Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

V posledních týdnech slýcháme o islámské bouři odporu proti karikaturám proroka Mohammeda. Podivujeme se nad nafouknutým problémem, pohoršujeme nad vášnivými reakcemi a v hlavě nám naskakují slova jako barbarství, fundamentalismus, fanatismus. My, vyspělá civilizace, máme přeci svobodu projevu, neničíme ambasády, ani neproklínáme karikaturisty. Pravdou je, že bez ohledu na islám je ve slově karikatura cosi výbušného. Do našeho slovníku přešlo z italštiny a ozývá se v něm „carica – náboj“ a „turare – zazátkovat“. Karikatura je jako taková určená k provokaci a možná i k ubližování druhým.

Někdy mám u nás, vyspělých Evropanů, pocit, že na druhou stranu nemáme úctu k nikomu a ničemu. Snad jen úctu k sobě samým. Je otázkou, jestli kultura, ve které se může vše zlehčit a zesměšnit, není opravdu úpadková. Ostatně to je argument většiny muslimů. Mají nás, Evropany, za barbary a primitivy, protože jsme neteční k autoritám a zejména k té autoritě nejvyšší. To je ta, která život dává, formuje a doprovází jej po lopotných cestách. Jsme barbaři, protože jsme nám darovanou víru zabalili do krabic a šoupli někam na půdu. Jakkoliv se s takovými šablonami neztotožňuji (už proto, že podle hlasu muslimů jsou nejvěrnější vlastně jen oni), přesto nám to může takříkajíc zdravě nastavovat zrcadlo. Kde je ještě svoboda a kde už bezbřehá volnost ve zraňování druhého?

Apoštol Pavel, snad nejvýraznější apoštol prvotní církve, kdesi napsal, že nemáme činit to, co je kamenem úrazu pro druhého. Neboli neprovokuj tím, co by druhému bránilo ve společném soužití. On to směřoval především ke křesťanům v jakési „duchovně pestré farnosti“, aby udržel jejich celistvost. V dnešním světě bez hranic to však platí dvojnásob. Jestli chceme spolu žít v pokoji a vzájemném porozumění, měli bychom mít úctu alespoň k tomu, co má v úctě ten druhý. Že by ohleduplnost?

Humor jako lék naopak vítám. Slepý fundamentalismus se projevuje právě tím, že si neumí dělat legraci sám ze sebe. Pěstujme smysl pro humor. Ne snad z Boží autority, ale z toho, jak my ji následujeme. Věřím, že z „Božího nadhledu“ se naše životy mohou často jevit poněkud komicky. Takový humor vyhledávejme, ale s jedním pravidlem – směřujme jej do vlastních řad.

A propos, jednou po bohoslužbách chválí farář jednoho svého farníka, jinak notorického ochmelku: „Jsem rád, že jste se zase včera ukázal v kostele.“ On řekne: „A jéjej, tak v kostele jsem byl taky?“

(Pro deník Vysočina, sobotní Promluvy, 4.3.2006)