Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

A přesto: Ježíš přichází zavřenými dveřmi. Bůh nečeká, až otevřeme. To by se načekal. Bůh jedná. Bůh přichází. I přes zavřené dveře, i přes naše umně vystavěné barikády. Bůh přichází přes zavřené dveře našich srdcí a otevírá je sám zevnitř. (kázání Petra Galluse, faráře v Sázavě na Svatodušní neděli)

„Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pána a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." ( J 20,19-29)

Sestry a bratří, my sice nejsme učedníci, a přesto je ten dnešní oddíl o nás a pro nás. Vždyť ani my nemáme rádi velká překvapení. I my jsme si už odvykli věřit jen tak něčemu nebo někomu. V našich životech už nejsou takové autority, jimž bychom odevzdaně důvěřovali. Už většinou neznáme osoby, které bychom na slovo poslechli. Nejraději se spoléháme sami na sebe, na svoji vlastní zkušenost, na svůj vlastní úsudek, a ne na někoho jiného. Rádi si všechno prohlédneme sami, abychom se pak sami mohli rozhodnout. Přesně podle hesla: Zajeď si do Pelhřimova, prohlédni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš. Potřebujeme si udělat vlastní názor, sami nazřít, sami se podívat, sami si to omrknout. Největší jistota, kterou máme a na kterou spoléháme, jsou naše vlastní oči, naše vlastní uši, náš vlastní úsudek. Z toho okřídleného hesla: důvěřuj, ale prověřuj, nám často zbývá už jen to druhé: prověřuj. Urob si sám. Jestliže neuvidím, neuvěřím. Jestliže to neuvidím i já, pak se mně to netýká. Jestliže si nesáhnu, pak je to celé nesmysl. Je to ale skutečně tak, že důvěra a poslušnost je dnes pasé, že už nemá smysl?

Sestry a bratří, my sice nejsme učedníci, ale přesto je ten dnešní oddíl o nás a pro nás. Vždyť i my potřebujeme mít jistotu. Musíme na něčem stavět. Potřebujeme pevný, jistý základ pro svůj život, pro své rozhodování, pro své plánování. Odkud ale takovou jistotu vzít? Proto se snažíme, co nám síly stačí. Hledáme jistoty, hledáme pevné místo, kam se postavit. Hledáme 100% pevný základ, pevnou půdu pod nohama. Jenomže všechno okolo nás je v pohybu. Svět se mění, země se točí a obíhá okolo slunce, slunce samo obíhá, celá naše galaxie rotuje, všechno někam směřuje. Kde uprostřed tohoto víru najít skutečně pevné místo?

Staří Řekové tak trochu ironicky říkali: dej mně takové nehybné pevné místo, kam bych se mohl postavit, a já pohnu zemí. Všechno je v pohybu, život nám tak nějak také protéká mezi prsty, nedokážeme uchopit okamžik, na chvíli zastavit čas, prodloužit radostnou chvíli. Jenomže potřebujeme jistotu. I naše víra potřebuje jistotu. Kdyby se tak Ježíš zjevil nám teď a tady, abychom se mohli alespoň podívat, kdyby se tak zjevil světu, aby se svět přesvědčil, kdyby tak Pán Bůh nějak rázně zasáhnul, aby bylo jasno, kdyby... Jenomže místo toho stále hledáme. Na chvíli snad nějakou pevnou oporu najdeme, ale časem se i ta rozdrolí. Copak to znamená, že nikdy nebudeme mít jistotu? Že budeme pořád jen hledat až do konce? Že zůstaneme pořád tápat v nejistotě?

Sestry a bratří, my sice nejsme učedníci, ale přesto je ten dnešní oddíl o nás a pro nás. Vždyť i my jsme často ustrašení, i my se snažíme opevnit alespoň nějakými částečnými jistotami, snažíme se vytvořit si okolo sebe jistý prostor, do kterého se nikdo jiný nedostane, tak jako učedníci, kteří se ve strachu před židy alespoň zamkli kdesi v nějakém jeruzalémském domě. Jejich i náš život se skládá z úspěchů i proher. Vždyť od kolika důležitých věcí jsme v životě už utekli, kolikrát jsme měli osvědčit odvahu, ale zvítězila spíše zbabělost, únik, snaha nebýt chvíli vidět. Kolikrát nad našimi ideály zvítězila naše neschopnost či lenost.

Celý náš život je protkán snahou obrnit se vůči ostatním, vůči světu, který na nás útočí, který nás dostihuje, který nám přes média leze do bytů, přes reklamy do peněženek, přes mobily do vztahů. A my vlastně nevíme, které dveře nechat otevřené, aby se nám nic nestalo, a které raději zavřít na závoru. Zkoušíme, jednou otevřeme jedny, podruhé jiné. A přitom bychom chtěli obstát, přitom bychom chtěli žít v klidu, přitom bychom chtěli být stateční a pevní ve svých postojích, přitom toužíme po harmonickém životě v rodině. Přitom se alespoň tváříme, že všechno zvládáme, že máme nadhled a přehled, že se v tom vyznáme, že nás jen tak něco nepřekvapí.

Copak ale tohle naše tápání a zkoušení, které dveře přinesou průvan a smršť a které něco příjemného, copak tohle nebude mít nikdy konec? Copak je celý náš život ustrašené zkoušení všeho možného, jen abychom přežili, a navíc ještě tak, abychom před druhými vypadali přesvědčivě?

Sestry a bratří, my skutečně nejsme učedníci, a přesto je ten dnešní oddíl o nás. Vždyť ani my vlastně nepočítáme s tím, že by se mohlo stát něco překvapivého. Máme své životy naplánované, máme do nich zakalkulováno lecos, ale jen málokdy prostor pro něco, co nečekáme. Jsme pevně a bezpečně uzavření ve svých životních plánech, máme svůj okruh přátel a známých a nepouštíme do něj žádného cizince. Máme svůj zaběhnutý životní styl a nepotřebujeme, aby nám do toho někdo mluvil. Náš život je prostě takový, jaký je, děláme, co můžeme a stejně by to asi nebylo lepší, tak co. Ale i pro nás je tu to překvapení, které zažili učedníci. Jsme stejně zatvrdlí a natvrdlí lidé jako oni. V zavírání dveří a stavění barikád a překážek – v tom jsme celkem dobří.

A přesto: Ježíš přichází zavřenými dveřmi. Bůh nečeká, až otevřeme. To by se načekal. Bůh jedná. Bůh přichází. I přes zavřené dveře, i přes naše umně vystavěné barikády. Bůh přichází přes zavřené dveře našich srdcí a otevírá je sám zevnitř. Bůh sám přichází a pouští do našich ustrašených existencí paprsek světla, čerstvý závan vzduchu. Nenechá se odradit. Nenechá se zastavit. Když on se rozhodne přijít, pak ho žádná naše překážka nezastaví. Nemůžeme zadržet Boha, ani kdybychom chtěli. Jenomže my ustrašení lidičkové bychom mu stejně neotevřeli.  Musí projít zavřenými dveřmi, dveřmi, které jsme utěsnili svojí ignorancí, svojí nedůvěrou a neposlušností, svým strachem. A Bůh přichází, ačkoli ho nic nenutí. Přichází, když se jeho učedníci sejdou, a ti se sešli vždycky první den po sobotě. Ale vždyť my to děláme stejně, také se scházíme v neděli – a Pán je mezi námi. Tady a teď. Přichází a přináší s sebou novou jistotu, jistotu, která nepochází z nás, jistotu víry, jistotu, že to, co se stalo o velikonocích, už se nedá odestát, že to nikdo nezruší, že jeho smrt a vzkříšení platí věčně, platí pro nás. Je přítomen svým Duchem a ve Večeři Páně, v chlebu a ve víně dokonce i hmatatelně, byť ne tak, abychom mohli vložit prst do jeho ran.
Ale ani nevěřící Tomáš si nesáhl. Myslel si, že to potřebuje, aby uvěřil. Při setkání se vzkříšeným Pánem však zjistil, že si sahat nemusí. Zjistil, že jistota víry se nerodí hmatem. Není to jistota, kterou bychom sami mohli nalézt. Je to jistota, která přichází až k nám a nalézá nás. Není to jistota, kterou máme, je to jistota, kterou dostáváme. Je to jistota Ducha svatého, ta jistota, kterou jako první dostali učedníci právě o svatodušních svátcích. Tato jistota nás zbavuje strachu a dodává nám sebevědomí. Tato jistota v nás vzbuzuje důvěru a vybízí nás k poslušnosti. Podle ní se dá v životě orientovat, podle ní se dá žít, ačkoli to někdy při pohledu zvenčí vypadá jako bláznovství.

Sestry a bratří, my sice nejsme učedníci, ale ten dnešní oddíl je opravdu pro nás. Právě nám, zabarikádovaným a ustrašeným, nejistým a tápajícím, uzavřeným a egoistickým lidem platí to závěrečné požehnání. Ano právě nám, protože nejde o to, jací sami jsme, ale jde především o to, co dostáváme.

Právě nám platí: blahoslavení vy všichni, kteří jste neviděli, ale věříte. Blahoslavení vy všichni, kteří s roztřesenými koleny i ústy vyznáváte, že Ježíš Kristus je Pán. Blahoslavení vy všichni, kdo při všem životním tápání vyznáváte: Můj Pán a můj Bůh. Blahoslavení vy všichni, kteří se scházíte okolo Kristova stolu. Blahoslavení vy všichni, jejichž přibouchnuté dveře nedokázaly zadržet Boží příchod. Blahoslavení vy všichni, protože Bůh vás nenechal napospas vašemu strachu. Blahoslavení vy všichni, protože právě vám platí příslib Božího pokoje. Pokoj vám. Amen.