Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Letošní advent je poněkud děsivý. S každou zapálenou svící na adventním věnci jakoby přibývá počet obětí „nemocničního vraha, českého Mengeleho“. Nemocným lidem „ředit“ krev a tudíž život, jak hrozivě symbolické.

Přemýšlíme, jak k tomu mohlo vůbec dojít, jestli se tomu dalo zabránit a také, lze-li tomu předejít. I v tomto případě se nám neúprosně připomíná skutečnost, že jsme s postupem vědecko technologického vývoje stále více odkázáni na lidskou slušnost, mravnost a humanitu. Státníci nemusí zrovna držet prst na spoušti atomových raket. Stačí, když člověk, který má bojovat za náš život, a kterému tudíž důvěřujeme, si s naším životem pohrává tak, že se stáváme předmětem jakési ďábelské hry.

Pravda, lecčemus se dá předejít, avšak základní předpoklad je stejný: jsme stále více závislí na slušnosti a humanitě k sobě navzájem. Pokud jako společnost masivně investujeme do technologického vývoje, musíme úměrně s tím investovat i do naší lidskosti. Lidskost; humanita? V čem spočívá a na čem je postavena? V naší evropské tradici ji formovaly především tyto hodnoty:  víra, naděje a láska. Víra v toho, kdo je Dobrým a Milosrdným, láska k němu a láska k druhým jako k sobě samým. Třetí je naděje v to, že se země neřítí naslepo temným a studeným vesmírem. Naše existence stojí na naději, že dobrota s láskou jsou mocnější a přicházejí k nám.

Advent znamená příchod, Boží příchod do světa, který, jak víme, je také plný bolesti, žalu, strachu a stínů smrti. Letos více než jindy si můžeme uvědomit, do jakého světa vlastně Bůh přichází a co reálně znamená záchrana, pokoj, mír, a útěcha. Bůh není příčinou bolesti, on do ní přichází a odpovídá na ni. V životě Ježíše Krista, toho bezbranného betlémského dítěte, ji s námi prožívá a jakoby hlubokým sněhem z ní prošlapává cestu ven.

Když se kolem nás děje nějaké velké neštěstí, zpravidla dáváme do oken svíčky, abychom tak vyjádřili svou sounáležitost s těmi, na které myslíme. Nic více a nic méně nemůžeme učinit, než když na Štědrý večer zapálíme v okně svíčku jako projev toho, že myslíme na všechny ty, z jejichž náruče byl odebrán někdo blízký. Buďme lidští, především v tom smyslu, v jakém je a má být člověk Božím obrazem, obrazem toho malého dítěte položeného do jeslí.

Vysočina, sobotní Promluvy (16.12.06)