Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Jakým způsobem nám tu novou smlouvu do srdce vepsal? Tajným písmem? Ano, dnešní svět je plný záhad – lidi šílí po tajemstvích takřka detektivních – šifrách a kódech mistrů či po tajných naukách. Jidášovo evangelium, zdá se, přitahuje více pozornosti, než evangelium samotné.

„Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodine, mé srdce si opakuje tvou výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Tvou tvář hledám. Hospodine, ukaž mi svou cestu, veď mě rovnou stezkou.“ (Ž 27,1.8.11)

Modlitba: Pane a Bože, hledáme tě i tento den; hledáme tě jako osvobozující sílu; hledáme všechny tvé stopy v našich srdcích;
hledáme tvou tvář ve tvářích našich bližních. Pane, ty jsi slíbil, že nám svou novou smlouvu vepíšeš do srdcí.
Často však hledáme, tápeme, kde ji hledat, asi pro svou nestálost či nevděčnost, nebo mnohem více pro slabost, která je však lidská?
Proto tě dnes zejména prosíme o tvou sílu o sílu Ducha svatého, který nás vede k tobě, přibližuje a vlamuje do života evangelium. Kéž je nám tvá zpráva o velikonočním odpuštění trvalou nadějí, že navzdory všemu ty zůstáváš naším Bohem a my tvým lidem. Proto tě prosíme, i dnes buď se svým lidem po celé tváři země. Amen.

Čtení: Ez 37,1-10.14

Píseň: 675 Přijď již, přijď Duchu stvořiteli

Text: "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat." Jer 31,31-34

Kázání

Milí přátelé, odjakživa bylo velikým problémem, kam zapsat a jak uchovat uzavřené smlouvy. Aby se nezašantročily, aby se text vzájemných ujednání neponičil.

Pán Bůh uzavírá smlouvu s lidem Izraele. V té smlouvě je prvním článkem hned to, že Izrael je Hospodinův vyvolený lid a on jejich Bůh. On je dárcem svobody a jeho lid ji z jeho rukou přijímá. Obsahem této smlouvy je i zákon – jehož středem je desatero – a ten zákon slouží jako pravidla ke vzájemnému vztahu Boha a jeho lidu. Pravidla pro společnou cestu k zaslíbené zemi.

Jeremiášovo proroctví ale tlumočí právě tu Boží zkušenost, že Izrael smlouvy nedbá a zákon odkládá někam stranou. Izrael, vyvolený lid, je nevěrný vůči svému partnerovi. Text své smlouvy – desatero - tolikrát ztratí, zašantročí, zapomene. Tu mají desky zákona Pelištejci, pak se neví, kde vlastně jsou, najdou se pod hromadou stříbra. Nakonec se ztrácí neznámo kde po dobytí Jeruzaléma Babylóňany.

Přesto Hospodin, ve všech dobách, i těch „babylónských“ zůstává při své smlouvě. Navzdory lidskému chování, Bůh zůstává se svým lidem. Ačkoliv je v pozici nekonečně odpouštějícího partnera, má sílu přenést se přes nezřízenost svého lidu a zůstat.

Proto tento text z Jeremiáše mi připadá krásný. Píše se v něm o konečném vyřešení odvěké lidské zapomnětlivosti. Hospodin uzavře s domem izraelským smlouvu novou a vepíše ji lidem ne za uši ani do kamenných destiček, ale přímo do lidských srdcí. Tam bude navždy uložena, nesmazatelná, nezničitelná. Smlouva vepsaná do srdce se nedá smazat, zrušit, vypovědět. A tak skrze novou smlouvu Bůh nezůstane Bohem opuštěným.

Tak je tu nová smlouva – zpečetěná Kristovu krví. Není obsažena v příkazech a zákazech ale ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Oběť Božího Syna, Služebníka, Mesiáše, Božího Vyslance – jak chcete. Obsahem nové smlouvy je jediné slovo: odpuštění. Odpuštění vin, hříchů, nevěr, svéhlavostí. Jednoduše všeho toho, čím se člověk od Hospodina, od smlouvy a těch pravidel vzdaluje. Takovou smlouvu Bůh dává na stůl – sám ji skrze Ježíšův život a Ježíšovu smrt sepsal. Sám ji dává a člověk se může připojit s pokáním a vděčností.

Konečně, řekneme si, s Kristem přijímáme do srdce něco trvalého, nezávislého na naší vnitřní odhodlanosti. Smlouva vepsaná do srdce, jako věčný nápis vedle vyčpělých oslavných hesel, jako nesmazatelný text vedle vybledlých životních pouček a pravidel. Taková smlouva překová chytlavé slogany nebo tupá slova písní – jen ona bude znít v naší duši. Už se nemusíme ptát po Bohu, jeho nesmazatelný otisk máme v srdcích. To je velikonoční zvěst, to je ta radost.

Pak ale přijdou časy po-velikonoční, přijdou časy třeba po-konfirmační, přijdou časy tápání a hledání. Chvíle prázdna nebo naopak chvíle, kdy máme srdce přeplněná malichernostmi, křivdami, nepochopením či nezájmem. Kde tu smlouvu všehovšudy vlastně mám? Hledám v srdci alespoň znamení, silnou a živou stopu po Kristově odpuštění. Kam já jsem ji jednom… To je povelikonoční otázka.

Nepřecenil se Pán Bůh, když říká, že se nikdo nebude muset po něm ptát, hledat jej? Nebylo naivním očekáváním, že po Velikonocích se vše rázem změní? Jakým způsobem nám tu novou smlouvu do srdce vepsal? Tajným písmem? Ano, dnešní svět je plný záhad – lidi šílí po tajemstvích takřka detektivních – šifrách a kódech mistrů či po tajných naukách. Jidášovo evangelium, zdá se, přitahuje více pozornosti, než evangelium samotné. A nebo, že by ta smlouva za těch dva tisíce let přece jen trochu vybledla? Není taková smlouva podobná veršíkům na zdech evangelických kostelů, kam byli psány ve snaze mít je víc na paměti, jenže někdy zůstávají jen veršíky bez lidí?

Trochu mi to připomíná čas, když jsem se učil k maturitě. O svaťáku jsem si vše pečlivě do hlavy uložil, nasoukal, vepsal. Pak ale ráno, v ten den, se ptám, hrome, kde to v té hlavě vlastně mám? Někde to tam všechno musí být. Ach běda, jsem ztracen…

Ptám se každé ráno nanovo, kde je Hospodin, ptám se sebe i druhých. Vždyť právě posláním faráře je heslo: „Hledejte a poznávejte Hospodina“. Jenže se zdá, že lidé mají Pána Boha raději v kódech a šifrách, možná aby jej nepoznali, aby s ním nezačali vést rozhovor, nemuseli naslouchat tomu, co říká. Jakmile Pán Bůh začne nabývat jasných obrysů: Bůh laskavý, odpouštějící, milosrdný, trpělivý, Bůh zase opuštěný se svou smlouvou, to začne budit podezření. Jakmile začneme třeba hovořit o svých konkrétních zkušenostech s Bohem, lidé přestanou naslouchat a vyrážejí do šera za šiframi a kódy. Nevím, asi je to pohodlnější.

Kde je nová smlouva vepsaná do mého srdce? Ptám se po Velikonocích. Myslím, že je to správná otázka, neboť vede k síle, která nejen oživne údolí suchých kostí, ale jejíž posláním je vést k Bohu, objevovat smlouvu již do srdce vepsanou. Žijme ve dnech, kdy se ptáme po Duchu svatém. Po období starého zákona jako věku Boha Otce, po období novozákonních událostí, jako věku Ježíše Krista, žijeme těch téměř dva tisíce let v období Ducha. Tento věk je a bude závislý na našich prosbách o něj.

Prosit o Ducha svatého totiž znamená nesmířit se s pouhými záhadami, šiframi a kódy a přitom ve svém srdci objevit sílu nové smlouvy, sílu evangelia.  Tento čtvrtek jsme spolu oslavili svátek Nanebevzetí Páně – pamatujete; těch celých 40 dnů po Velikonocích. Vždyť vlastně po celou tu dobu Ježíš svým učedníkům předává Ducha, který v překladu hebrejském i řeckém znamená vánek či vítr. Někdy je jeho síla jako osvěžující vánek v nesnesitelném dusnu, někdy učiní v nitru pořádný průvan. Povelikonoční čas je časem proseb o Ducha svatého.

Bez jeho pomoci bychom nenalezli, co hledáme. Bez té hybné síly se z víry stává pouhá nauka a ze smlouvy obyčejný cár papíru – smlouva mezi mnohými. Neboť ten Duch, ten vánek či vítr nás k jeho nové smlouvě přivádí. Věřím, že kdo prosí o přítomnost Ducha sv. nemusí již Hospodina hledat a může se těšit z toho, kde je jeho místo. Kdo je jeho Bohem a do jakého lidu patří.
Duch svatý oživuje všechna naše slzavá či tápající údolí. Vrací smysl tomu, proč věříme, proč doufáme a proč milujeme. Tam, kde se nám toto vše dostává přichází ten Boží vánek, tam na nás spočine laskavá ruka Hospodinova. Jeho dotyk víře dává kostru pro stabilitu, svalstvo k činům a šlachy pro pevnost. Tak můžeme poznat, že ta síla v nás i pro nás je Hospodin, náš Bůh. Amen

Píseň 371 Přijď již, Duchu svatý, přijď k nám

Poslání

„ Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí… naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (2 Kor 3,3-9)