Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Možná si často ve své víře zvykáme, že to je víra od Boha, ale ona je to spíše víra lidská – víra v sebe, sebejistota, spoléhání se na své síly a zdroje, na svůj důvtip či vizáž. Často Ježíš říká, že méně je lepší než více; že ztráta, oproštění je zisk a zmenšení je otevřeností pro Boží Slovo a Boží dílo.

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“ (Ž 127,1)

Píseň 192 Dobře staví, kdo zná a ví

Modlitba: Hospodine, svatý a věčný Bože, nepřeslechnutelným hlasem nás voláš každého jménem, voláš nás do tohoto světa, abychom tu byli k Tvému nádhernému obrazu, abychom před Tvou tváří žili odpovědně a užitečně, pravdivě a nadějně.
Tvoje vize je úžasná a naše úloha v ní vznešená. Stvoření, které žije v souladu a lásce, to je i naše touha a přání, to se nám líbí. Jenom - odpusť, Pane - máme často dojem, že po nás chceš příliš. Je to nad naše síly! Vybavil jsi nás nedostatečně! Někdy si zoufáme, schází  energie, nadšení, víra. Víme, že nám (ve svém svědomí sevřeným) nabízíš odpuštění. Není to ale trochu málo? Není to příliš smířlivé? Není za tím nějaká Tvá rezignace? Prosíme, Pane, přijmi s pochopením naše obavy o Tvé dílo. Nechceme z něho utíkat. Potřebujeme jen Tvé ujištění, že má smysl se dál snažit, že Ty se nevzdáš, ale budeš s námi a s celým svým stvořením. Pane, dej nám více víry! Dej nám svého Ducha! Amen.

Čtení: Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš. Úpím k tobě pro násilí, a ty nezachraňuješ. Proč mi dáváš vidět ničemnosti a mlčky na trápení hledíš? Doléhají na mne zhouba a násilí, rozrostli se spory a sváry. Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost. Hospodin mi odpověděl, řekl: "Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá." Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost. (Abakuk 1,2-3 + 2,1-4)

Píseň 692 Temnou, divnou mlhou bloudím

Text: Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!" Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře', a ona by vás poslechla." (Lk 17,5-6)

Kázání

Milí přátelé, sestry a bratři, není to tak dávno, co jsem vezl z bohoslužeb svou věřící babičku a ta mi říkala: „Davídku je zajímavý, že vždycky když slyším tvoje kázání, a poslouchám je ráda, tak hodně často mluvíš o víře, o tom, jak není jednoduché věřit.“ Řekl jsem jí, že alespoň pro mou generaci to není snadné – věřit. Vždy důvěřovat zaslíbením, v každé chvíli se spoléhat na Boží blízkost a oporu. Často se rozhodujeme v pokušení se bez Hospodina obejít a pomoci si sami a až teprve zpětně ho prosit. Málokdo z mé generace vyrostl v prostředí opravdu žité víry, společně a otevřeně prožívané. Odkud brát? A tak si cestu prošlapáváme často sami a děláme to, jak nám je dáno. Možná proto mnoho lidí z mé generace vyhledává křesťanské sbory a stojí o vytváření vazeb především s lidmi věřícími. Potřebujeme se a potřebujeme jeden druhého, být spolu, často a intenzívně.

Ježíšovy učedníci na svůj prožívaný deficit víry reagují zpříma. Požádají Ježíše, svého mistra: „Pane dej nám více víry.“   Tak i já ve svých večerních modlitbách bývám v roli učedníka a říkám: „Pane, prosím ještě mi přihoď o trochu víc, dnes jsem hodně rozdal, ať mám zítra zase z čeho dát.“ Učedníkům se navíc není co divit, vždyť těsně předtím je jejich mistr varuje před svody... no to si raději chlapci dejte na krk mlýnský kámen skočte do vody, než aby skrze vás byl někdo sveden k hříchu. A nato je ještě seznámí s doporučením, když někdo proti vám zhřeší za den sedmkrát a sedmkrát přijde s prosbou o odpuštění, to se rozumí, moji milí, že mu odpustíte, ne?

Reakce učedníků je tedy pochopitelná, Pane to se jen tak nedá, tomu nerozumíme ani za mák, dej nám více víry – dej nám víc jistoty, že má cenu odpustit i po sedmé, dej nám víc odvahy žít naplno a nebát se chyb, nehledat rovnou mlýnský kámen a špagát. Dej nám víc naděje, že to všechno má smysl – být soucitný, sloužit, vnímat potřeby druhých, být shovívavý a velkorysý. Dej nám více víry!

Na to však s překvapením slyšíme: „Kdy byste měli víru jako zrnko hořčice, ano jako to malé a drobné zrnko , řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona  by poslechla.“ Najednou si uvědomuji, proč chci vlastně více? Proč více víry? Když se člověku něco nedostává, obvykle toho chce víc. Víc peněz, víc hezkých zážitků, víc přátel, víc zábavy. Včera jsme byli na seniorátním setkání všech generací, kde se mluvilo o chování člověka k přírodě a jak to dopadá když chceme víc a víc. Přitom všeho máme dostatek. Není to i s vírou? Možná že naše víra je až příliš moc velká a tak se některé věci nedaří. Možná že až moc věříme, až moc je naše víra věroučně košatá, nabobtnalá, nafouklá, a přitom nevíme co a jak dělat. Pořád nemáme dost a chceme přidat: Dej nám více víry, více jistot a zabezpečení před složitostmi života.

Možná si často ve své víře zvykáme, že to je víra od Boha, ale ona je to spíše víra lidská – víra v sebe, sebejistota, spoléhání se na své síly a zdroje, na svůj důvtip či vizáž. Často Ježíš vlastně říká, že méně je lepší než více; že ztráta, oproštění je zisk a zmenšení je otevřeností pro Boží Slovo a Boží dílo. A to malé, co se často přehlídne nebo ztratí má právě nedozírnou a věčnou hodnotu. Máme-li se uskromňovat ve svých životních nárocích, být skromní, nemáme být i skromní ve svém věření?

Tak tedy: Pane, dej nám méně víry. Dej nám méně víry v sebe, abychom pak objevili to drobné a přehlížené zrnko, hořčičné semeno nepostřehnutelné očima tohoto světa – očima, které tak často hledají, kde je čeho víc. Ježíšovo slovo od množství odvrací ke kvalitě. Mějte víru Boží, říká na jiném místě. Nejde o víru jako moc, energii fungující na základě našeho výkonu, naší koncentrace. Oč jde, je víra Boží, víra Jeho a ne naše, víra podle Jeho myšlení, podle Jeho cest, podle Jeho Ducha. Víra Boží, víra, jakou má (a dává) Bůh. Takovou víru přitom přirovnává k hořčičnému semínku. Víra schopná vyrůst a rozkvést, jako hořčičné semínko, ze kterého dokáže vyrůst rostlina až 4 metry vysoká. To je ten Boží paradox, že co je u lidí slabé, je u Boha silné a co je u lidí velké, je u něj malé.

A tak jsem se možná nakonec narodil do dobré doby na věření. Do doby, kdy vše tradiční a samovolně běžící je pryč, kdy z patetických slov a velikášských plánů zbylo jen to zrno hořčičné. Boží potenciál, kterému možná za mák nerozumíme, ale žijeme s ním a to nás nesmírně obohacuje, neboť od kvantity míříme ke kvalitě, od různých kulturních nánosů k základům, k pravému jádru evangelia, té dobré zprávy o neštěstí – o neštěstí, které dolehlo v Ježíši Kristu na samotného Boha, aby bylo jasné, že mosty mezi člověkem a Bohem nejsou shozeny.

Dej nám velkou víru, říkám (e), když ji k něčemu potřebujeme, když chceme něčeho dosáhnout, například učinit tak nemožné věci, jako přesadit moruši ze země do moře a divíme se, že to nejde. Pak ale, když z toho nezbude nic, objevíme to malé, ryzí, co je plné Božích sil a teprve tehdy můžeme žasnout, že věci nepřirozené v tomto světě se stávají skutečností. Protože se to stane a stává. To že přiznáváme své chyby a vidíme chyby i těch druhých. To že odpouštíme a je nám odpuštěno. To že navzdory svým vlastnostem se můj život proměňuje k lepšímu obrazu. To je něco tak vlastně nepřirozeného, jako když chceme přesadit strom. Ale ono se to děje – u těch, kteří slyší pozvání a přicházejí ke stolu Páně ke společné večeři. Tam se mnohé ztrácí a odkládá – balasty, nánosy, přebytečné věci, to co zatěžuje a tíží.

K tomu vlastně slouží každé bohoslužby, ne aby člověk cosi nabyl či si něco dobyl, ale aby nechal, odložil, opustil a přitom se opět vrátil do světa s tím malým a ryzím hořčičným zrnem, ze kterého rostou velké a užitečné věci. Pane, dej nám méně víry v sebe, dej nám svou víru, ne tu lidskou, která se ztrácí mezi ideologiemi a světonázory tohoto věku, která se ztrácí v neurčitosti, dej nám to malé, nepatrné, téměř nepostřehnutelné v optice tohoto světa a buď přitom s námi u společného stolu. O mnoho víc ani nestojíme. Amen.

Píseň 635 Tvá, Pane, láska

Večeře Páně

Ohlášky

Děkovná a přímluvná modlitba

Milosrdný Bože, děkujeme za dnešní všeliký pokrm, který nám dal odvahu do života ve víře a trpělivost se sebou i s druhými. Děkujeme za tvou skromnou přítomnost ve všem co se nám daří a v čem obstojíme. Myslíme nyní na druhé, aby také mohli obstát.

Pane, prosím, dej nám pokoru a velkorysost vůči druhým. Daruj trpělivost, když se věci nedaří a otevírej oči pro malé a drobné zázraky, pro zázraky každého dne.

Pane, prosíme o poctivost ve víře, vůči sobě, Tobě a lidem kolem mě. Ty k ní dáváš odvahu a vytrvalost, která nám také mnohdy chybí. Děkujeme, že dáváš zakoušet, že takto žít dává naplnění a radost.

Pane prosíme za naši křesťanskost, za naši slanost, ať žijeme ve víře, ať ji nezapřeme, nezatlučeme a nepohřbíme, co jsme přijali.

Myslíme na náš sbor, abychom byli dobrým společenstvím a pravdivým svědectvím o víře, lásce a naději pro tento svět i pro nás samé.

Otče náš, který jsi v nebesích...

Poslání

Přiznejte, Hospodinu, synové Boží, přiznejte Hospodinu slávu a sílu  . . .  Hospodinův hlas poráží cedry, Hospodin poráží cedry libanónské . . .  Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.“ (Ž 29,1.5.11)

Požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

Píseň 448 Sláva buď tobě, Bože náš