Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

To co se ale odehrává mezi Hospodinem a Abrahamem, mi mnohem více připomíná nějaké orientální tržiště. Abraham s Hospodinem smlouvá. Doslova se přetahuje o život každého sodomáka. Jeho smlouvání se nebojí žádných argumentů, žádných nástrojů...

Milost vám a pokoj od Boha otce našeho a Pána Ježíše Krista

„Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!“ (Ž 33,13)

Píseň 33 Rozveselte se v Hospodinu

Modlitba

Hospodine, Pane náš, Ty jsi naše síla - i když tě nedokážeme cele postihnout,
Ty jsi naše spása - i když si nad tím pokládáme spoustu otázek,
Ty nám odpouštíš - i když nám scházejí síly k úplnému přiznání a lítosti, Ty nás máš rád - i když nejsme dokonalí v lásce. Tak věříme, Pane, ač nemáme dokonalé poznání ani stvrzenku s nebeským razítkem. Tak se opíráme o svědectví druhých, o zkušenosti zápasů víry, kterými jsi nám dal projít, o evangelium Tvého Syna Ježíše Krista, o solidaritu ve společenství Tvého lidu, o naději, kterou nečekaně - snad z Tvého Ducha - dostáváme, a že z této víry smíme žít, za to Tobě, Pane a Bože, děkujeme. Amen.

Čtení: Gn 18,16-19

Píseň 627 Má duše Boha velebí

Text: Gn 18,19-33

Kázání

Milí přátelé, nadpis k tomuto oddílu zní poněkud decentně: Abraham přímluvce a modlitebník. To co se ale odehrává mezi Hospodinem a Abrahamem, mi mnohem více připomíná nějaké orientální tržiště. Abraham s Hospodinem smlouvá. Doslova se přetahuje o život každého sodomáka. Jeho smlouvání se nebojí žádných argumentů, žádných nástrojů... "to bys jistě neučinil, jako spravedlivý soudce?" Začali na padesáti spravedlivých, kteří by se našli v Sodomě, aby kvůli nim bylo uchráněné celé město. Skončili na deseti. Nevím, jak vy, ale myslím, že je to vskutku úctyhodný výkon, jaký Abraham vůči Hospodinu podal. Jen kvůli deseti spravedlivým by bylo uchráněno hnízdo hříchu a násilí. Nakonec se našel jen Lot, jeho žena a dvě dcery. Tak ani těch deset. A přesto se Abraham do toho smlouvání pustil. Věděl vůbec, co je to za místo? Co se tam odehrává? A nebo se přimlouval z principu?

Vždyť sám měl za sebou také několik pádů. Třeba hned ten, jak v Egyptě srabácky zapřel, že je mužem krásné Sáry, po které bažil kde kdo včetně faraóna. Pak jakoby nečinně přihlíží, jak mu neplodná Sára podstrčí otrokyni Hagaru, kterou si z Egypta přivezli jako suvenýr, aby jí porodila potomka. Jeho pasivita je neuvěřitelná i ve chvíli, kdy naprosto rozhozená Sára těhotnou Hagaru terorizuje, až služebnice ze zoufalství uteče do pouště. Až si pomyslíme. Čteme tu skutečně příběh o požehnání?

A nyní se Abraham možná trochu nepochopitelně zasekne před Sodomou a Gomorou a dělá vše pro to, aby to město přežilo. Aby mělo snad ještě jednu šanci k nápravě? Tak jako ho později dostalo díky Jonášovi Ninive?

Ten Abraham, který smlouvá o záchranu, není ctnostný a vzorný Abraham, který tak činí ve velkorysosti a blahosklonnosti. Jeho zápal si vysvětluji právě v tom, že se vidí ne mezi spravedlivými, ale mezi těmi odsouzenými. Ví, že život dokáže být velmi spletitý, složitý. Jak člověk dokáže zbaběle utíkat před zjevnou nespravedlností. Jak dokáže přihlížet vzájemné nenávisti dvou lidí (svých nejbližších). Jak dokáže zapřít svou ženu, ze strachu že by ho snad někdo připravil o život, aby ji mohl mít. Navíc, na obranu sodomských a gomorských - když se do hříchem prostoupeného prostředí narodíte, nemáte ani jinou možnost, než takovým také být. Zvlášť když v celém městě není ani těch deset, kteří by nabízeli nějakou dobrou životní alternativu, kteří by ukázali, jak jinak a lépe, radostněji se dá žít.

Vybavují se mi příběhy mnohých odsouzených, kterým mám možnost naslouchat. Také nemají východisko, ač způsobili druhým mnoho bolesti a ztrát. Často nepoznali „normální“ prostředí, kde platí pravidla námi pěstované spravedlnosti. A farář, se kterým hovoří, je často první člověk, který po nich nic nechce, nic jim nepřikazuje/nezakazuje a ani je nechce nijak zneužít. Co by měl člověk vlastně dělat jiného, než za ně prosit Hospodina? Změna těchto lidí, není v lidské moci. A tuší to i stát, který duchovní do věznic s otevřenou náručí vpouští. Jak stát církve od mnoha oblastí práce a možností financování projektů odhání, tak v této situaci přiznává, že je na to krátký. Jistě, je to nefér, spolupracovat s křesťany téměř, když je pozdě, ale aspoň někdo někde si to uvědomí.

Velice mne oslovuje Abrahamova zarputilost – i vůči  Hospodinu. To jak bojuje o každého jednoho sodomáka, každého jednoho hříšníka. Tak bojuje člověk, který si prošel vlastními prohrami, selháním, zbabělostí. A přesto někdy v minulosti odvážně nastoupil na cestu víry, na cestu k zaslíbené zemi. Nemálo selhal na cestě. I ty temné ba černé epizody v našich životech, které bychom nejraději smazali a zapomněli na ně, mohou být zdrojem souboje o dobro (i život) druhého, byť je sebe víc zanořen do bažiny svých vin.

Právě vlastní provinění jsou začátkem boje o dobrotu, spravedlnost a pokoj druhých lidí, protože víme, jak hrozné to je, být na jejich místě. A nebo to nevíme? Nejsme takoví, ani v malém? Právě život před Boží tváří dává možnost poznat sebe i z té stinné stránky. Život před Boží tváří dává ale možnost vše stinné zanechat, zapečetit a opustit. Přijmout odpuštění a vyjít od toho pryč a jít/žít s Bohem. A pak sobě a svým dětem připomínat, abychom jednali „podle spravedlnosti a práva“, jak to Hospodin Abrahamovi říká.

Abraham byl Hospodinem osloven a vybrán jako nositel požehnání. Z něj měl vzejít národ nespočitatelný. Skrze něj měly být požehnány všechny pronárody země. Tak to říká Hospodin na začátku toho dnešního strhujícího příběhu. Ozve se Abrahamovi sám, aby mu tu velkou zprávu oznámil. Řekne i takovou větu, že se „důvěrně sblížili“. Možná se sblížili až po těch Abrahamových chybách. To vysvětluje i ten trhovecký způsob, jaký Abraham, člověk víry, nasadil na Stvořitele nebe i země. A to i přesto, že jejich sbližování, ten jejich společný život si prošel i krizemi. Z nich Abraham vyšel nejen jako nositel požehnání, ale jako prosebník a modlitebník.

Jistě by se na světě žilo jinak, kdyby každý člověk upadnuvší do viny měl svého prosebníka. Jistě se každému z nás žije mnohem lépe tehdy, když víme, že druzí se za nás modlí a prosí. A prosí právě proto, že sami také ví, o co kráčí. Jaké to je, být dole, být na dně. Takové chvíle, kdy se navzájem za sebe přimlouváme a prosíme, jsou vskutku požehnané, dotčené Boží přítomností.

Blízkost Hospodina s Abrahamem ostře kontrastuje se vzdáleností Hospodina od Sodomy a Gomory. Ti dva jdou jakoby spolu, zatímco z těchto měst hříchu Hospodin slyší jen křik. Musí tedy sestoupit, podívat se, jestli je to tak závažné, jak se na vzdálený poslech zdá.

Když se mě lidé ptají, a jsou to dost často odsouzení, jak to, že Bůh trpí tolik zla, někdy odpovídám tímto příběhem. Bůh ponechává světu autonomii, svobodu. Zlu je Bůh vzdálený, poslouchá jen jeho křik, ale zato je blízko lidem požehnání, lidem, které si zamiloval a oni jeho, které přijal a kterým i odpouští jejich provinění – protože jsou jen lidmi (myslícími zvířaty) a přesto se snaží žít dobře, spravedlivě, pravdivě.

Omilostnění hříšníci mohou brzdit Boží hněv, praví tento příběh. Jak moc je Abraham v tomto příběhu nepostradatelný. Jak moc jsme v příběhu tohoto světa nepostradatelní my. Na každém z nás záleží. A velice záleží na našich prosbách, třeba i na našem smlouvání. Je dost možné, že teprve po svém pádu povstaneme do třeba plnějšího vztahu s Bohem. Hospodin nám až pak dá poznat, že se s námi důvěrně sblížil. A tak se můžeme stát požehnáním, pro sebe i druhé.

Musíme být ale také připraveni i na to, že s těmi, za které prosíme, to nehne. Že se nic nezmění a že právě to požehnání, které skrze nás do světa přichází, ty lidi mine. I o tom vypráví tento příběh. Abraham boj vybojoval – dosl. usmlouval a přeci se nakonec Boží hněv rozjel na plné obrátky. Až z toho Lotova žena, která se na cestě od Sodomy otočila, hrůzou zcepeněla.

Víme, že i kvůli hrstce spravedlivých a dobrých může fungovat lidská pospolitost. A to jen díky tomu, že jsme mostem mezi Hospodinem a tímto světem. Jsme lidé požehnání. Tak ať to požehnání prostupuje i náš každodenní život. K tomu si vyprošujme jeho přítomnost a milost. Amen.

Píseň 614 Vzdávám ti, Bože, chválu svou

Ohlášky

Přímluvné modlitby – sešit + modlitba Páně

Píseň 379 Stvoř srdce čisté, Bože mi

Poslání

„Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám.“ (Ř 12,12n)

Požehnání

Pokoj Boží převyšující každé pomyšlení bude chránit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Jděte v pokoji.

Píseň 690 Soudce všeho světa, Bože