Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

...Být hmotně zajištěn, užívat si hluboké úklony kolemjdoucích – k tomu stačí jen sebevědomí a pár triků. Vzpomeňme na všechny ty české obyvatele bahamských, seyšelských či jiných ostrovů. Starověký ani dnešní člověk nejen že k osobnímu úspěchu víru v Hospodina nepotřebuje, mnohem více je pro něj zátěží, něčím svazujícím a omezujícím. Vztah s Hospodinem brání oddávat se slastnému opojení ze sebe samého, ze svého vlastnictví a potřeb. To ale až do chvíle, kdy jako třeba Náman...

„Zpívej Hospodinu, celá země! Zvěstujte den ze dne jeho spásu, vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech, neboť Hospodin je veliký.“ (1 Par 16,24)

Modlitba: Hospodine Bože veliký a mocný,
děkujeme, že můžeme tobě zpívat o radosti, která vrací sílu k životu. Děkujeme za tvou náruč, která nás učí alespoň jeden den v týdnu odkládat strach, obavu i ostych. To ty  dáváš odvahu jít k tobě takoví, jací jsme. Děkujeme za svobodu.
A odpusť nám, že často hledáme důvody a vytáčky, proč nevystoupit ze své osobní šedi, ze svých omezení a mindráků. Odpusť, že nemáme sílu na sebe pohledět tvýma očima – pohledem pravdivým a přesto milosrdným. Prosíme tě dnes o dar naslouchat příběhům druhých a dej nám odvahu zkoumat ten příběh svůj. Dej nám vstoupit do řečiště tvé milosti, která naše srdce očistí a posilní. Prosíme tě o tvou přítomnost nyní i na věky.Amen

Text: 2 Kr 5,1-15.19

Kázání
Milí přátelé, příběh, který se tu před námi dnes otevírá, je jako vystřižen z dobrodružných velkofilmů. Aramejský, neboli syrský vojevůdce, ten, který vede svá vojska od vítězství k vítězství, tento neohrožený muž byl nakažen malomocenstvím. Život sebou někdy přináší i něco ironie, vždyť Náman znamená šťastný. Vlastně znamenalo, do chvíle, kdy štístko Náman na sobě objevil první příznaky zhoubné nemoci.
Nyní Náman bojuje s časem. Každý, komu je sdělena zdrcující diagnóza se svou nemocí nejdříve bojuje – dokud má síly. Zkouší nalézt pomoc, kde se dá – chytá se i toho pověstného stébla. I Náman se snaží zastavit čas, než zůstane opuštěn v konečné izolaci a jen se svými metály. Vojevůdce, který měl kdysi zázračnou trefu lučištníka, vyhledává ve svém hledáčku pomoc, kde se dá. A tak zakrátko štve svého nejlepšího koně do Samaří, kde snad má natrefit na správnou pomoc.
Jaké však zažívá rozčarování, když Hospodinův prorok Elíša jen vzkáže po svém poslíčkovi, ať se jde pěkně umýt a to sedmkrát. Má to být snad nějaký vtip? Vem si mýdlo a ručník a opláchni se ze svých vyrážek? Mají být snad vody Jordánu zázračnější než nejlepší syrské řeky? Námanovu tápání docela rozumím, neboť některé syrské řeky jsou opravdu půvabné, zato Jordán zvláště v letních měsících připomíná spíše odpadní strouhu. Člověk by se bál tam vlézt, ještě aby něco nechytnul.
„Ďas vem řeku“; řekne si Náman, ale to chování proroka Elíši je naprosto skandální. To syrští kněží se dokáží pěkně ohánět, když jde o malomocenství. Vyjdou z domu, vzývají své bohy, mávají rukama k posvátným místům a pak zaříkávají chorobu. Učinění profesionálové. Zato Elíša ani nevykoukne z okna – odbude jej nějakým vzkazem.
Je ale nutný ten léčebný mumraj; co když Hospodinovo slovo je mocnější než zaříkávadla?; probleskne Námanovi hlavou. Co když Bůh vyslyší prosby toho, který se na jeho slovo spolehne i bez doprovodného kultického divadla? Nemám Hospodinu „jen“ bytostně důvěřovat? Možná s těmito otázkami Náman vstupuje do vod Jordánu, aby se za okamžik vrátil zcela zdráv – s neporušeným tělem malého chlapce, jak říká bible.
Příběh pro hollywoodská studia? Mám zato, že jde vlastně o běžný příběh z každodenního života. Úspěšný jedinec podle měřítek starověké představivosti je chrabrým vojevůdcem. Náman symbolizuje úspěšného jedince.
Podle dnešních měřítek, člověk, jehož kariéra a obdiv okolí stoupá strmě vzhůru je podnikatelem, manažerem, obchodníkem, možná hokejistou, zpěvákem – nebo je to úspěch jako každý jiný, bez novinářů a televizních objektivů. Náman je ten, kterému přeje štěstí nebo vlastní schopnosti. A z nějakých důvodů ani on ani dnešní člověk nepotřebuje víru ke svým životním úspěchům.
Být hmotně zajištěn, užívat si hluboké úklony kolemjdoucích – k tomu stačí jen sebevědomí a pár triků. Vzpomeňme na všechny ty české obyvatele bahamských, seyšelských či jiných ostrovů. Starověký ani dnešní člověk nejen že k osobnímu úspěchu víru v Hospodina nepotřebuje, mnohem více je pro něj zátěží, něčím svazujícím a omezujícím. Vztah s Hospodinem brání oddávat se slastnému opojení ze sebe samého, ze svého vlastnictví a potřeb.
To ale až do chvíle, kdy jako třeba Náman natvrdo pocítí svou marnost a omezenost, kdy se on sám sobě stane zkázou.  Tím okamžikem děsivého probuzení nemusí být jen zhoubná nemoc. Jsou to okamžiky, když člověk zjistí, že honba za úspěchem a oceněním je pouhým únikem před svým stínem. Člověk může dobývat svět svou vynalézavostí a neohrožeností a přitom nakonec zjistí, že se jako pes honí za vlastním ocasem.
Být malomocným znamená pomalu zažívat ztrátu všech sil, zažívat vlastní rozklad zaživa. Znamená to osamocení ve chvílích, kdy druhé potřebuji nejvíce. Proto vypráví-li bible příběhy o malomocenství, má tím vždy zároveň na mysli hřích. Tato nemoc se stala symbolem pro hřích – pro sebestředný život. Topit se v hříšnosti znamená vědomí, jak se sám sobě stávám protivníkem, jak mé chyby a viny mě rozkládají zaživa. Jeden francouzský myslitel říkal, že peklo jsou ti druzí. Možná si to Náman myslel taky, až zjistil, že peklem je vlastně sám sobě. Hrozný je hřích, který rozkládá lidi za živa.
V Námanově příběhu lze poznat diagnózu porušeného světa – tou je člověk sám, jeho člověčina, omezenost ve své zaslepenosti.
Jak nemám osobně nic proti humanismu, proti víře v lidskou dobrotu, pak přece jen vnímám jeho nebezpečí. To, že je člověk sám sobě měřítkem. Který člověk tím měřítkem má vlastně být? Není něco zhoubného na tom, když je náš život obestlán, lidskými právy? Že dar života vnímám jako závdavek pro svá další práva, kterých se po celý život jen domáhám?
Je docela možné že Námanovo malomocenství probíhalo již delší dobu, tak jako je někdy člověk nakažen zhoubným virem a až později u něj vypukne choroba. Malomocenství i hřích má za důsledek osamocení. Okamžik, kdy druzí uhýbají pohledem, kdy se mi vyhýbají, až mne v konečném stadiu rozkladu jen obcházejí a přešlapují.
V tu chvíli mi připadá jako řízení Boží, když člověk tuto svou diagnózu v sobě objeví, kdy objeví počáteční příznaky, kdy najednou své dosavadní počínání vidí v jiném světle, kdy je schopen vystoupit ze své člověčiny, opustit pohodlnou vystýlku svých práv. Pak je to ale okamžik, kdy se právě začíná boj o čas, kdy člověk hledá záchranu, lék na sebe samého, kdy člověk hledá hodnotu, skrze kterou by mohl na svůj život pravdivě pohledět. Tehdy člověk začne hledat Hospodina. Náman spěchá za Hospodinovým prorokem.
Jeho příběh má dobrý konec, ale paradoxně proto, že měli doma služku – izraelské děvče zajaté při jedné z vojenských výprav za lidskými právy. Bez její výzvy k hledání Hospodina by byl slavný Náman ztracen. V tom děvčeti a v jejím nasměrování vidím naše poslání. I jako křesťanům se nám na první pohled může zdát, že jsme světem zotročeni – zotročeni zaměstnavatelem, médii, daňovým úřadem a jeho razítky, módou či dobrým vkusem. Pak ale přijdou okamžiky, kdy můžeme a máme druhým ukázat svou svobodu; nasměrovat druhé ke svému Pánu bez ohledu na to, jestli jsme jako to děvče obklopeni pohanským světem.
Však ten kdo zápasí o svůj život, kdo by rád zastavil čas a chtěl by najít pomoc, vydá se vstříc k Božímu slovu, které bez žádné teatrální okázalosti vybízí k důvěře. Námanova důvěra v dané slovo i jeho ponoření do vod Jordánu je předobrazem křtu – našeho křtu, kdy zřetelně a vědomě říkáme, že právě Hospodin dává osvobození od nás samých, od naší zhoubné omezenosti a marnosti.
Námanovo malomocenství nebylo nutně ke smrti. Ani hřích nemusí nutně vést k vnitřnímu rozkladu a zmaru. Hříchem ke smrti je pohrdnutí milostí, nedůvěra v dané Kristovo odpuštění. V něm se nám stále znova nabízí proud svaté Boží milosti. Proč ji neužít? Proč jí nejít? Sestupujme s druhými do tohoto řečiště a choďme s Námanem po stezkách pokoje. Amen.

Píseň 678 Jeden Pán, jedna víra

Přímluvná modlitba
Milosrdný Bože, tvé odpuštění nám navrací hodnotu, proto se přimlouváme za všechny, kteří žádnou hodnotu nemají, kteří jsou vlastnictvím druhých. Prosíme vnášej svobodu tam, kde je potřeba. Za to tě prosíme…
Pane, ty jsi nás vysvobodil z moci hříchu, proto prosíme za všechny, kteří jsou ovládání vinami druhých i vinami vlastními Prosíme dnes i za vězně, dej jim zakusit sílu odpuštění. Za to tě prosíme…
Pane, ty nás svou milostí uzdravuješ z našich vlastních vnitřních bolestí a ran. Prosíme pomáhej těm kteří druhé léčí a uzdravují. Do tvých rukou vkládáme všechny nemocné. Prosíme dnes za všechny malomocné, za nemocné AIDS, za nemocné novými kmeny virů, prosíme i za „nevyléčitelně“ nemocné. Ukazuj všem zaslíbení tvé plnosti a neporušenosti. Za to tě prosíme…
Pane ty plnými hrstmi dáváš pokoj i do našeho nepokoje, prosíme za všechny ty, kteří žijí ve stresu, ve vnitřní rozpolcenosti, myslíme na ty, kteří pod tlakem svých představ promarňují svůj dar života. Dej, ať v tobě objeví pravý poklad moudrosti a pokoje. Za to tě prosíme...
Pane ty jsi nám dal do srdce svou zvěst o milosti, proto tě prosíme, dávej nám upřímné srdce ke zvěstování tvého slova – zvěstování slovy a především životem. Za to tě prosíme…
Pane vyslyš naše prosby, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

Poslání: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Gal 5,1)