Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Kázání Martina Féra, faráře z Růžďky, na téma letošního sjezdu mládeže, který se konal 3.-5.10. v Prostějově

Ex 20,1.12: Já jsem Hospodin tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

No tak pěkně děkuju (si můžete teď možná říkat): to nám tu bude zase někdo vykládat, jak máme poslouchat rodiče. Pak se nám bude snažit namluvit, že učitelé nejsou k zahození a nakonec mu z toho vyleze, že z historie a od minulých generací, se toho můžeme spoustu naučit. Možná si taky postěžuje, jak mladá generace neposlouchá autority. A nakonec si vezme na pomoc Bibli a podtrhne to Pánem Bohem, abychom na to nemohli nic namítat.

Tak tohle bych opravdu nechtěl. Snažím se chápat desatero jako velkou Boží nabídku a ne jako klacek na druhé. Koneckonců – právě tahle část desatera končí zaslíbením – „ abys dlouho byl živ na zemi, kterou ti dává Hospodin... “ Takže to není výhružka či varování: „když nebudeš poslouchat, dostaneš na zadek“, ale je to pozvánka: „tohle přece má budoucnost.“

Nadto prý je desatero určeno dospělým členům izraelského společenství, tedy dospělým členům Božímu lidu, který je na cestě z otroctví ke svobodě, na cestě do zaslíbené země. Takže to, co se tu říká, se neříká hlavně dětem a mládeži – musíš poslouchat tatínka, maminku a všechny ostatní, co je jim třicet a více – ale říká se to předně dospělým (otcům a matkám, třeba mně).

Takže pokud se ještě nepovažujete za úplně dospělé – máte teď jedinečnou šanci v klidu poslouchat a sledovat – a užívat si toho, že jste tak trochu jako pozorovatelé a diváci. Můžete zvažovat, jak se tohle přikázání dostávalo a dostává ke slovu a co se z toho pak může vyvrbit, kroutit hlavou nad tím, co to ti staří vyvádějí, nebo si naopak říkat – tak takhle bych to taky rád jednou dělal, to má budoucnost. Zatím vám přeji tenhle luxus. Jednou - možná třeba už zítra, nebo za rok se vás to ale týkat bude. To tehdy, až si řeknete, že tahle cesta Božího lidu do zaslíbené země je i vaše cesta. (A možná už jste si to řekli, ten výběr nechám na vás – v tom případě už nejste jen pozorovatelé a diváci...ať už je vám kolik chce.)

Za připomenutí snad stojí, že to slovo na začátku „cti“ není úplně přesné – „ctít“, ve smyslu uctívat, „zbožňovat“, „mít za první autoritu“ máme samozřejmě pouze Pána Boha samotného, nikoho jiného, ba ani rodiče ne. A tudíž z toho přikázání desatera vždycky nevyplývá „poslouchat na slovo“, „neodmlouvat“, „nehádat se“. Slovo ctít tu v originálu souvisí s „váhou“, s vážností, závažností, zvažováním. Rodičů si můžeme „vážit“ a „považovat“, naslouchat jim, snad je i často respektovat. Ale můžeme (a jak uvidíme i máme) taky zvažovat, jestli to, co říkají a dělají stojí za „vážení si“, a když si toho (někdy) vážit nemůžeme, tak je alespoň neuváženě nezlehčovat, vždyť za pár let to s námi bude třeba podobné. No a nakonec to také může znamenat snášet jejich váhu, až už to jednou nebudou moc dělat sami. Totiž váhu jejich nemohoucího těla, nebo váhu jejich nemohoucí mysli. Váhu jiné rodinné zátěže.

Rád bych vás teď přizval ke zvažování několika mezigeneračních peripetií – nejbezpečnější bude, když zůstaneme v Bibli.

Takže příběh první. Aneb hned na počátku: Byla jedna matka (říkejme jí třeba Eva), a té se  narodil syn  – byl to její první syn (a vlastně první syn na světě vůbec) a Eva si ho natolik vážila, že když se narodil, tak zajásala: „ Získala jsem muže a tím Hospodina “. Trochu přehnané... Dala mu jméno Kain, což prý znamená něco jako „Tepající“, možná by se dalo říct „Bouchač“. To je zkrátka chlap, ten to jednou všem ukáže. Když se narodil druhý syn, Ábel, tak to už tolik nejásala. Jeho jméno znamená „Vánek“. Taková nicka. Chlapák a nicka. To tak někdy rodiče svým dětem rozdají role (třeba i nevědomky a nechtěně) a teď děcka, nějak se s tím vypořádejte. Ty poneseš rodinnou štafetu, ty seš celej tatínek, chytrej po mamince, ty něco dokážeš. Nejlíp když budeš doktorem... A ty ses teda moc nepoved. Všechno zkazíš, podívej na bráchu, jak mu to jde, co všechno dokázal, ty snad ani nejsi náš... Jak to může těm dětem zamávat životem, to asi známe. Tady v té rodině to moc dobře nedopadlo. Nějak to možná měl Kain víc zvážit, že ne všecko, co nám maminka dá do vínku, je dobré. Ale to se lehko říká. Každopádně je z něj vyhnanec, ztrácí zemi, potuluje se po světě a bojí se, jestli mu to, co udělal, někdo nevrátí. Třeba někdo, kdo to nezvážil a doma od rodičů se pro změnu naučil, že spravedlnost je přece potřeba vzít do vlastních rukou. Příběh první. Nic moc. Zkusme něco nadějnějšího.

Příběh druhý. Byla jednou jedna rodina – my se soustředíme hlavně na tatínka a jeho tři syny. Tatínek se jednou opil jak zákon káže. Byl pod obraz Boží a jak už to v podobných případech bývá, vypadal dost zbědovaně  – prý nějak poztrácel i dočista všechno oblečení a běhal po stanu jen tak. Někdy to přijde a člověku se zdá, že si na předcích není čeho vážit. Snad jako polehčující okolnost je třeba uvést to, že tady ten člověk právě prožil dost velkou pohromu – a snad z radosti, že to díky Bohu přestál a má zas pevnou půdu pod nohama, snad ze smutku, že to přestál jen jako jeden z mála, se prostě pořádně napil vína. -- Zapomněl jsem povědět, že se jmenoval Noe a byl to prý svého času jediný spravedlivý ve svém pokolení (ve své generaci). I tací někdy mohou dělat nepřístojnosti. Zápletka, která nás ale teď zajímá, pokračuje tím, že si toho všimne jeden z jeho synů – jménem Chám. A první co ho napadne, že vyběhne ven a křičí na ostatní bratry (rodné): pojďte se podívat, taťka se nám opil! Možná to vyřvával trochu škodolibě, možná zklamaně a za takového rodiče se styděl. Někoho takového si přece nemůžu vážit. Ti druzí dva synové ovšem situaci zvážili jinak, šli za otcem a hodili přes něj alespoň nějaký plášť. Snad aby si nedělal takovou ostudu, snad aby nenastydnul (bylo by hloupé přežít potopu a skončit na zápal plic). Kdo ví. Hezké na tom ale ještě je, jak to ti dva udělali – přišli k němu prý pozpátku a dívali se jinam, aby ho neviděli. Oni ho vlastně ani opilého, ani nahého neviděli, mohli si ho dál vážit. A taky - až se z toho probere a bude se stydět a říkat „to sem to kluci ale přehnal, že jo?“ Tak oni mu budou moci s takovou trochu milosrdnou lží povědět: „A co vlastně? Jen klid tati, my jsme přece nic neviděli...“ Samozřejmě že viděli, ale nemusím přece všechno, co vidím vždycky vyslepičit, a nemusím si kvůli tomu přestat někoho vážit. Pro zajímavost tenhle příběh končí zmínkou o tom, že syn Chám, se bude jmenovat Kenaan. Kenánci, to jsou ti, co jim zaslíbená země nepatří, co se před nimi má člověk mít na pozoru. V zaslíbené zemi se přece otec ani matka neznevažují, ať už jsou třebas všelijací.

Příběh třetí – zase jedna povedená rodinka – Otec, matka, dva synové. Tam je to ještě krapet složitější. Jeden syn je o něco starší, vypadá to, že nejde moc v rodinné tradici - hodně lítá po lesích a střílí po zvířatech, zblajzne co mu dají, hlavně když je to hned a bez čekání. Zase takový chlapák. Ale tatínek ho má rád. Ten mladší se drží spíš doma u plotny a u ohrady s ovcemi, toho má zase radši maminka. Rodinnou štafetu by měl převzít ten starší, ale zprvu se zdá, že o to moc nestojí, zato ten mladší je do toho hrr. A když přijde na lámání chleba, tak maminka Rebeka navede mladšího syna Jákoba, aby svého starého a slepého otce Izáka trochu podvedl. Jákob to nejdřív (docela správně) trochu zvažuje, ale maminka pochybnosti vyřeší za něj a on skutečně otce podvede a získá požehnání, které mělo patřit jeho bratru Ezauovi... Pak už by se to moc nelišilo od toho příběhu prvního, kdyby Jákob před svým starším a silnějším bratrem včas nezdrhnul do ciziny. - Zase jeden, co ztrácí zaslíbenou zemi, protože si moc nevážil jednoho rodiče a nad radami toho druhého moc nepřemýšlel... Ale aby to nebylo tak beznadějné – on se do té zaslíbené země časem vrátí – za nějakých dvacet let. Mezitím stihne zažít, jaké to pro změnu je, když někdo napálí jeho a že když jde někdo tvrdě za svým, bez ohledu na druhé (třeba na staré a nemohoucí rodiče) – tak tím někdo dost trpí. Dohru tenhle příběh bude mít ovšem ještě za dalších pár let, až svému starému otci Jákobovi jeho synové přinesou zakrvácené šaty svého nejmladšího bratra Josefa – že prý ho sežrala divá zvěř. Takhle úskočně Jákoba podvedou. Docela se potatili. Může se ale Jákob divit a ohánět nějakým pátým přikázáním?

Daly by se vyprávět další příběhy, jak to v rodinách biblických svědků chodívalo, jak se tam vážili a ctili rodiče a jak důstojní předkové a praotcové víry dávali či nedávali svým potomkům šanci vážit si jich či nevážit. Jak si generace předávaly tradici a jakou, jak si vzájemně odpovídaly či neodpovídaly. A k jakým trapasům to vedlo. Generace za generací, pokolení za pokolením. Myslím, že se v těch příbězích dost často můžeme najít.

Nevím jak vás, ale mě při tom vždycky napadá, že je to vlastně zázrak, že tady vůbec něco ještě jde dál. Že vůbec nějaký příběh pokračuje. Vždyť těch špatných konců a zpackaných začátků byla a pořád je fůra. Jenže pak na začátku Matoušova evangelia čteme zdlouhavý rodokmen plný různých jmen, která skoro všechna skrývají nějaký ten příběh – často dost pochybný. Ta jména tam stojí, jedno vedle druhého, generace za generací a místo aby to skončilo ve slepé uličce (s poznámkou: vymřel po meči, či po přeslici), tak ta cesta vede dál. Matouš si dá práci a dokonce to hezky souměrně rozdělí na tři skupiny po čtrnácti generacích - snad aby ukázal, že za všemi těmi hloupými konci a zpackanými začátky, za vším tím zmatkem a chaosem, který do toho ta pokolení vnášejí – se přece jen děje ještě něco jiného, co tomu všemu dává smysl. Je tu někdo, kdo to dovede srovnat, ukočírovat a dát tomu naději a dokonce i krásu a souměrnost. Na konci toho je Ježíš, syn Josefa a Marie, který nepovažuje za újmu vstoupit do všeho toho střetávání a navazování generací, nestydí se za to vzít na sebe tíhu té genetické zátěže. Zná se ke své rodině, i s těmi kaňkami, co v ní jsou.

Važ otce a matky, i různé předky. - Jak už jsem říkal, je to pozvání. Jsme spolu na cestě do zaslíbené země. Na tu cestu jsme dostali do zásoby dost velkou hrst naděje. A můžeme té naději dát výraz i v tom, že jí necháme působit ve všelijakých těch mezigeneračních vztazích a nevztazích. A že na té cestě půjdeme společně s těmi, co tu byli o něco dřív (i když to může být těžké) a nenecháme ty, co už dál jít nemůžou, jen tak samotné  a opuštěné ležet někde podél cesty. Koneckonců, kdyby už nic jiného, tak i díky jim po té cestě přece jdeme. Amen