Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Žít v jednotě a pokoře, znamená být kamínkem v jedné veliké mozaice. Mít v tom velikém obraze své nezastupitelné místo a přesto si nemyslet, že zrovna já jsem středem mozaiky.

Ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni. Bloudili pouští, cestou pustin, město sídla Božího však nenalezli. A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vytrhl je z tísně: sám je vedl přímou cestou, aby došli k městu jeho sídla. Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná.“ (z Ž 107,1-9)

Modlitba: Hospodine, Bože náš a Pane, v tomto dni přicházíme, každý ze svého dobře zabydleného soukromí, ze svých osobních prožitků a zájmů. Rádi bychom na chvíli opustili to své a pozvedli oči k tobě, k moci a síle, která nás převyšuje, zaštiťuje. Pane, přijď a dodej šťávu Ducha našim vyprahlým duším, otevři naše uši a mysl vůči slovům Písma i  kázání,obnov nás ve víře, lásce a naději,protože bez Tebe upadáme ve lhostejnost a bezduše se stáváme pouhými diváky světa. Pane,tolik jsme dostali od svých předků i bližních ve víře, kolik jich nás už předešlo, ukázalo cíl a směr,což v nás nic z toho nezůstalo? Ať nejsme pouhými konzumenty, dej nám odvahu rozmnožovat hřivny pravdy a lásky, které jsme kdysi dostali. Tvá přítomnost je nadějí naší i celého stvoření. Amen

Text: " Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu." (Fp 2,1-4)

Kázání: Z apoštola Pavla mívám někdy dojem, že je přílišný entuziasta a fantasta. Onehdy s odvahou křižuje celé středomoří a jindy sedí v žaláři, nohy v kládě, na hlavu mu kape voda, čeká na soud, možná soud hrdelní, a on se raduje a zpívá chvály.

Je fanatikem nebo člověkem víry? Fanatik je odtržen od reality, je zaslepený, nevnímá v jakém je průšvihu a necítí bolest. Z prohry činí vítězství a není schopen určit přesnou čáru mezi sebou a nadpřirozeným. Člověk víry by měl být jiný. V čem ale?

Hodně, myslím, dokáže poodkrýt ten dnešní text. Pavel sedí v žaláři a tak nepřekvapí, že píše o povzbuzení, o posile a o společenství: „jeli-možno povzbudit, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství.“ Každý normální člověk v takové situaci přemýšlí o nesamozřejmosti těchto věcí. S tou radostí a chválami to tedy u Pavla není tak laciné, jak by se mohlo zdát.

Všimněte si, je tam užit podmiňovací způsob. Je-li možno povzbudit – jestli existuje nějaké povzbuzení, jestli vůbec můžeme vyřknout slovo naděje, láska a společenství. Jestli takové věci ještě patří do tohoto světa, do lidského života; je-li něco co dokáže utrpení naplnit smyslem, je-li něco co je schopno přemoci samotu a ukončit čekání, je-li vůbec nějaká podpora v lásce? Je-li vůbec „Něco“? I neochvějný Pavel je schopen pomyslet na nemožnost povzbuzení, naděje a společenství.

Je to podobné situaci třeba Komenského, který ve svém vnitřním a pak reálném vyhnanství bloudí labyrintem světa a hledá ráj srdce. Než však dorazí do cíle, potkává se jen s marností. Nemůže najít zřetelnou Hospodinovu stopu a otisk Božího Ducha ve světě.

Tak mluví člověk který si uvědomuje realitu světa, člověk, jehož se dotýká chladivá prázdnota a marnost. Člověk stojící před naprostou tmou. Tak mluví člověk který reálně prožívá, že povzbuzení, posílení láskou a společenství se nenabízí na každém rohu, že není akčním zbožím či houskou na krámě.

Je-li vůbec něco, co přesahuje náš horizont konečnosti, co dokáže naplnit jinak prázdný život? To je reálná otázka po Kristově vzkříšení. Stopy Boží přítomnosti se musí hledat, o víru jako zrno hořčičné se musí usilovat. K tomu jsme dostali do vínku svatého Ducha, Ducha lásky, povzbuzení či společenství. Ale na takovou sílu nemáme tlačítko ani patent. Žije si vlastním tajuplným životem.

Pavel však nevidí jen prázdnotu, neboť poznal vzácnou cestu. Zakusil povzbuzení v Kristu, ví jak je sladké nechat se posílit láskou Boží a jak chutná společenství Ducha. Pro sebe to všechno objevil, stejně jako Komenský dorazil do ráje svého srdce, kde se setkal s Kristem. Pokud taková šance je,  proč za ní nejít, proč do ní nevstoupit, nechopit se té možnosti? Pavel je člověkem víry, který i při svém omezeném výhledu, a vědom si své neradostné perspektivy, přece ví o perspektivě jiné, o výhledu ke Kristu. Pohled ke Kristovu kříži neděsí, naopak dává odvahu a sílu pohlédnout dále ke vzkříšení.

Povzbuzení v Kristu je možné, možné je posílit láskou, možné je opravdové společenství, založeném na Božím Duchu. To vše je možné, jenom se toho chopit. Křesťanský sbor si představuji jako společenství, které stojí právě na těchto pilířích. Život sboru má být postaven na posilování láskou a povzbuzení v Kristu. Ale jakým způsobem? Před námi se otevírá cíl -  v husté tmě je možno spatřit paprsek naděje. Povzbuzení v Kristu, posílení láskou či společenství Ducha – to jsou pro život víry věci podstatné, ale jak k nim dojít?

Apoštol mluví o jednotě: mít stejnou lásku, být stejné mysli, být stejné duše. Chápu, že to našim uším nezní zrovna lákavě. Té uniformity, která vše semele dohromady, zprůměrňuje, kdy se člověk ztrácí v anonymní mase mávajících rukou, kdy je individualita potlačena a rozpuštěna v tupém pochodujícím davu, toho jsme si zažili až až.

Na druhou stranu dnešní doba nabízí prožitek opačný – že v atomizované společnosti, ve které je každý na svém písečku, se nedá žít. Jako bychom právě my potřebovali slyšet, nenechte se ovládnout ješitnou ctižádostí, honbou za vlastními přeludy, ale žijte v pokoře. Pokládat jeden druhého za přednějšího, mít na mysli to, co slouží druhým a ne jen nám samým. Jestli našemu světu něco chybí, pak je to pokora, umět se ztišit před sebou a před tím, který tu byl dříve než já – ztišit se před tou mocí předivnou, která nás tiše obestírá, nepřehlédnout to tiché světlo, které nenápadně prozařuje tváře našich bližních.

Žít v jednotě a pokoře, znamená být kamínkem v jedné veliké mozaice. Mít v tom velikém obraze své nezastupitelné místo a přesto si nemyslet, že zrovna já jsem středem mozaiky. Kamenů toho velikého Božího díla je nepočítaně, jako je nepočítaně barev a odstínů, i jako je nepočítaně částí ve kterých každá barva a odstín dotváří jiný tvar.

Zde nejde o zprůměrování, rovnostářskou šeď o ztrátu identity, ale jde o vědomí, že jsem součástí něčeho velkého ba velkolepého a že to neskládá dohromady nějaký papaláš kdesi nahoře, ale Bůh, který každému člověku dává hodnotu a nezastupitelnou úlohu.

Je-li jaký přesah jednoho života, je-li jaké Boží dílo, neztrácejme čas svými ješitnostmi, ale staňme se malým dílkem ve velkém pestrobarevném díle. O takové vizi mluví Pavel, uvězněný a přece radující se člověk víry. S pokorou jednoho kamínku mozaiky, s vědomím že je součástí celku nechává se Kristem povzbudit, zakouší posílení Boží láskou a vychutnává společenství moci předivné.

Píseň 697 Moc předivná

Poslání: „Proto je řečeno, probuď se kdo spíš, vstaň zmrtvých a zazáří ti Kristus. Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří, nepromarněte tento čas…“ (Ef 5,14-16a)

Požehnání: A pokoj Boží převyšující každé pomyšlení střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Píseň 678 Jeden Pán, jedna víra