Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

"Čí království bude velkolepější a trvalejší? To království vznešených a úchvatných staveb, velikého architekta a urbanisty, nebo toho potulného kazatele, architekta lásky a milosti? Čí život bude naplněnější, krále, který celý život trpěl (a asi oprávněně) strachem z toho, že i nejbližší mu usilují o život a jeho trůn, nebo život Nazaretského Ježíše, který svůj život z lásky obětoval za druhé, i za toho, který ho zradil?..."

Milí přátelé, Advent většinou máme spojený s přípravou na Vánoce, těšením se na svátky, promýšlení dárků. A nyní podle církevních perikop čteme tohle, text, kterému se říká „malá apokalypsa“. Nezůstane kámen na kameni, lidé budou zmírat strachem, mocnosti pekelné se zachvějí. Výjevy jako z nejhrůznějšího hororu. A přitom, celý ten veliký oddíl Ježíšova vyučování v Jeruzalémském chrámě začíná docela nevinně. Učedníci se obdivují tak veliké a krásné stavbě, jakým chrám bezesporu byl.
Ale začněme od začátku. Každému z vás velmi doporučuji se zajímat nejen o Ježíšovu postavu, ale také o postavu Heroda Velikého. Evangelisté Matouš a Lukáš používají asi záměrně jejich vzájemného kontrastu.
Historikové se v celku shodují v tom, že Herodes Veliký byl jeden z nejgeniálnějších stavitelů starověku, který z architektonicky nemyslitelného učinil rutinu, svými stavbami jakoby popíral zákony gravitace a používal nejmodernější stavitelské postupy. Jeho stavby nesou znaky vznešenosti, novátorství a velkorysosti. Člověk obrovské představivosti, jehož dílo fascinují architekty a archeology dodnes: pevnost Masada u Mrtvého moře, město Caesarea u moře Středozemního, podle některých má patřit k 7 divům světa Herodium, králův palác a památník… akvadukty, silnice, divadla, a samozřejmě, Jeruzalémský chrám. Rozšířil ho do nevídaných rozměrů, rozloha chrámu by vyšla na 11 fotbalových hřišť, aby se tak stal jedním z největších chrámových komplexů své doby. Aby Herodes během stavby udržel kultickou čistotu svátostného prostoru, vyučil tisíc kněží k zedničině. Jeho Bůh musel převyšovat bohy římské. Herodes byl nazván velikým, protože se snažil izraelský národ pozvednout, když ne politicky, tak alespoň pozvednout kulturně na „mezinárodní úroveň“, dát mu lesk. Však také jeho stavby obdivovali současní císaři.
Nyní jistí venkovští rybáři z Galileje prochází ve stínu chrámu a jeho nádheru obdivují. A na to konto jistý potulný kazatel Ježíš z Nazareta prohlásí, že tento chrám bude beztak brzy zničen. Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno. Zajímavý kontrast dvou osobností. Ježíš a Herodes. Evangelista Matouš je postavil do nepřímé konfrontace, když popsal králův strach o svůj trůn, který měl prý za následek vraždění tisíců neviňátek.
Čí království bude velkolepější a trvalejší? To království vznešených a úchvatných staveb, velikého architekta a urbanisty, nebo toho potulného kazatele, architekta lásky a milosti? Čí život bude naplněnější, krále, který celý život trpěl (a asi oprávněně) strachem z toho, že i nejbližší mu usilují o život a jeho trůn, nebo život Nazaretského Ježíše, který svůj život z lásky obětoval za druhé, i za toho, který ho zradil?
Je pravdou, že Ježíšův postoj k životu a víře dobře vystihuje právě text malé apokalypsy. Nejsou důležité chrámy, kostely, modlitebny, mnohem důležitější je to, co žijete s druhými lidmi. Jaké žijete vztahy, a že když se opírají o Boží přítomnost, dokáží být také krásné a velkolepé podobně jako chrámy. Lidský život není na zemi trvalý. Přijdou dny, kdy chrámy budou rozmetány a spolu s tím i všechno, co nestálo na pevných základech. Buduješ svůj život a své postavení? Vzpomeň na podobenství o dvou stavitelích. Hledáš pro svůj život zajištění, buduješ rezervy? Vzpomeň na podobenství o boháči a stodolách. Hleď na to, kde máš své srdce, zda-li v nebi, nebo v sejfu. A ještě jeden příběh. Ježíš ten chrám také znal ze shora. To když stál na jeho vrcholu spolu s pokušitelem, který mu zkoušel našeptat, že ať skočí dolů, když (jak se praví v jednom žalmu), ho Pán Bůh zachrání.
Mnohé z toho, co Ježíš předpověděl, že se stane, než pomine toto pokolení, mnohé z toho se stalo. Jeruzalémský chrám byl zničen, Masada, Herodion, přístav Caesarea byla smetena dvojím zemětřesením a následnými vlnami tsunami. Popis zkázy země, jak ho zaznamenává evangelista Lukáš nese patrnou stopu židovského povstání a jeho likvidace římskými legiemi v roce 70. Je ale také potřeba říci, že ne všechno, co Ježíš předpověděl a čím ještě žila první generace křesťanů, se skutečně naplnilo. Ale i tak, to, co mezi lidmi stavěl i bořil Král Ježíš je mnohem trvalejší, než to, co stavěl král Herodes.
Přesto zůstává napětí – nejen mezi staviteli Herodem a Ježíšem, ale zůstává napětí i uvnitř Ježíšova učení a očekávání. Vyvstávají některé nejasnosti a otazníky. Například ten, kdy onen den soudu i spásy přijde. Ano Boží království už je mezi námi, svou mocí a silou, už nějak žijeme pod jeho správou, už jsme jeho občané, ale zároveň ještě ne zcela. Je to veliké napětí, které se musí zákonitě odrazit například v postoji k manželství, rodině, či k soukromému majetku. Apoštol Pavel se neoženil, protože byl přesvědčen, že už ani nemá cenu hledat. Paradoxně se v dnešní době kolikrát hovoří o hluboké krizi manželství, ale na druhou stranu, ani svědectví bible jej nepovažuje za výlučné či nejlepší životní uspořádání.
Pane, jak dlouho? Co ano a co ne? Co je trvalé a z čeho nezůstane kámen na kameni? Co obstojí a co bude rozmetáno? Je to velké napětí. Na druhou stranu musím hned dodat, že jsou napětí, která vás sžírají a rozkládají ihned od svého počátku (například nedůvěra v partnerství). Napětí, která za sebou ve svém učení zanechává Ježíš, jsou nesmírně tvůrčí a posouvají jeho nositele dále, od otázky k otázce další a ještě hlubší. Otázky učí člověka chodit, takříkajíc po ostří nože. Nespadnout ani do náboženského fanatismu, ani do bezbožné netečnosti (tučnost srdce). A především učí zápasit. Člověk stále dokola musí skákat do ringu, bojovat dobrý boj víry a stále opakovaně zakoušet otázky – je to pravda, Ježíši, je to tak, jak to vidíš ty, jak to říkáš? Co je to podstatné, to jádro, jedno nezbytné?
Právě k takovým úvahám vede „malá apokalypsa“, Ježíšova slova ve stínu úchvatného chrámu velikého stavitele Heroda. Adventní čas, je časem výhledu do budoucnosti. Nejen té vánoční, novoroční, ale budoucnosti konečné a věčné. Advent má v liturgickém roce barvu fialovou, je časem postu, promýšlení, hloubání, očekávání a naděje.
A protože je to čas očekávání a naděje opřený o toho potulného galilejského kazatele, máme už u sebe to, o co tu naději opřít. Na naději je vůbec krásné to, že nestojí nikdy na lidských silách a možnostech, ale na silách a moci jiné, větší. Smíme se opřít o to, co říká učitel Ježíš na konci svého vidění – nebe a země pominou, ale má slova nikdy nepominou.
Pak se taková naděje podobá fíkovníku, na kterém už vidíme zelené listy. A tak se smíme upínat již na to, co se zelená, roste, co z Boží milosti přichází jako dar vykoupení, jako dar nového stvoření, jako dar spásy, který nezávisí na lidské pýše, lidském hříchu a lidském sobectví. Záblesky naděje se objevují třebas zatím jen v okolí každého z nás, tam, kde bydlíme a pracujeme. Tam má znít chvála Bohu a vděčná radost z Božího daru, že Bůh dal člověku vítězství, že ho vyvedl z otroctví konečnosti a pozemskosti. Když to sami víme a Krista přijímáme, vstupuje skrze nás do tohoto světa Boží království, které proměňuje, osvobozuje a dává vítězství.
A mimochodem pokud míváte někdy pocit, že do Božích služeb toho moc dát nemůžete či neumíte, pak vězte, že docela na začátku té apokalyptické řeči si Ježíš všiml jedné nuzné vdovy, která do chrámové pokladnice vhodila dvě mince. Ježíš ji velmi ocenil, když řekl, že ona na rozdíl od ostatních, co dávají na chrámovou sbírku ze svého nadbytku, ona dala ze svého nedostatku. Ona právě ví, že nejlépe je dávat ze své nedostatečnosti, kterou teprve Bůh naplňuje svým bohatstvím. A to je mnohem větší věc než sebekrásnější chrámy a modlitebny.