Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

a přiznejme si, že pravý puberťák se ke své mámě jen zřídkakdy hlásí. Na veřejnosti chodí zásadně o krok před, ale nejčastěji o několik zpátky a každé maminčino pohlazení puberťák doprovází rozličnými komentáři a útrpnými pohledy. Myslím, že to přirovnání často velice dobře odpovídá vztahu člověka k Bohu. O co víc se lidstvo cítí být vyspělejší, o to víc dokazuje, že je to jen vnější póza, chlupy pod nosem a beďary na tváři.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru, chvalozpěv můj o tobě bude znít stále. O tvé spravedlnosti budou má ústa vypravovat, každého dne svědčit o tvé spáse, a přece nestačím všechno vypovědět.“ (Žalm 71,5.15)

Píseň 71 V tebe doufám, Hospodine

Modlitba

Hospodine, Pane náš, děkujeme ti, že smíme doufat ve tvou blízkost, ze které přijímáme sílu pro to, s čím žijeme, s čím zápasíme, co je naším životním příběhem. Věříme a vyznáváme, že do zdánlivě beznadějných a zacyklených příběhů vstupuješ a rozbíjíš představy o nepřekročitelnosti vlastního stínu. Kolikrát jsme už zažili, že znenadání přišla pomoc z míst, ze kterých bychom nic nečekali, že se provalily bariéry tam, kde se dlouho jen stavěly,  kolikrát přišla útěcha do beznaděje. Pane, děkujeme, za tvou podporu, za tvou útěchu, ale i pravdivost, skrze kterou nevidíme sebe jak chceme sami, ale smíme se vidět takoví jací jsme. A přeci díky tvé milosti to není pohled hrozivý, ale je hlavně výhledem k horizontům tušeného, zaslíbeného a očekávaného. Bože, buď stále Pánem našich životů, oslovuj nás svým otcovstvím ale i mateřstvím, nyní i na věky.

Čtení: Mt 15,21-28

Píseň 702 Mír na zemi daruj nám

Text: „ Plesejte, nebesa, a jásej, země, ať zvučně plesají hory, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, slitoval se nad svými ujařmenými! Sijón říkával: "Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul." Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.“ (Iz 49,13-16)

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, ve vánočním čase možná trochu jako samozřejmost zazní Izajášova věta: „Hospodin potěšil svůj lid.“ Hospodin dal útěchu, dal potěchu svému lidu. Boží lid je potěšen. Zvláště nyní bychom měli slyšet, že za vší lidskou laskavostí a vzájemností je Boží potěšení. Za laskavostí k sobě navzájem, za porozuměním, kde si nerozumí, za trpělivostí u nedočkavců, za objetím těch, co jsou si navzájem vzduchem… možná za tím vším v prvé chvíli Boží sílu nevidíme. Ale po několika dnech, když se člověk ohlédne, co pěkného zažil a přemýšlí, co bylo toho příčinnou, řekne si, že je toho přeci jen moc na chatrné lidské síly a neduživé zdroje. Že přeci jen za všemi našimi dobrými pohnutkami je víc, než tušíme. A tak s klidným vědomím smíme říci, že jsme se letos navzájem pěkně potěšili, ale jako každý rok se nejvíc vytáhl opět Hospodin, který nezapomenul, který nás neopustil, ale svůj lid potěšil – oživil v nás a v našich rodinách ten příběh, ze kterého pramení to dobré, co se mezi námi děje. To příběh o Kristu, který se začíná v Betlémě, nás vnitřně vyztužil, zpevnil, uschopnil nás k odpuštění, vyzbrojil nás k neočekávanému přijetí, trpělivosti a laskavosti. V Betlémě se začíná ta změna, která je s lidmi možná.

Izajáš k tomu přidá řečnickou otázku: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života?“ Možná si vzpomenete, jak apoštol ve své vánoční úvaze v ep. Galatským říká, jak Bůh svou silou, silou svatého Ducha, do nás vkládá touhu oslovovat Hospodina slovy Abba – Otče. Dnes se nabízí druhé přirovnání k Boží blízkosti a věrnosti. Jako žena, která dala život svému dítěti, své dítě neopouští, a sluší se dodat, že jej neopustí, i kdyby ho chtěla sebevíc přerazit, stejně tak neopouští Hospodin svůj lid a slitovává se nad dětmi vlastního života.

Přirovnání Hospodina k matce může překvapit, zejména tam, kde ženské atributy Boha shrábla Marie se svatozáří. Hospodin se k člověku sklání jako otec – Otec odpouštějící, milosrdný, otec, který své děti vede osobním příkladem, otec, který své děti chrání a vytváří jim prostor důvěry, bezpečí – tedy domova. Bůh nás také objímá, jako nás objímají mámy. Bůh, on i ona zároveň je otcem i matkou všech národů a to je důvod, proč je k člověku, ke svému stvoření, častokrát až nepochopitelně věrný. Bůh je věrný k dílu svých rukou, ke svému obrazu, k tomu, co k němu patří.

Všechno co poutá matku ke svému dítěti a dítě ke své matce se naplňuje ve víře, ve vztahu člověka a Boha. Lidská neobyčejnost a hodnota, tkví v tom, že život nám dal Bůh. Někdy je člověk v pubertě, a přiznejme si, že pravý puberťák se ke své mámě jen zřídkakdy hlásí. Na veřejnosti chodí zásadně o krok před, ale nejčastěji o několik zpátky a každé maminčino pohlazení puberťák doprovází rozličnými komentáři a útrpnými pohledy. Myslím, že to přirovnání často velice dobře odpovídá vztahu člověka k Bohu. O co víc se lidstvo cítí být vyspělejší, o to víc dokazuje, že je to jen vnější póza, chlupy pod nosem a beďary na tváři.

A přece každý člověk, i ten, se kterým duchovní puberta hází nejvíc, se může v každé chvíli spolehnout na to, že jej Hospodin neopustí. I kdyby některé biologické matky zapomněly, Hospodin nezapomene nikdy. Pojí jej s člověkem hluboké, trvalé a krásné pouto, jaké prožívají ženy se svými dětmi. Každá obava dětí je i obavou matky, bolest dětí je i její bolestí, každá radost je radostí i její. Proto jsme Bohem vybízeni, abychom jej o všechno prosili, abychom se mu svěřovali se vším, co nám leží na srdci a na mysli. Zároveň s tím se ale smíme s Bohem dělit i s naší radostí. Vtáhnout jej do našich oslav, do našeho veselí, do všeho, co se nám daří, v čem zakoušíme radost. Na konci kalendářního roku k tomu budeme mít příležitostí až dost.

Nejsmutnější matkou není ta, která by naslouchala úzkostem svých dětí, ale ta, která přijde o důvěru k dítěti, která o své dítě přijde, která přijde o jeho blízkost, upřímnost a otevřenost. Jakoby přitom přišla o kus sebe sama. Smíme se domýšlet, že stejně tak Bůh trpí nad každým, o kterého přichází. Kdo se mu vzdálí a hledá si cesty, jak si pomoci bez něj.

Máme tu dnes vedle sebe dva obrazy, dvě přirovnání Hospodina – je otcem i matkou zároveň. A přeci o poutu mezi Bohem a člověkem smíme hovořit jen s vědomím částečného postihnutí jeho podstaty. Tato přirovnání jsou pouhým naznačením, pouhým dotykem něčeho, co je jen tušené, jakkoliv je to tušením blízkého a prožitého. Izajáš proto nabízí ještě jeden obraz.

Boží věrnost je jako, když si někdo vyryje do dlaní jméno člověka. Tak si dříve lidé do dlaní psali jméno druhého, se kterým uzavřeli smlouvu, se kterým je pojí pouto, vztah trvalý a veřejnosti známý. To, že jsme v jeho dlaních není tajemstvím, má o tom vědět každý. Každý si má spojit jméno napsané v Božích dlaních s tím, koho jméno je napsané. V tom je záruka věrnosti, kterou mohou dosvědčit i ostatní. Jsme v Božích dlaních, Bůh si nás tam vyryl.  A my, křesťané, kteří jsme přijali za svůj příběh Ježíše Krista víme, že věrnost, jakou představuje znamení na dlaních, znamenala pro Boha také utrpení. Neboť Kristovy dlaně byly probodeny hřeby, které jej přišpendlili na kříž. Za lidskou neochotu být Bohu nablízku, za nevěrnost, za člověčí pubertu.

A přeci tato znamení na dlaních nejsou výčitkou či odsouzením, ale naopak Božím potěšením. Znamení kříže na Kristových dlaních jen ukazují, že bolest do tohoto světa patří, že patří i do toho lidského a že Bůh, jako matka, se v tu chvíli od svých dětí neodtáhne, ale je v tom společně s nimi.

Kříž má dvě perspektivy. Ta vertikální symbolizuje vztah člověka a Boha, je vztahem otcovským i mateřským zároveň. Druhá perspektiva je horizontální. Bůh potěšil „svůj lid“, potěšil nás dohromady, my všichni jsme jeho děti. Druhý a neméně podstatný rozměr útěchy totiž tkví ve společenství. A v tom vidím neobyčejnost společenství sboru, že se smíme scházet a sdílet jako sourozenci, jako bratr a sestra. Kolikrát lidé, kteří prožili doby válečné, čas totalitní doby osobních krizí, vyznali, jak nepostradatelná pro nich byla blízkost a otevřenost společenství sboru.

V každé době potřebujeme překonávat bariéry ostychu, které nám brání potěšení ve společenství prožívat a přijímat. Mít potěšení v Bohu skrze Ježíše Krista není něco automatického a nepřichází bez našeho přičinění. Vyžaduje odvahu k hledání i trpělivost k čekání. Prorocká slova jsou nám ujištěním o smysluplnosti takového počínání. Člověk potřebuje potěšení od společenství, aby mohla růst jeho důvěra, která je a bude základem pro vztah k Bohu A stejně tak potřebuje člověk přijmout potěšení od Boha, aby mohla růst důvěra k druhým, vědomí sounáležitosti se svými sourozenci ve víře.

Tak tedy, milí bratři a sestry, nechť v čase vánočním i novoročním Vám stále zní Izajášův hlas, že „Hospodin potěšil svůj lid.“ – slitoval se nad námi, jako se slitovává otec, nezapomněl jako nezapomíná matka a vyryl si nás do dlaní, abychom my, každý zvlášť i dohromady, věděli, že patříme k sobě. Jsme spolu spojeni tajuplným, hlubokým a přesto nejužším poutem. To smíme prožívat nejen o Vánocích, ale i po nich, ve všednosti a zdánlivé obyčejnosti. Jsme v jeho dlaních, není čeho se bát.

Pane Ježíši Kriste, naše lidská slova nestačí k tomu, abychom vyjádřili dík za potěšení, které přinášíš do našich životů. Dávej nám je na každý den, ať je nám tvé potěšení silou, která pomáhá přemoci všechno zlé, co na nás doléhá. Amen

Píseň 304 V tmách čekáme, tvůj, Kriste, jas

Losování biblických veršů na rok 2008

Dostáváme poštou, sms, maily PF, přání, poselství. K jednomu starému zvyku Jednoty Bratrské patřilo losování… u každého důležitého rozhodnutí, losovali o odpověď, ale také si každý losoval verš na další rok. Ten verš nemá žádný větší úkol, než  aby nás celý rok doprovázel, aby nám ukazoval cestu, aby nám dával útěchu, ale také nás upomínal (či přímo napomínal). Je možné, že si vybereme verš, který nám třeba zrovna nesedí, anebo mu nerozumíme. Z toho ale nemusíme mít strach, neboť máme na to celý rok, abychom se s ním sžili a abychom jej dovedli pochopit a přijmout. Nechť je vám majákem, mostem, plamenem a hlavně inspirací pro váš vnitřní život.

Ohlášky

Přímluvná modlitba

…za ty co potřebují útěchu, buď ty sám zdrojem a základem útěchy, která odolá i největšímu žáru.

… co potřebují mateřskou lásku, nechť ji nachází v tobě

… za ty, ke kterým vánoční zvěst o spasení člověka zatím nedorazila, ať jsme schopní být jejím nositelem

… za ty, kteří v době obecného veselí nemají pomyšlení na radost… ať ji mají z tebe

… za ty, kteří neví do čeho vložit svůj život, neví si se sebou rady.. dej poznat, že je to normální situace, kterou člověk definitivně zakončí tím, že přijme tebe

… Prosím, Pane, za všechno to, co plánujeme doma i ve sboru do dalšího roku, aby to bylo s pokorou i s odhodláním pracovat na díle Tvé spásy a plnosti.

… ze sešitu na přímluvy

Prosíme tě vyslyš nás, když k tobě ještě takto voláme: Otče náš

Píseň 652 Bůh se nám dnes narodil

Poslání

„Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.“ (1 Pt 1,6n)

Požehnání

Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje, ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby. A Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen

Píseň 450 Již zpěv, prosby, kázání