Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Připomíná mi to letošní zimu. Bylo hodně sněhu. Na začátku byla radost, co všechno se dá se sněhem udělat. Sněhulák je vždy fajn. Ten letošní sníh mi ale připomíná hřích. I hřích jako sníh je zpočátku třeba pěkný – čerstvý, přináší pozdvižení a rozptýlení. Sněhová koule může být myšlena nevinně. Pak ale je toho moc a děti sáňkují už jen z povinnosti...

„Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože. Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí.… promlouvám k Bohu, své skále.“ (Ž 42,2.8.10a)

Modlitba: Hospodine, Pane náš, přiznáváme, že hledáme tvé slovo jako pramen, jako zdroj bystré a pramenité vody. Pane, někdy za tebou chodíme žádat spíše z rozmaru vodu rozptýlení a zábavy, když hledáme něco extra, nějakou vodu luxusně-balenou v lahvích. Jsou také chvíle, kdy ve své vnitřní vyprahlosti toužíme po jakémkoliv prameni síly, po kapce rosy nebo deště. A jsou pak chvíle, kdy žízníme jako Ježíš na kříži, kdy v zápase s utrpením a bolestí vydáme veškeré síly. Hospodine, prosíme, dávej nám své slovo, které nás občerství, napojí vodou prostou a vezdejší. Věříme, že je to voda tvé milosti. Pane, toužíme po tvém slově jako po bystré vodě. Prosíme nepodávej nám kalich hořkosti, či ocet – to co jsme my lidé podali tvému Synu, Ježíši Kristu. Bože, i tento den se před tebou skláníme a o tvou přítomnost stojíme. Amen.

čtení: Lk 22,31-34; 39-46

Píseň: Svítá 212 Nemůžete ani chvíli

čtení: Lk 22,54-62

Píseň: Svítá 327 De profundis

čtení: Lk 23, 32-43

Píseň: Svítá 225 Ó hlavo plná trýzně

čtení: J 19,25-30

Píseň: Svítá 391 Zas Pána křižujou

Text:

"Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti." (Izajášovo proroctví 53,1-9)

Kázání

Milí přátelé, na Velký pátek mne vždy napadne otázka: „Jak bys reagoval, kdyby ti někdo oznámil, že za tebe někdo umřel, abys ty, mohl žít? Občas se tak zkouším ptát. Většinou mi lidé říkají: „bylo by mi toho člověka líto; ptal bych se, co jsem udělal nebo naopak neudělal.“ Zaslechl jsem i takové odpovědi: „nikoho jsem se o to přece neprosil, je to jeho věc; žiju i bez jeho oběti.“ O Velkém pátku si připomínáme právě ten příběh oběti a s lítostí i to, že se bez ní dá nějak přežívat. Smrt na kříži pro naše nevěrnosti a nepravosti. Abychom mohli žít s čistým štítem, abychom nemuseli mít strach předstoupit před Pána Boha.

Dá se říci, že Velký pátek slavíme? To je to. Dá se oslavovat smrt – i smrt, která vede k životu? Pravda, moc dobře nám to nezní. Možná je to ale proto, že nejsme s vlastní smrtelností smíření a vyrovnaní. Tváříme se, jako by nebyla a také nás vždy hrozně zaskočí. Její příznaky, tedy stárnutí, se snažíme zamaskovávat, zahlazovat, zabarvovat.

Nějak jsme smrt odšoupli stranou – hřbitovy a obřadní místnosti jsou za městem, umíráme vesměs za nemocniční plentou, odháníme děti od umírajících a to je možná důvod, proč se smrti bojíme, už od dětství. Neznáme ji. Natož ji pak oslavovat – byť by to byla smrt pro život?

Před chvílí jsme četli Izajášovo proroctví. Podrobně jsme slyšeli, co se bude dít s Božím služebníkem. Bude v opovržení, nevzhledný, bez důstojnosti, prostoupen bolestí, zkoušený nemocemi, nevážený. Jako beránek půjde tiše na svou porážku. Takové pronikavé slovo a stejně je uvozeno otázkou: „Kdo uvěří naší zprávě, nad kým se zjeví paže Hospodinova“? Kdo tomu vlastně uvěří, kdo přijme takové zjevení? Už dopředu se nějak počítá, že se zprávou o smrti Služebníka, který šel tiše jako beránek, že s tou zprávou bude potíž.

Ono totiž přijmout zprávu o Kristově oběti je závislé na schopnosti vnímat sebe samého, svůj život, svoje prohry a svoje levoty. Ten, kdo je takzvaně „v pohodě“, tomu evangelium asi mnoho neřekne. Možná ale až do doby, kdy jak se zpívá: „hříchy tvý tě jednou doženou, i když zkoušíš spálit mosty za sebou.“ Pravda, jednou to nestihneš a pak budeš bezmocně hledět na výsledky svého počínání. Všechna tvá člověčina tě dostihne a pak bude třeba pozdě.

Připomíná mi to letošní zimu. Bylo hodně sněhu. Na začátku byla radost, co všechno se dá se sněhem udělat. Sněhulák je vždy fajn. Ten letošní sníh mi ale připomíná hřích. I hřích jako sníh je zpočátku třeba pěkný – čerstvý, přináší pozdvižení a rozptýlení. Jdeme si vlastní cestou. Sněhová koule může být myšlena nevinně. Pak ale je toho moc a děti sáňkují už jen z povinnosti. Sníh už není bílý, spíš břečka, řeklo by se. A taky jsme zapadli. Horko těžko se snažíme své chladivé viny odhazovat lopatami i technikou, ale jednotlivé chaloupky či přímo vesnice jsou od sebe odříznuté. Střechy padají lidem na hlavu. Sníh stejně jako hřích dokáže lidi rozdělovat, oddělovat rodiny, i celé vesnice. S vypjetím sil jsme schopni s tím ještě zápolit, ale málokdo myslel na jarní tání.

Pak se konečně projeví, co je ten sníh zač. Všechny překážky, hráze, přehrady a koryta nestačí, a pak se to všechno provalí. I hřích se dokáže valit bez zábran a takové ty pytle s pískem jsou směšné. Voda bere sebou bláto z polí a vše co se jí postaví do cesty. V proudu se neudržíte. A pak nezbývá člověku, než se slovy žalmisty v tom přívalu křičet: „jsem v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne valí.…“   Někdy to odnesou jen sklepy, někdy přízemí, pak to ale strhává domy i vesnice. S tím se nedá bojovat. Hřích, když se vyvalí v plném proudu, dokáže nadělat paseku. Ve společnosti, mezi lidmi, v rodinách.

Když mě to postihne, pak vlastně zjišťuji, že v pohodě nejsem. Celý promáčený nemám vzhled ani důstojnost, jsem pln bolesti, zkoušený nemocemi. Lidé, co se na ty hrůzy rádi přijdou podívat, mě nechtějí vidět, zakrývají si tvář. Řeknou, jo, chlapče, neměl jsi stavět u vody, to dá rozum.

Proto mi hřích připomíná letošní zimu a také tání. Nějak si s tím nevíme rady. Pohlcuje a ovládá nás to, je to mocnější než my. A žádné přehrady lidskou rukou vybudované nepomohou. Nic to nezadrží.

My, kteří tak sebe někdy vnímáme, když hledíme na sebe do zrcadla, my můžeme být vděčni Izajášovi za jeho slova a zejména pak Ježíši Kristu, tomu zbytému Beránkovi, že tohle všechno na sebe vzal. Byla to má nemocná duše – mé nemoci, které na sebe vzal. Byla to původně má bolest z osamění, se kterou on zápasil. Domníval jsem se, že budu svými hříchy mučen a ubit, on to však pro mne podstoupil. Beránek se postavil mezi mne a hříchy, které dohánějí a chtějí mě strhnout do svého proudu.

Beránek zůstal němý, ústa neotevřel – co také k tomu říct, že mám svých vin litovat? To už vím sám nejlépe. Nebo má říci: „já jsem ti to říkal?“ Vím dobře, že jsem byl tolikrát varován.  A tak naštěstí netrpím sám. Bůh trpí se mnou – nebo možná lépe: Bůh trpí za mne.

Beránkův kříž je ale naštěstí dost velký na to, aby zachytil všechny naše vánice vin i rozbouřené řeky hříchu. Jeho kříž musel být hodně těžký, člověk by to neunesl. Ale Kristus si s tím poradil. Donesl jej tam, kam měl. Naštěstí. Jenom je mi líto, že když měl pak žízeň dali mu napít ocet. Co se dá od člověka, který je tzv. „v pohodě“ očekávat jiného?

Díky za to, že Velký pátek nás vytrhuje z pohody, z vlastní zaslepenosti, z vnitřní lenosti i pocitu své nepostradatelnosti. Nabízí nám tiše následovat Božího služebníka ke kříži a možná si v tichu představit sebe, kdyby Beránka nebylo. Velký pátek nás má vytrhnout z „pohody“ – možná i ty, kteří se ještě neprobrali z „pohody vánoční“. Když se vzdám své pohody, když zjistím, že jsem v tom také až po uši, nabídne mi Beránek výměnou mnohem víc – pokoj. Izajáš to řekne takto: "Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Neboť tato smrt za nás přináší pokoj a mír se sebou samým, s druhými i s Bohem.

O Velkém pátku tedy stojíme na místě, kde se valily kalné proudy hříchu. Kde jsou? Nevím, asi je pohltilo moře. Majestátní, nespoutané, nezmanipulované.

Nenechme se tím pohledem ale zdrtit. Spíše přijměme pozvání. Pozvání na cestu od smutných, vymletých koryt řek, od narušených základů svých životů. Jsme zváni na cestu ne za dalším hukotem peřejí, ale za studní. Za studnicí nepřeváženou, tedy nevyčerpatelnou studnicí víry, naděje a lásky. To je studnice Boží milosti. Zbitý Beránek, vzkříšený Kristus, pokořený Služebník nám již ukazuje cestu. Cestu od tiché připomínky k Velikonoční slavnosti Amen.

Píseň 367 Studně nepřevážená

Večeře Páně

Píseň: Svítá 489 Závěr

Poslání
„Kristus zemřel za všechny proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal“ (2 Kor 5,15)

Požehnání

„ I kdyby ustoupily hory a zakolísaly pahorky,
moje milosrdenství od tebe neustoupí
a smlouva mého pokoje kolísat nebude
praví Hospodin, Bůh zástupů“ (Iz 54,10)