Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

...tak tady to máš, to je ten tvůj vyvolený lid, který utíká před svými podfuky a podrazy, utíká z té tvé slavné zaslíbené země, do které jsi je dovedl Ty sám. Co uděláš, Bože, nejsi v koncích? Sice jsi slíbil těm svým, že je neopustíš, že je budeš všude následovat. Pokud ale budeš Jákoba provázet...

Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a Pána Ježíše Krista.

„Nedoufejte v knížata tohoto světa, v člověka, u něhož záchrany není. Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu… Učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost. Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé.“ (Ž 146, 3n)

Píseň 146 Chval, má duše, Hospodina

Modlitba: Hospodine, Bože náš a Pane, děkujeme, že tě smíme hledat jako Boha svobody proti otroctví, spravedlnosti proti bezpráví, jako Boha smysluplnosti uprostřed prázdnoty. Mnozí z nás tě nacházejí jako toho, který stírá slzy z očí. Pane, ač to činit nemusíme, přece často utíkáme – před tebou, před druhými i sami před sebou. Před svými myšlenkami i nezodpovězenými otázkami. Nezřídka unikáme před světem a jeho potřebami, zdrháme před nouzí bližního, často uhýbáme před podanou rukou a laskavým pohledem. Bože, prosíme tě o více důvěry k tobě, prosíme o víru, která dává odvahu zastavit se uprostřed všech únikových východů a zadních branek. Doufáme, že dnes otevřeš své dlaně a dáš vrchovatě, každému kdo přichází s prázdnými dlaněmi, s prázdnými kapsami i prázdným srdcem. Pane, buď, prosíme, dnes s námi a zůstaň alespoň na kus řeči, jako tichý společník a věrný přítel. Amen.

Promluva k dětem, které mají poprvé nedělku po prázdninách (výroba desek na výkresy)

Už jste si někdy, děti, s něčím lámaly hlavu, nemohly na něco přijít? A pak to přišlo – aha, tahle to vlastně je, už jsem na to přišel... někdy stačí málo, aby člověk přišel na důležité věci, jednomu pánovi spadlo jablko na hlavu (přišel na teorii gravitace), jiný sušil nad ohněm šátek a ulétl (přišel na létání v balónu) a jiný třeba Jákob ve snu zakopl o žebřík, aby přišel na to, že Bůh zůstává s námi na zemi, že neodletěl někam pryč… o tom bude i dnešní kázání a takový žebřík bude tématem dnešních bohoslužeb.

Píseň Svítá 359 V království Božím

Text: J ákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: "Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil." Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: "Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!" Bál se a řekl: "Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská." Za časného jitra vzal Jákob kámen, který měl v hlavách, a postavil jej jako posvátný sloup; svrchu jej polil olejem. Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží). Gn 28,10-19

Kázání

Milí přátelé, v životě se dá unikat před spoustou věcí. Uniká se před zákonem, uniká se ze spárů sekt, uniká se před daňovým úředníkem, uniká se před odpovědností; někteří musí unikat před totalitními režimy, ale často se také uniká před sebou samým – před svými vinami, před svým svědomím; velmi často se uniká i před pravdivým obrazem sebe sama.

Když si člověk zběžně zalistuje Biblí, pak najednou zjistí, že lidé, kteří byli pro Bibli nějak důležití, byli na útěku. Úniky v Bibli jsou takřka na denním pořádku. Mojžíš uniká z Egypta před vojáky, prorok Eliáš na horu Karmel před zlou královnou, mladík David uniká před králem Saulem, prorok Jonáš utíká před samotným Hospodinem – to je taky nápad, před Bohem utíkat… naneštěstí je to případ, který lidstvo provázelo až dosud. A jiný, třeba Apoštol Pavel je na útěku takřka stále od svého křtu (tím nijak nenarážím na Alenku a Ondřeje, to byla zcela jiná situace). Koneckonců sám Ježíš uniká od samého narození – rodiče s ním unikají do Egypta před králem Herodem. Ježíš vlastně unikal před svými nepřáteli stále, celý život – až do jedné chvíle, odmítl couvnout jen před jedním, před křížem na Golgotě.

Ale zpět k Jákobovi. Jákob je na útěku, uniká před svým bratrem Ezauem, kterého pěkně napálil. Lstí a úskočností, mu sebral prvorozenectví. Požehnání pro prvorozeného. Celá situace je o to závažnější, že Jákob neuniká z ledajaké země, z ledajakého otcovského domu. Jákob utíká ze země, kterou Bůh jeho dědečkovi Abrahamovi slíbil, dal mu ji jako „zemi zaslíbenou“. Jákob utíká ze země, kterou dal Bůh jeho otcům a jeho synům k životu. A to je pro Jákoba obrovská prohra. Vlastně pro koho víc, je to prohra člověka a jeho schopností nebo je to prohra Boha a Božích schopnosti?

Představuji si to jako apokryf, že v tu chvíli Hospodinu našeptává mazácký a světem protřelý ďábel a říká: tak tady to máš, to je ten tvůj vyvolený lid, který utíká před svými podfuky a podrazy, utíká z té tvé slavné zaslíbené země, do které si je dovedl Ty sám. Co uděláš, Bože, nejsi v koncích? Sice jsi slíbil těm svým, že je neopustíš, že je budeš všude následovat. Pokud ale budeš Jákoba provázet padne i na tebe stín viny a přiznáš tak svoji neschopnost a prohru. Nebude pro tebe lepší utéci od Izáka a Rebeky, od tohoto světa Adamů a Kainů, světa potopy, Sodomy a bábelských věží, od světa nedověrných a úskočných Jákobů? Nebude jednodušší se rozloučit s těmi všemi chytráky a siláky, kterým jsi dal život, zdraví, rodinu, děti - kterým dáváš plnými hrstmi? Máš to za potřebí - Ty všemohoucí?

V tom dnešním příběhu čteme o provinilém uprchlíkovi na útěku před svým bratrem i otcem, před svými činy a svědomím. Je daleko od domova, pod otevřenou hvězdnou oblohou. Tvrdý kámen pod hlavou, Jákob usne večer po prvním dnu únikové cesty. A myslím, že tam s těmi otázkami a bilancováním o světě a životě není sám. Jsou tam tiše spolu, Bůh a Jákob, každý se svými otázkami.

Bůh s Jákobem zůstal. Uprostřed noci má Jákob sen. V něm vidí jakési stupně. Žebřík, který jedním koncem stojí na zemi. Druhým dosahuje do nebe. Něco jako vzdušný most. Most který spojuje jeden břeh s tím druhým. Spojení mezi nebem a zemí, spojení mezi světem člověka a světem Boha.

Pro mnohé je to odvěká (lidská) touha – vyškrábat se do nebe, objevit někde únikový žebřík, nebeský eskalátor, na kterém je možné se nechat vyvézt vzhůru. Pro někoho je tím žebříkem církev, pro někoho dogma, nebo mravně dokonalý život. Jákob na tom žebříku ale nevidí sebe, vidí postavy z jiného světa jak sestupují na zemi a zase vystupují do nebe.

Boží poslové po něm vystupují a sestupují, navazují a udržují spojení s Bohem. Ten žebřík Bohu nepřistavil Jákob ani žádný člověk. To je Boží žebřík – Bůh udržuje spojení se svou zemí a s lidmi na této zemi. To je to, co smí Jákob na svém beznadějném útěku uzřít: nebesa otevřená, bránu nebes dokořán, a spolu s tím uslyší hlas toho, který ten žebřík neskopnul, neshodil a spojení nepřetrhal, neukončil. Hospodin zůstává, neopouští dílo, které začal, ač jeho, Boží lid, v tu chvíli leží na lopatkách s tvrdým kamenem pod hlavou.

Zvláštní. Za Jákobem se právě zavřely dveře od jeho otcovského domu. A nyní nad sebou vidí otevřené dveře jiného domu, domu, který se jmenuje Bétel, dům Boží! Jákob nevidí jen snovou vidinu žebříku, on slyší hlas: Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. … Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil (v.13-15). Všechno, co Jákob spáchal, nedokáže zrušit Boží slib. Bůh zůstává věrný, přestože jsme my nevěrní (1T 2,13). Bůh s námi zůstává, riskuje a přece jeho plány nejsou vykolejeny. Protože víra, křesťanská víra není založená na několika poučkách či dogmatech, nebo na několika mravních zásadách. Biblická víra je založena na zaslíbení, na slibu, který Bůh dal člověku. Čeho se smíme a máme ve svém životě držet a na čem stavě je zaslíbení – to, co Bůh člověku slíbil. Ten slib je symbolizován oním žebříkem.

V tom, s čím se Jákob setkal, bude požehnáním všem lidem i národům, i nám; kteří si nevědí sami se sebou rady a nedovedou napravit, co zničili či pohřbili. Tímto příběhem vydává Jákob svědectví, že není pro člověka větší požehnání, než když se proti všemu nadání, navzdory všemu selhání, s ním setká Bůh a ujistí ho: Pro mě nejsi ztracen. Já s tebou spojení nikdy nepřeruším, má nebesa jsou pro tebe otevřená – počítám s tebou.

Tento sen zachytil Jákoba na útěku a smí zachytit každého, kdo před něčím nebo někým utíká. Neutíkej, jednak neutečeš, ale především utíkat nemusíš, vždyť „já tě nikdy neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil“. To je i věta, která se zpřítomňuje v každém křtu, v každém znamení mluvícím o Boží lásce. To, že člověk k Hospodinu patří a on k němu. Kdo věří a kdo je pokřtěn již nikdy nemusí utíkat, neboť nese na sobě znamení, které zní: „já tě nikdy neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil“.

Co člověk v tu chvíli může dělat? Co může říci? Jákob je překvapený a říká. Ano na tomto místě je Hospodin, Hospodin je v tomto světě a já jsem to nevěděl. Nevěděl jsem, že jdeš také se mnou, že spolu se mnou jsi běženec a vyhnanec, nevěděl jsem, že spolu se mnou se i vrátíš zpátky. Je toho tolik, co už vím, ale toto jsem ještě nevěděl. Jákob sice nepřišel na teorii gravitace, ani nelítal v balóně. Jákob přišel na mnohem krásnější a hlubší přitažlivost – přitažlivost Boha k člověku, přitažlivost, která navíc dává lehkost, dává pokoj a klid, jako když se letí v balónu. Jákob to dlouho nevěděl, a my to dnes smíme vědět spolu s ním.

Píseň Svítá 481 Mezizpěv (614 Vzdávám Ti, Bože, chválu svou)

Křest Alenky a Ondřeje Hálových

Píseň 681 Buď Bohu sláva

Ohlášky

Přímluvná modlitba

Milosrdný Bože, pohostil jsi nás dobrými věcmi ze svého domu a my se budeme vracet do naší každodennosti povzbuzeni, že nejsme sami, ani jenom sami svoji.

Proto se však teď před tebou rozpomínáme na ty naše bližní, kteří se osamoceni cítí. V jejich bezradnosti, ve vysílení, bloudění a vinách dej jim poznat svou blízkost…

Prosíme tě za všechny nemocné, za obtížené věkem, kteří tu nemohou společně s námi dnes být, prosíme za všechny, kteří jsou zarmouceni ztrátou blízkého člověka…

Voláme o tvou pomoc pro generaci zdravých, spokojených, do úkolů a výkonů i starostí pohroužených lidí. Dej, aby v tom nezabloudili, ale viděli, odkud jejich poslání plyne, a aby obstáli…

Předkládáme před tebe děti tohoto sboru a prosíme za jejich víru i za požehnání pro ty, kteří je učí křesťansky věřit a žít. Naplňuj naše společenství radostí z evangelia a sílou nového života. Lhostejné postav na cestu, unikající obracej zpět a svůj lid veď k radosti a pokoji…

V naší zemi dej lidem pravou moudrost – a pokoru i potřebné dary těm, kterým je svěřena moc nad námi. Ujmi se všech neštěstími postižených kdekoliv ve světě. Národům vyprošujeme usmíření nepřátelství, konec hladovění a nový začátek života v míru a lidskosti…

To vše, za co se nahlas i tiše modlíme, na co myslíme a za koho se přimlouváme, ti svěřujeme v modlitbě tvého Syna: Otče náš… 

Poslání

„ Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium… Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (2 Ti 2,8)

Požehnání

Ať Boží láska spočine na tvém polštáři, ať tě chrání a drží ve své dlani.
Tvé cesty ať tě vedou k Bohu a dobré podnebí provází tvůj krok. Ať je ti nablízku vždy pomoc přítele, A i ty zůstaň se svým přítelem. Ježíšem Kristem. On s tebou zůstává. Jděte v pokoji. Amen.

Píseň 178 Krásná je modrá obloha