvětit, zmnožit, požehnat. A tak ti dáváme i svůj čas, třeba ten dnešní. Abys jej naplnil a nám dal odpočinutí a pokoj. Prosíme, Pane, naplň i ten dnešní čas naslouchání. Otevři mysl a srdce, abys do nás skrze své slovo přišel. A pak se děj tvá vůle. Amen.

Čtení: Dan 3,1-6.12-18

Píseň Svítá 328 Babylón (Píseň tří mládenců)

Text: Ex 34, 4-11a

Kázání

Milí přátelé, v tom příběhu vystupují tři subjekty. Izraelský – Boží lid, Mojžíš, Hospodin. Situace celého lidu by se dala nadepsat slovy: kam až to lidé bez Boha dotáhnou. Lid dostal svobodu, možnost volby, současně s tím ale nejistotu, nezajištěnost. Volba není možnost, ale mnohem spíše nutnost. Volí se těžce, když člověk není k něčemu a nikomu přikován. Boží lid tíhu nabyté svobody neunesl a tak si vytesal býčka. Kolem něj křepčil a klaněl se mu. V souladu s heslem „Král je mrtev, ať žije král. Opustili jsme Hospodina, bychom si vytvořili jeho náhradu.“

Jako naprostý kontrast proti tomu jsme slyšeli příběh o třech mládencích v ohnivé peci, kteří se zlaté soše nepokloní a nepokloní, ač jsou v Babylónii otroky a za tu svou drzost budou  vhozeni do rozpálené ohnivé pece. Děti si o tom nyní povídají v nedělce.

Je to snad nutnost, aby Boží lid časy otroctví a zajetí prožíval jako čas obrovského vnitřního uvědomění, pevné víry a stálosti? Zatímco v čase svobody je Boží lid rozbředlý, bez tváře, bez páteře, bez ochoty se za něco pořádně postavit a svobodně říci: toto je má víra, toto je můj život s Hospodinem?

A v jaké době žijeme dnes? Je to ta svobodná, kdy můžeme svobodně věřit, nebo ta, ve které se věří těžce? Nemá něco z obojího? Mohu věřit, žít s Bohem, ale také mohu stihnout ještě mnohem více, než jen to. Kdo však chce žít s Bohem a zároveň i bez něj, stane se mu, že nalezne ne to lepší z obojího, ale z obojího to horší. Cestu k Bohu si uzavře zakolísáním, znejistěním, jak to s tou Biblí vlastně je. Jestli ten Ježíš vůbec žil... a ono je to všechno takové divné. Raději ruce pryč od toho všeho.

Kdo je Mojžíš? Ten, který dostal za úkol lid vyvést z otroctví, vést pouští a dovést do slíbené země. Je ten, který s Hospodinem rozmlouvá tváří tvář. Je proto tím, který vidí dál, až k cíli. Snad právě proto vidí dál. Všichni, kdo s Bohem žijí smějí vidět dál, nekolísají před obtížemi. Vidí k cíli a k cíli je vede důvěra, že Hospodin je uprostřed mého putování, jde se mnou – ještě lépe – přede mnou. Mojžíš v tuto chvíli padne na kolena. Prosí o odpuštění za lid, který vede, který ani není jeho (je Boží). A přesto se z lidu nevyjímá, nedistancuje se od něj, nepřestává za něj prosit. Říká: putuj, Panovníku, uprostřed nás, přijmi nás jako dědictví.

V tom je Mojžíš velikým příkladem člověka, který se cítí být součástí celku, ač odvráceného od Hospodina. Nepřestává se přimlouvat za ty, kteří se zjevně odvracejí od svého Boha a hřeší o sto šest. Ne zdraví, ale nemocní potřebují lékaře.

Jako křesťané jsme nasměrováni do společnosti, jejíž jsme součástí a za kterou nesmíme přestat prosit. Umět se postavit aspoň za těch pár spravedlivých, jako je vysmlouval Abraham před Sodomou. Jsme posláni ke všem odpadnuvším a křepčícím křesťanům a prosíme, buď uprostřed nás. Jsme lid tvrdošíjný, přijmi nás za dědictví. V tom je jeden z velkých úkolů pro lid víry i dnes. Nevydělovat se, ale být součástí celku, ať je v jakémkoliv stavu a celek proměňovat zevnitř.

Je to nadlidský úkol? Jen pro mimořádně obdarované, pro faráře, pro kazatele, duchovní profesionály? Mojžíšův příběh samotný je odpovědí. Ptá se Boha, děkuje mu, srdce si před ním vylévá, dokonce si i stěžuje, hádá se s ním. To všechno svědčí o živé víře. Tam u ní je třeba začít. Pokud má být naše společenství a náš sbor otevřený pro ty venku, i pro ty venku, co byli kdysi uvnitř, je třeba začít u svého vztahu s Bohem. Ten vztah rozvíjet, pěstovat, zušlechťovat. Neztratit se Bohu. Křesťané jsou ti, kteří mají proměňovat svět, prosolit jej, ne naopak. Zdrojem slanosti je život s Hospodinem, z něj máme získávat.

Tomu po staletí sloužily zejména bohoslužby, pro život s Bohem i pro lidi navzájem. Pro některé jsou bohoslužby minimem, neodmyslitelnou částí takového života. Pro někoho jsou maximem – aspoň v tu neděli, říká se často. Mezi dnešními křesťany se stále více hovoří právě o tom, že nedělní bohoslužby musíme přestat vnímat jako výhradní okamžik přijímání z víry. Křesťan by měl z víry přijímat denně, individuálně, osobitě, jak mu je dáno. Bohoslužby jsou v tomto životě vlastně jen kompromisem, každý člověk si v nich něco smí objevit, ale nikdy nemohou plně uspokojit každého. Co je pro víru blízké každému jednotlivci, to by měl každý žít denně. Ať skrze modlitbu, čtení Písma, čtení knih, poslouchání hudby, pohybu, práce v přírodě, rozmlouvání s druhými.

Mojžíš před Hospodinem klečí a přimlouvá se za tvrdošíjný lid i sebe. A Hospodin? Neodvrací se, uzavírá smlouvu. Lid zůstává jeho lidem – jakž takž důvěryhodným – vždyť právě s ním smlouvu uzavírá. Izrael zůstává partnerem, třeba v tuto chvíli jen díky Mojžíšovi a skrze Mojžíše. Jeho postava je ale příslibem dobré budoucnosti – té zaslíbené. O něj se budou opírat mnozí i po mnoho generací a staletí. Bez jeho víry i bez jeho ochoty zůstat mezi svými by k tomu nikdy nedošlo. Myslím, že to jak s Bohem žijeme, není jen naší soukromou a privátní záležitostí, kdybychom si mohli říci, že je to vlastně trochu jedno, když jde jen o mne.

Tento příběh říká, že jde o mne a zároveň také o druhé. Jde i o ty, kdo žijí s námi, co přijdou po nás a i ty co přijdou ještě po nich. Duchovní život je věcí intimní i obecnou – věcí obecenství. Jako nositelé vtahu s Hospodinem buďme nadějí sami pro sebe i pro ostatní. Veliké odpuštění, veliká milost, spása duše. Přijetí i největšího odpadlíka do rodiny Božího lidu je velikou šancí, na kterou mnoho lidí čeká. Kéž touha po nebi každého z nich není dlouhá. Amen.

Píseň Svítá 125 Jen ty, Pane můj

Ohlášky

Přímluvné modlitby - sešit

Píseň Svítá 83 Chtěl bych být majákem

Poslání

Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přílbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo. (Ef 6,14n)

Požehnání

Pokoj Boží převyšující každé pomyšlení bude chránit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Jděte v pokoji.

Píseň 559 Ó ujmi ruku moji