Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jak paradoxní je tato partie, která se otevírá prvním tahem už v Betlémě, aniž by to kdo tušil (snad jen krom otrhaných pastýřů a tří exotů z východu). Jak Bůh staví na hlavu všechny partie dějin tím, že neobětuje nějakého pěšce, ale přímo svého krále. Neučiní žádnou záchrannou rošádu, aby jej před ukřižováním uchránil. Boží král, co je v první linii.

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista!

Ježíš říká: „Kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, a kdo jej ztratí, zachová jej.“ (L 17,33)

Píseň 42  Jako jelen mučen žízní

Modlitba: Hospodine, Bože silný a věrný, Otče dokonalý ve své lásce,  chválíme Tě spolu se všemi, kdo si nevystačí sami, zpíváme Ti spolu se všemi, kdo Tebe – Svatého – hledají celým srdcem. - - Děkujeme Ti za Tvého Syna Ježíše Krista – on je dveřmi do Tvého domu. Pane, svůj příbytek jsi před námi otevřel, abychom mohli vstoupit a přijmout posilu na cestu. Vyznáváme, Pane, svůj hřích - že je nám milejší nesklánět ve dveřích hlavu, nepřijímat, neděkovat a hlavně, nikam nechodit. Vyznáváme svou touhu nechat se uchlácholit, nechat se obdivovat, nechat se utišovat. Duchu svatý, burcuj nás z pohodlnosti. Osvětli před našimi vnitřními zraky úzkou, požehnanou cestu prošlapanou Kristem Pánem. Na ni nás uveď a dej nám vytrvat na ní až do konce. Posiluj nás známkami Kristovy přítomnosti a zaslíbením Tvé milosti všemu stvoření, která tuto cestu provází. Nauč nás nebát se o sebe a Tobě důvěřovat. Amen.

Čtení : Gn 22,10-18

Píseň  632 Neskládejte v mocných naději

Text: Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil (totiž, že vzkřísil Lazara z mrtvých) , uvěřili v něho. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil. Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: "Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ." Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: "Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ." To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno. Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. Proto už Ježíš nechodil veřejně mezi Židy, ale odešel odtud do kraje blízko pouště, do města jménem Efraim, a tam zůstal s učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonocemi a mnozí z té krajiny přišli před svátky do Jeruzaléma, aby se očistili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámě, říkali si mezi sebou: "Co myslíte? Přijde na svátky?" Velekněží a farizeové vydali totiž nařízení, že každý, kdo by věděl, kde se zdržuje, má to oznámit, aby ho mohli zatknout. ( J 11,45-57 )

Kázání

Před očima mnohých Ježíš Nazaretský vzkřísí z mrtvých Lazara. Po třech dnech jej vytrhne ze spárů smrti a vrátí do života. Mnozí ze zástupu v Ježíše uvěří – totiž uvěří v jeho moc, která se ukázala silnější než bolest, nářek, smrt a zapomenutí. Ježíš přišel do Betanie až po třech dnech, kdy končí všechny lidské naděje na záchranu a uzdravení.

Až tehdy, kdy není v lidských silách dělat víc, než utěšovat pozůstalé a plačící. Po třech dnech pro slávu Boží, pro lásku k jeho sestrám Marii a Martě vrací Ježíš Lazara do života. Je to silné znamení, které Ježíš učinil. Pozve tím celý tehdy shromážděný zástup a zástup náš, dnešních čtenářů, k Hodu beránka – Beránka v lidské podobě. To je pozvánka: pojďte za mnou do Jeruzaléma. A ať tam uvidíte a zažijete cokoliv, nezapomeňte na Betanii, na vesnici, kde se to už jednou stalo.

Nezapomenou učedníci ve víru pozdějšího zatýkání, výslechů a mučení na Lazarovo zmrtvýchvstání? Nezapomenou na ten třetí den na konec lhůty Božího čekání? Možná nezapomenou, jen jim tyto dvě události nepůjdou dohromady, tak jako to nám často nejde dohromady s našimi starostmi a bolestmi.

Lazar je vzkříšen, mnozí uvěří. Jen velekněžím a farizeům to dělá vrásky. Leží na jejich bedrech velká odpovědnost. Jsou v situaci, kdy Římané jen čekají na nějakou jejich chybu, na rozkol, na třenice mezi židovskými skupinami, jen aby do toho mohli vstoupit se svou zničující armádou a Izrael si úplně podrobit. Farizeové a zákoníci musí dostatečně předvídat reakce lidí, musí udržet mezi lidmi pokoj a pořádek a to za každou cenu. Kolikrát už v nedávných židovských dějinách se objevil někdo Ježíšovi podobný, kdo vzbudil naděje lidu, pak se prohlásil za Mesiáše, vedl povstání proti Římu a vše skončilo velikým krveprolitím. Velekněží mají své zkušenosti, jednají odpovědně – než věci nechat dojít takhle daleko, lépe bude učinit jim přítrž hned.

Kaifáš praví: „Vy ničemu nerozumíte, nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ Obětovat jednoho člověka, aby byl zachráněn celý národ, to je přece plán hodný velikých státníků. Farizeové a zákoníci tedy rozehrají šachovou partii na záchranu svého národa před římskou říší, před otesánkem, který zatím slupnul všechny národy. Farizeové mají výhodu prvního tahu, mají bílé figurky, jistě se cítí být na straně dobra, a tak otevřou šachovou partii gambitem, hrou, kdy se obětuje figura, aby hráč získal poziční výhodu.

Je to partie chladně uvažujícího rozumu, technologie moci nebo je to nervy drásající zápas o udržení svrchovanosti a samostatnosti Božího lidu? Možná trochu obojí. Pro zákoníky a farizeje je to boj o sebezáchovu, ale jak to tak bývá, na pozadí takových zápasů má jeden člověk význam bezcenného zrnka písku. To nás děsí,  když se někdo bez jeho vědomí a za jeho zády domluví, že jej obětuje. Kolikrát za minulé století pěšáci mizeli z šachovnice jakoby nic. A jak často jsme slyšeli: když se kácí les, padají třísky.

Co my polidsku vidíme jako hrůzostrašný scénář popravy Nazaretského Ježíše, kde oněmíme brutalitou bezcitných vykonavatelů šachové hry, tam evangelista Jan vidí nadějnou zprávu pro člověka. Co velekněz Kaifáš vyřkne jako chladný ortel vládce nad lidskými životy, to Jan označí za nadějeplnou vůli Boží. Velekněží a farizeové hrají šachovou partii s protějškem, který se jim jeví jako velitel římských legií. Avšak na stoličce proti nim ve skutečnosti sedí sám Hospodin, jejich Bůh. Vůdci lidu ani netuší, že pěšec, kterého chtějí obětovat, je ve skutečnosti Hospodinem vyslaný Král, jenž se v první linii vydá všanc pěšákům s holemi, biči a vytesaným křížem.

Co dělají velekněží a farizeové špatně? Jak mají rozeznat pravou identitu jejich protihráče? Myslím, že jsou přespříliš zabraní do velmocenské hry a starostí o sebe sama, takže jim uniká podstata, uniká jim, oč v příběhu Kristově jde. Možná si jen myslí, že na všechno zůstali sami, že je v tom Hospodin nechal. Prostor svobody, který Bůh vytvořil zde na zemi, vnímají jako arénu, kde bez Božích zásahů přežije jen obratnější. Musíme se o národ postarat sami, musíme jej zachránit a spasit obětí jednoho člověka. Jak paradoxní je tato partie, která se otevírá prvním tahem už v Betlémě, aniž by to kdo tušil (snad jen krom otrhaných pastýřů a tří exotů z východu). Jak Bůh staví na hlavu všechny partie dějin tím, že neobětuje nějakého pěšce, ale přímo svého krále. Neučiní žádnou záchrannou rošádu, aby jej před ukřižováním uchránil. Boží král, co je v první linii.

Farizeové s velekněžími chtějí obětovat člověka pro záchranu národa. Nechtěl bych jim upřít dobrý úmysl a starostlivost o jejich sbor, církev jménem Izrael. Zatímco přemýšlí, které zlo je pro národ lepší, opomněli, že onen gambit rozehrál Hospodin, že je to on, který drží v rukou iniciativu. To Bůh položil kámen úhelný, kteří stavitelé zavrhli. A nestaví-li on, nadarmo se namáhají stavitelé.

Hospodin staví tak, že nás činí přímými svědky Kristových znamení, jakým bylo třeba vzkříšení Lazara v Betanii. Farizeové vědí o Ježíši mnohé, ale stávají se z nich manažeři, plánovači Božího lidu. Nedovedou být jedním z mnoha, žasnout nad znameními, bytostně se otevřít, nechat se Bohem navštívit, pozvat a posílit. Jak velký rozdíl je Ježíše sledovat a následovat. V následování Krista dřív či později pochopíme, kdo je ten na druhém konci hracího stolu. Že je to Hospodin, který s námi nehraje žádnou promyšlenou partii, ale hraje vabank, riskuje, nekryje si figury, ale otevře se, položí karty na stůl. Bůh nenastrkuje nikoho za sebe, ale dává svého Syna, který je s ním jedno, spolu s ním srostlý, jeho utrpení je i Božím utrpením.

A tak se Bůh odhaluje jako ten, kdo nehraje proti nám, ale s námi. Našimi skutečnými protivníky jsme si jen sami sobě. V sebezáchovném strachu zraňujeme lásku k Bohu i k lidem, ztrácíme život. Jak jinak rozumět Ježíšovu počínání v Jeruzalémě? Jak jinak rozumět tomu, že se nechá popravit, tiše jako beránek vedený na porážku?

Proč to vůbec Bůh dělá, co je motivem jeho jednání, proč tolik riskuje, nasazuje se? Co je smyslem jeho otevřené hry? Evangelista Jan, ten milovaný učeník, to řekne: Ježíš má zemřít z národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.“ Hospodin v tuto chvíli nehraje jen s dílčími zájmy, s jedním národem, ale otevírá se celému světu a otevírá se také nám, našemu shromáždění, našemu sboru. Jsme shromážděním dětí Božích, jsme obyčejnými pěšáky, kteří žijí pod ochranou vyslaného Krále. Jen dobrý pastýř položí život za ovce. To není osud figurky vytlačené z šachovnice, to je svobodné královské rozhodnutí, přijmout i utrpení a smrt, aby nalezl a daroval život. Je to nadějná cesta života beze strachu o sebe sama. V plné důvěře Bohu.  Já jsem vzkříšení a život, zvěstuje Ježíš u Jana, já jsem světlem světa, chlebem života, pravý vinný kmen. Zůstaňte ve mně a já ve vás. To jsem vám řekl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná. Amen.

Píseň 326 Jezu Kriste, tobě díky

Ohlášky

Přímluvná modlitba + Otče náš

Milosrdný Bože, dnes tě chceme prosit za všechny, kteří mají pocit, že zůstali na vše sami, za ty kteří myslí, že musí vše kolem sebe zachraňovat. Pane, ukazuj všem, že ty jsi živý a stále držíš pevně v rukou iniciativu…

Prosíme za náš sbor, dávej nám stále zakoušet, že zde pracujeme pro tvé dílo záchrany člověka, dávej nám sílu i inspiraci tvé slovo povzbuzení přijímat a předávat jej ostatním lidem. Pane, dávej nám odvahu o tvé lásce k nám svědčit druhým…

Pane, přimlouváme se za lidi slabé, smutné, za ty bez síly a radosti. Myslíme na ty, kteří nemají kolem sebe blízkého člověka, který by jej podepíral, na ty, kteří se i svou vinou ocitli na druhé koleji, ve slepé uličce, za zavřenými dveřmi, na periferii společenství. Buď ty jim nablízku, když to nedovedeme my, tvůj lid…

Pane, prosíme za náš sbor, za pravidelné akce v něm, za biblické hodiny pro – ať dospělí si najdou čas pěstovat poznávat krásu tvého slova, prosíme za biblické pro děti, ať z nich děti mají radost i užitek a ať k nim přicházejí další kamarádi, prosíme za mládež, ať je to pevné a zároveń otevřené společenství pro další, prosíme za střední generaci, aby měli nadále sílu budovat rodinu, držet na svých bedrech sbor, prosíme i za setkání Tabity, za ženy, dávej odvahu poznávat a dělat nové věci, prosíme za setkání třicátníků, aby k sobě rychle našli cestu, prosíme za bohoslužby, ať se odehrávají v atmosféře hledání i radosti z nalezeného, prosíme ať dovedeme sboru dávat víc ze svého času, ze svých sil a ze svých peněz – vždyť tvoříme hodnoty dotýkající se věčnosti…

Pane prosíme, abychom dovedli oslovovat a navštěvovat s těmi, kteří se našemu společenství vzdálili, ale abychom uměli přivádět i nové lidi, kteří tebe hledají a ptají se po naději, lásce, odpuštění, přijetí, pokoji, radosti…

Prosíme požehnej i našim stavebním pracím, ať nejsou jen samoúčelné, ať se to jimi ve sboru nekončí, ale naopak začíná, …

Pane prosíme i za ty, kteří v těchto dnech slaví životní jubilea, ať se mohou v dobrém vědomí obracet zpět a vykročit opět kupředu…

Pane všechny své prosby vkládáme do slov modlitby…

Píseň 618 Modré nebe slunce zář

Poslání: „Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení.“  Žd 13,3

Požehnání

Ať se ti ukáže ta pravá cesta, ať ti vítr vždy vane do zad, ať tě slunce hřeje do tváří, ať déšť padá jemně na tvé pole. A nežli se opět shledáme, ať tě Hospodin podrží ve své ruce.

Píseň 253  Můj klenote ze všech nejkrásnější

Výroční sborové shromáždění

Píseň 699 Pane, dej ať nás nic…