Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

letos by se dal nazvat: "O pomoci, břeclavském nádraží a nalezeném hrobu lidské vzájemnosti"

Milí přátelé, milí návštěvníci letošní pašijové hry, vítám Vás zde na louce u kaple sv. Anny. Letos jsme opět přišli, abychom shlédli události posledních dnů Ježíše Krista. Pořádá je o.s. Benediktus. To jsou lidé, pro které je nejdůležitější pomáhat druhým. Připomínám to proto, že i pašijové hry se nesou v duchu pomoci. Pašijovou hrou pomáhají nám, abychom se ptali a nalezli v životě pevnou orientaci. Zřetelný, záchytný a pevný bod, kterého se držet, na kterém stavět. A také tím pomáhají sobě. Z pašijí čerpají důvod a cíl své pomoci. Poslední dny Ježíše Krista totiž o velké pomoci vypovídají. Jak to? Zbitý a ukřižovaný Ježíš, ten že je pomocí? Jeho kati pod křížem se tomu šklebili. Volali: „ty božský šéfe, zachraň sám sebe, pomoz si sám!“

Někdy mi tento svět připomíná vlakové nádraží v Břeclavi, respektive poštovní tunel, který skrývá pohozené balíky s tisíci nedoručenými dopisy. Tento svět je plný lidí, kteří čekají od druhého dopis, zprávu, pozdrav, slovo. Svět je plný lidí, kteří marně čekají na odpovědi. Čekají na povzbuzení, usmíření, pokoj, odpuštění. Čekají na lásku nabídnutou a lásku opětovanou. Jenže někam, do jakéhosi divného tunelu lidské duše všechna ta slova padají a mizí. Tam, do té člověčí bezedné díry žuchnou všechny balíky s osudem „adresátovi nedoručeno“.

Ti, kteří o Ježíšově životě, zvláště o posledních dnech jeho pozemského života, vyprávějí, mluví o prolomení bezvýchodnosti. I ve všech zakopaných poštovních tunelech tohoto světa, i ve všech hrobech lidské vzájemnosti lze tušit přítomnost toho, který jejich obsah čte a doručuje. Má na hlavě trnovou korunu a probodnuté ruce. Už od pohledu je jasné, že tento Ježíš ví, jak to v životě chodí. Ví něco o lidské vrtkavosti, zaslepené nenávisti i o tiché věrnosti. Ale každý nevyhledaný adresát může být skrze jeho moc zastižen, ač sám třeba překvapen, ohromen, že je zastižen ve chvíli, kdy pošťáci nechodí. Na rozkvetlé louce, při zapadajícím slunci, všude a kdekoliv. S Velikonocemi si křesťané připomínají skutečnost, že tento svět na našich silách naštěstí nestojí. Vzájemnost a lidskost je živena silami odjinud. Tento svět má svého Pošťáka. Může ho potkat každý z nás.

Nalezený a otevřený poštovní tunel v Břeclavi se sice nechtěně přesto jistě pro mne stane letošním symbolem Velikonoc. V něm dělníci nenalezli obvazy a látky, ale množství otevřených a přečtených psaní. Tak nějak si představuji Ježíšův otevřený hrob. Vidím v něm množství Pánem Bohem přečtených a jinak doručených psaní. Některá na otevření a doručení ještě čekají, třeba dolétnou dnešní večer na této louce a nebo jindy a jinde.

A tak zatímco na České poště budou o letošních Velikonocích řešit velký průšvih, celý svět díky Ježíši Kristu a jednomu velkému doručovateli zná cestu, kudy z průšvihů ven. Lidé se opět mohou potkat díky velikému odpuštění a usmíření. Při těch setkáních dostávají pomoc, která se teprve může stát pomocí druhým. To platí pro ty v Benediktu, ale i pro všechny ostatní, ať už přicházíme z kterýchkoliv míst, kde se neskloňuje lidské sobectví. Díky za Velikonoce, díky za Pašijovou hru, díky za tento večer.

Fotky můžete prohlédnout zde: http://havlickobrodsky.denik.cz/kultura_region/20080317chtb_pasije.html