Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Abram tedy není nositelem nového poslání, není první kapitolou ve svědectví víry, jak se často uvádí. Je tím, který nalézá opuštěné a zašantročené, který opouští neznabožský luxus, duchovní polovičatost a naslouchání Hospodinu jen na půl ucha.

"Já chci být ustavičně s tebou, Hospodine, uchopils mne po pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí. Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Mně v Boží blízkosti je dobře.“ (Ž 73, 23.24.28)

Modlitba: Hospodine, svatý Bože, děkujeme ti za den nedělní. Za den, kterým se uzavírají věci všední a prožité. Děkujeme za den, který je i novým počátkem, novou šancí opět vykročit s tvým požehnáním. Jen si nejsme jisti, jestli se dovedeme z požehnání radovat, nejsme už natolik dospělými,  mazácky uzavírajícími kompromisy, spokojující se s polovičatostí, co raději drží vrabce v hrsti než aby putovali k Božímu království? Nespočívá naše usedlost a zajištěnost v tom, že se jako dospělí odsekáváme od pupeční šňůry vedoucí ke tvé plnosti, ke studni tvé milosti? Neměli bychom se opět proměnit v děti a radovat se z věcí kolem nás, vnímat život jako dobrodružství namísto světáckého úsměvu? Pane, prosíme zbavuj nás samolibosti, dávej nám odvahu činit nové kroky, dej nám sílu být stále ve tvé blízkosti. Prosíme, dej nám zaslechnout i dnes tvého slova, osvobozujícího i posilujícího. Amen

Text: „I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.“ (Gn 12,1-4)

Kázání: Milí přátelé, někteří lidé rádi cestují, třeba o prázdninách a dovolených. Být účastníkem zájezdu: vyslunit, vykoupat, nafotit, odjet. Mnozí jsou strženi poznáváním jiných zemí, společností a kultur. A někteří jsou zase fascinováni poznáním hlubším – poznáním duchovním, hledáním a objevováním jiných zkušeností víry, jiných kontinentů a světadílů. Tak to popsal v jedné knize Tomáš Halík, když mluví o pádu svých vnitřních „římskokatolických“ či rovnou křesťanských hradeb a o rozšíření vnitřního domova.

Takové typy cestování mají společné, že cestujeme tam a zase zpátky. Toužíme probádat jiný světadíl, ale víme který kontinent je ten náš domovský.  Do něj si z cest přinášíme, minimálně pokoru, nadhled a toleranci. Někdy také osamocení, neboť jsem poznal něco, co mne změnilo a ostatní to neznají, nerozumí mi, jsem pro ně podivínem. Kdo čtete pohádky pro dospělé, znáte knihu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Hobit se ze svých cest vrátil, ale změněný. V kapse má dokonce jakýsi zvláštní prsten, a proto o svém poznání mlčí.

A tak zatímco Hobit s Halíkem sedí u krbu v houpacím křesle, bafají fajfku a píší memoáry, Abram ve věku 75 let se vydává na cestu bez možnosti návratu. Cesta zpátky je uzavřena. Přitom se nikde nepíše o Abramově přání či touze cestovat. Proč taky, když asi žil po svém otci jako dobře situovaný cháranský obchodník.

Abram je povolán, oddělen pro poslání a ví, že se již nevrátí. Slova bible to dokonce zdůrazní: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce.“   Abram ve svém pokročilém věku nemá přeslechnout, že jeho úkolem je zpřetrhat vazby, zpeněžit dědictví a vyjít z rodného domu.

V oněch krajích je otcův dům hlavní identitou, poznávacím znamením. Naše příjmení jsou spíše přezdívkami. Jakýsi předek Kudlů nosil u sebe stále nůž, předek Mičků byl čistotný, praotec Šorm byl kominíkem. Příjmení v bibli jsou hlubší: syn Eleazarův, syn Josefův a což takhle Syn Davidův, nebo Syn Boží? Tyto přídomky byly tím samým co jsou dnes rodná čísla. Nezaměnitelná biologická ale hlavně duchovní identita. Abram, syn Terachův, věděl ke komu patří. Nyní ale odchází z domu svého otce. Jeho hlavní identitou, jeho rodným číslem bude důvěra v Hospodina. Ze jména Abram – vyvýšený otec, bude Abraham – otec mnohých zástupů. Současně Hospodin bude mít novou identitu – bude Bohem Abrahamovým, neboť vyráží na cestu spolu s ním, vydává se do stejné nezajištěnosti. Však sami víme, že Bůh u nás, u lidí, nikdy nemá nic jisté.

Někdo nad opuštěním otcova domu může kroutit hlavou, jiný to obdivovat, otcům svých synů asi mrazí v zádech. Přesto Abramovo povolání není bleskem z čistého nebe. Chvíli před tímto příběhem se úsporně vypráví, jak již Abramův otec, Terach, vyjde z kaldejského Uru do země zaslíbené. Nedošel. Co by „velký světák“ se Terach usídlil v Cháranu jen na půli cesty. Město, které se mělo stát zastávkou, stalo se konečnou, přestože cesta pokračuje dál. Jenže Cháran není v zemi zaslíbené, stejně jako město Ur. Cesta víry ukončená vpůli. Poloviční víra, poloviční naděje ani poloviční láska také nic neřeší. Abram se vzdává rodného dědictví, životních polovičatostí a provizórií. Pokračoval, kde jeho otec skončil. Objevil a navázal zpřetrženou nit. Není to úkolem nás, dnešních evangelíků; navázat na zpřetržené a pokračovat dál v započaté cestě? Učit se s lehkostí opustit kompromisy, které jsou stejně falešné a marné?

Abram tedy není nositelem nového poslání, není první kapitolou ve svědectví víry, jak se často uvádí. Je tím, který nalézá opuštěné a zašantročené, který opouští neznabožský luxus, duchovní polovičatost a naslouchání Hospodinu jen na půl ucha. Terach je mužem dospěláckých kompromisů, zatímco v Abramově srdci stále proudí čerstvé a čisté odhodlání.

Abram učinil krok do nezajištěnosti, do vzduchoprázdna, jak oceňují jedni, či vkročil do Božích dlaní, jak říkají druzí. Nevěděl kam jde, a přesto se byl jist tím, co neviděl – počítal s tím. Terach si nechal v Cháranu zadní vrátka, avšak jeho syn jde dál. Vkládá svůj život do rukou Boha, který povolává, který vysvobozuje, který dává své dědictví – který se sám stává dědictvím. Hospodin je Bohem exodu, vyjití ze starého, to poznal Terach. Jeho syn Abram k tomu připojí zkušenost s Bohem, který vyvádí z provizorního a falešného. Abrahamův lid, k tomu potom připojí příběh o Hospodinu, který vyvádí z otroctví egyptského či babylónského. A Ježíšův lid prožívá vyjití z moci hříchu a zla.

Abram se vydal na cestu víry, ze které není návratu. Tato věta nás možná zaskočí. Kdo se ale ve víře jednou potká s Hospodinem, kdo zaslechne jeho hlas, jeho zavolání či povolání, pro toho se dělí život na ten předtím a potom. Jednou jsme povoláni, jsme svatými – oddělenými k poslání, k hledání zaslíbené země, Božího království. Dveře provizorních domovů jsou již zavřené a je jen pošetilostí se pokoušet je otevřít či chytat za kliku. Ježíš častokrát opakuje, neohlížejte se zpět, vyjděte na cestu, ale ne pozpátku jako raci, ale čelem. „ Hledejte především Boží království a vše ostatní vám bude přidáno . “ (Mt 6,33). Takové vykročení, takové hledání je úkolem pro ty, které Ježíš označuje jako sůl země. Neohlížejte se, to byla výzva pro Lotovu ženu opouštějící Sodomu. Žel nestala se solí země, ale solným sloupem – ustrnula stejně jako Terach.

Abram se vydává na cestu, a přesto se zcela nevykořenil, nevyšel sám a s prázdnými kapsami. Cesta víry není asketickou poutí bez přátel. Vzal s sebou ženu Sáraj, synovce Lota, všechno jmění, které nabyli i duše, které získali. Vyrážet na cestu víry, byť navazuji na zpřetrhané, znamená, opustit soukromé pohodlí a vzít s sebou své blízké a příbuzné. Cesta víry se žije tehdy, když se mohu s druhými sdílet.  Kdo miluje Boha, důvěřuje mu a váží si jej víc, než čehokoliv jiného, ten nemusí být fanatikem. Nezříká se svých blízkých ani majetku, ale vydává se na cestu spolu s nimi.

Být jeden pro druhého, tak to myslíme, když říkáme, že jsme druhému požehnáním. Hospodin Abramovi slibuje, že mu na cestě požehná. Ne však proto, aby se vyhříval sám na výsluní lásky, ale aby z ní dával druhým, aby byl sám požehnáním. Být požehnáním pro druhé, rozdělit se s Božími dary, kterých mám plné kapsy, být bližním tomu, kdo je mi darován.. Být požehnáním v prvé řadě znamená pečovat o dědictví, kterým je Hospodin a jeho zaslíbení. Být požehnáním znamená předávat dál, co se mi dostává, být Božím poslem. A přitom to neznamená snadný a bezstarostný život. Abrahamův příběh je plný dobrodružství a zkoušek, přesto nepřestává být nositelem požehnání. Ale od toho tu jsme jako putující jednotlivci, jako putující rodina i jako sbor. Amen.

Píseň 135 Posila na cestu

Poslání: „Budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne." Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.“ (Iz 58,10)

Požehnání

Ať se ti ukáže ta pravá cesta, ať ti vítr vždy vane do zad, ať tě slunce hřeje do tváří, ať déšť padá jemně na tvé pole. A nežli se opět shledáme, ať tě Hospodin podrží ve své ruce.