Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

"Co jsem měl pro svou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?" Ptá se Hospodin na trpkými hrozny lidské lhostejnosti, nespravedlnosti a bezpráví. Je to pro něj zřejmě šok, náhlé rozčarování. Tohle nečekal. Na druhou stranu se ptám, co vlastně Bůh od nás očekává?

„Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebe, …ujmi se své révy, kmene, který pravice tvá zasadila, letorostu, který jsi vypěstoval. Nikdy se tě nepustíme, zachovej nám život, ať můžeme vzývat tvoje jméno. Hospodine, … obnov nás, ukaž jasnou tvář a budeme zachráněni!“ (Ž 80,15n)

Modlitba: Hospodine, náš Bože, přicházíme dnes za tebou, abychom poděkovali za tvou péči, kterou smíme od tebe přijímat. Děkujeme, že o nás pečuješ jako otec o své děti, jako pastýř o své stádo, jako vinař o svou vinici. Pane, děkujeme, že nám dáváš sílu do života, že nám dáváš životodárnou mízu. Pane přicházíme také, protože tušíme, že ty hrozny, které ti dáváme nejsou zrovna prvotřídní. Samotné nás napadá, že asi více žijeme pro svůj růst, že jako lidé bezmezně bujíme, ale plody nechceme pro potěšení tobě i druhým vydávat. Prosíme, odpusť nám a oslov svou přítomností. Prosíme, někde z hloubi objev pro nás tu nejvýživnější mízu, tu nejlepší sílu k pokání ale i k radosti. Prosíme buď s námi – jako otec u svých dětí, jako pastýř u svého stáda a jako vinař u své vinice. Amen

Čtení: Jan 15,1-5.11

Text:   Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: "Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata. Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata? Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm." Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. ( Iz 5,1-7)

Kázání

Milí přátelé, milostné písně se zpívaly v Izraeli zejména na svatbách a my jsme se na svatbě také měli dnes ocitnout. Radovat se, veselit a tančit a především zpívat o těch dvou zamilovaných, protože i starověcí lidé se brali především z lásky.

V této písni se zpívá o tom, jak vinice dostává vše dobré. Její pán zemi zryje do hloubky, aby ji zbavil plevele a ona nebyla tísněna. Ze země vybere kameny, které by překážely v růstu. Vystaví kolem ní zeď, aby ji uchránil před vichry a divokou zvěří. Péče o vinici je podobenstvím vztahu ženicha ke své nevěstě.
Tuto píseň o vinici vlastně zpívá ženichův kamarád. Připomíná mu, jak se o svou milou všestranně staral a že nyní čeká, že jeho vinice vydá hrozny. Totiž sladké hrozny hlubokého a pevného vztahu, hrozny lásky – takové jaké rodí ušlechtilá réva, dovezená z Egypta. Dávala ty nejlepší hrozny, ze kterých zrálo to nejlepší víno s ohnivou jiskrou a chutí.
Rádi bychom se zaposlouchali do dalších romantických i smyslných slok, popisující nádherné plody. Ale ženichův přítel, možná svědek, náhle mění tón, přechází do molových melodií a zpívá o odporných pláňatech. Proč kazí tu krásnou chvíli, proč ničí atmosféru svatby? Možná chce svého přítele varovat. Láska může být i zaslepená, protože zamilovaní toho druhého vidí jen v nejlepším světle. Možná jako svědek tuší, že jde o dvojici, která k sobě nepatří, každý je z jiného těsta, možná je to žena s nedobrou pověstí. Vždyť v tom vztahu není co sklízet, vinice vydává jen scvrklé a hořké plody. Roste si jen sama pro sebe.
Další slova zpívá zklamaný vinař a z milostné písně se rázem stává smutné blues nešťastného ženicha. „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?“  Takové výčitky obvykle přichází, když se rozpadají partnerské vztahy. Co jsem pokazil, co jsem měl udělat a neudělal jsem to? Když partnerství bolí, když láska rozdírá srdce, ptám se: „co jsem zanedbal, kde se to zvrtlo; co se vlastně stalo?“ Taková jsou slova nešťastné lásky a takto se ptá Hospodin svého lidu. Společenství, které opečovává, dává prostor k růstu, zbavuje starostí tíživých jako kameny. Je to hořká píseň o Božím zklamání, protože: "Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení." Člověk, jemuž dal Pán Bůh svou lásku, selhal. Národ, který si vyvolil, nesplnil jeho očekávání. "Čekal právo, a hle, bezpráví." Tu smutnou píseň, to teskné blues zpívá Hospodin nad svou vinicí – nad svým lidem.
Co jsem měl pro svou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Ptá se Hospodin nad trpkými hrozny lidské lhostejnosti, nespravedlnosti a bezpráví. Je to pro něj zřejmě šok, náhlé rozčarování. Tohle nečekal. Na druhou stranu se ptám, co vlastně Bůh od nás očekává? Jaké hrozny myslí, že poneseme? Co naplat, že jsme ušlechtilou révou – lidem, který vzešel z Abrahama, praotce spolehlivé víry; co naplat, že jsme vznešeným štěpem zakoupeným v Egyptě – tedy lidem, který Hospodin vykoupil z egyptského otroctví, co naplat že nám dává dobrou zemi k životu?  Přece bible nijak nezastírá, jak je člověk pokažen a nakažen hříchem, sveden hadovým pokušením. Reformátor Jan Kalvín kdysi řekl, že více vražd, násilí a nenávisti nenajdete v jiné knize než v Bibli. To proto, že bible mluví o člověku pravdivě. Mluví o jeho pustotě, prázdnotě, o jeho poušti. Jeho plody jsou  trpké.
Na otázku, co se vlastně stalo, co je příčinou trpkosti plodů neznáme odpověď. Píseň o tom nezpívá. A pro nás pro všechny je vlastně záhadou, odkud se bere zlo v nás i kolem nás. Ano Adam s Evou byli v ráji svedeni hadem, ale odkud se vzal onen slizký pokušitel? Všechny pokusy s konečností vyložit původ a smysluplnost zla vždy selhaly ani Bible v tom není jednotná.
Přesto člověk by rád nalezl viníka. Kdo může za zlo, kdo zodpovídá za kyselé plody? Lidé hledají viníka, a tak kdysi vymysleli slovo teodicea. To slovo je řecké – teodicea znamená, že Bůh se má před člověkem ospravedlnit, obhájit že dopouští zlo, nebo že by jej stvořil proti němu? I dnešní píseň o vinici zpívá o sporu vinaře se svou vinicí. I zde se člověk s Bohem dohaduje, že se nestaral pořádně, špatně plel, odhazoval kameny. Jo a tu zídku přeskočí kdekdo a větru stejně nezabrání.
Tak se chová ušlechtilé réva, nafouklá slečinka, co si roste jen pro svou krásu. Tak nějak se choval Izrael, Boží lid. Při hledání viníka mimo sebe se pak vlastně zapomíná a přeslechne Boží povzdech, co ještě jsem mohl udělat. Ten, kdo se má tak dobře jako Boží vinice, že je o něj dobře postaráno, že je milován jako nevěsta v den své svatby, si vlastně ani nemusí uvědomovat, kolik toho do života dostává. Víra v Hospodina je zejména vděčností, že v životě je pro nás mnohé uděláno.
Dnešní píseň ale zpívá o tom, kdo mnoho dostává, a přesto vydává jen pláňata, po kterém zůstává jen úpění těch, kterým ublížil. Až bude nakonec ponechán jen sám sobě, Bohem opuštěn, takže zpustne a smlsne si na něm kdejaká havěť.
Tato píseň o vinici, o Božím lidu, tak končí. Ochranná zeď je pobořena, je vydána na pospas všemu. Není šlechtěna, okopána a je utlačována bodláčím. Z ušlechtilé vinice zbude spoušť.
Píseň, kterou budeme za chvíli zpívat, složil Jan Amos Komenský, známý jako poslední biskup české Jednoty bratrské. Složil ji právě v době, kdy je jeho církev rozdrcena pod koly válečného běsnění. Komenský za doby, kdy se mnoho let skrýval, když žil ve vyhnanství, často vzpomíná právě na pýchu českých bratří. Mysleli si, že jsou ti praví křesťané, nejvěrnější svědkové evangelia, ta ušlechtilá réva, zatímco ty druhé neváhali nazývat antikrist. Lék, který předepisují bibličtí prorokové i Komenský, je pokání. Trpká pláňata jsou ovocem hodné pokání.

Tedy promýšlet svůj bujný život, nehledat viny jen kolem sebe, ale připustit si svou člověčí nafouklost, to je pokání. To je situace, kdy se jakoby ocitáme na poušti. Ale právě tam, kde si můžeme prožít svou pustotu a prázdnotu, tam může vzniknout prostor pro milost a odpuštění. Tam může vniknout nový počátek. Tedy přemýšlejme a zpívejme přitom

Píseň 416 Zazpívám Pánu svém

Kdo čte knihu Izajáš dál, najde v ní ještě jednu píseň, o té samé vinici. Je to píseň o Hospodinu, který nezpívá své blues, když s láskou svou vinici střeží a zavlažuje. A ona zakořeňuje, kvete a plní zemi svými plody, dává dobré víno. Poslyšme tedy píseň o tom, jak se vinice stala úrodnou.
"V onen den zpívejte o vinici, jež dává ohnivé víno. "Já Hospodin ji střežím, každou chvíli ji zavlažuji. Aby ji nic nepostihlo, nocí dnem ji budu střežit. Rozhořčen už na ni nejsem. Kdyby mi dávala bodláčí a křoví, zvedl bych proti ní boj a rázem bych ji spálil. Ať se chopí mé záštity a uzavře se mnou pokoj, ať se mnou uzavře pokoj. Přijdou dny, kdy Jákob zapustí kořeny, kdy bude pučet a rozkvete Izrael a naplní tvář světa svými plody." (Iz 27,2-6)
Slyšte tedy vy, kteří jste Hospodinovou vinicí, která prorůstá celý svět. Zůstávejte ušlechtilou révou a Vinař o vás bude stále pečovat. Vydávejte plody, ze kterých bude to nejlepší pro občerstvení i radost, ze kterých se bude stáčet a pít ohnivé víno.

Píseň Svítá 147 Kdo mne z pout mých

Poslání

„Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“ (Jak 3,17n)

Požehnání
Bůh dej, aby tě o chladném večeru zahřálo teplé slovo.
Bůh dej, aby ti v temné noci zazářil měsíc v úplňku.
Bůh dej, abys domů vždy kráčel tou správnou cestou.

                                                                       (irské požehnání)

Píseň 388 Aj, jak jsou blahoslavení