Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Bylo jednou jedno děvčátko, a to mělo čtyři bratry. Vlastně tu býval ještě jeden, před jejím narozením, nejstarší ze všech. Jeho fotka byla na prádelníku. Všichni ho měli moc rádi a pořád o něm vyprávěli: veselé, krásné příběhy o nejstarším bratru, který už nebyl mezi nimi.

Když se přiblížily její dvanácté narozeniny, zeptal se jí někdo, co by chtěla za dárek. „Já bych si nejvíc přála,“ ona na to, „takové povídání o mém velkém bráchovi. Něco o tom, jaký vlastně byl.“ Když šla potom večer spát, začali se bratři mezi sebou dohadovat: „Jak na to? Můžeme to napsat společně, jako jedno velké povídání,“ řekla maminka. „Dát všechny svoje vzpomínky dohromady. Anebo každý sám za sebe, to by bylo takové osobnější.“ „No ale, to by pak bylo čtyřikrát to samé?“ ptali se bratři. „To asi ne,“ povídá tatínek, „něco sice bude stejné, ale nakonec každý z vás určitě napíše docela vlastní přeběh.“

A tak se dohodli, že nejdřív si každý sám jenom poznamená všechno, co si pamatuje, a potom si svoje zápisky navzájem porovnají. A pak se uvidí, co z toho bude: jestli to bude jeden velký příběh o jejich velkém bratrovi. Jenže – když po jednom týdnu dali poznámky dohromady, hned viděli, že takhle to nepůjde. Jejich vzpomínky a zážitky byly docela osobní: každý z nich přece prožil se svým nejstarším bratrem něco, co ostatním moc neříkalo. Kromě toho měli různou povahu, a to bylo pochopitelně znát i na tom, co o něm vyprávěli.

Tak třeba Jan, ten nejmladší, byl vážný, klidný chlapec, tak trochu filosof. Nezajímali jej tolik podrobnosti ze života, jako jaký měl jeho život smysl. Zato Marek, ten co byl hned po nejstarším, pořád někam spěchal. U stolu nikdy v klidu neposeděl a s domácím úkolem byl vždycky hotov jedna dvě. Říkal vždycky, že nejdůležitější je postihnout to základní, podstatu věci. Nejstarší Matouš, ten držel celou rodinu pohromadě, protože znal hodně z rodinné tradice. Úplně nejraději sedával u dědečka a babičky a mohl by je poslouchat celé hodiny, když se pustili do vyprávění o starých časech. A Lukáš, toho zase nejvíc zajímalo, co se děje venku kolem nich, mezi lidmi, ve světě.

Rozhodli se tedy, že každý napíše svůj příběh zvlášť. Kdo byl první hotov? Samozřejmě Marek! Stačilo mu na to jen pár dní. Ostatní se s tím, chudáci, pořád ještě mořili. Však to taky nebylo jen tak, popsat všechno úplně přesně. Vždyť se z toho muselo poznat, jaký byl jejich bratr. „Můžeme si to přečíst?“ prosili Matouš a Lukáš. „To se ví,“ povídá Marek. „Ale dělejte, já to ještě musím pěkně krasopisně přepsat.“ Matouš a Lukáš četli a moc se jim to líbilo. Hezky to Marek vystihl, jak to bylo s jejich bratrem, a poslední dny jeho života – na tom si dal záležet. Hlavně to, jak celý jeho život vlastně směřoval k tomu nešťastnému konci, když se na to člověk podíval zpětně. Všechno tam Marek měl, i to trápení a bolest, kterou prožíval. „No ale, není tam toho moc o tom, jak se pěkně choval k ostatním lidem. A jak přijímal i ty odmítané.“ Všiml si Lukáš, „ani o tom, jak byl mladý. Opravdu,“ přidal se Matouš, „já zase napíšu víc o tom, odkud byl a jaká byla naše rodina. A také o tom, jak často přemýšlel a chtěl oživit naši rodinnou tradici.“ „A co ty, jak jsi vlastně daleko?“ zeptali se Jana, který jim zrovna nakoukl přes rameno. „Já o tom ještě přemýšlím,“ odpověděl. „Není to jen tak, vždyť jsem byl tenkrát ještě malý. Nepamatuju si toho tolik jako vy. Musím na to jít nějak odjinud. Budu víc vyprávět, co pro mě znamenal, jak ovlivnil život můj a nás všech.“

Ráno, když byly narozeniny, dostala sestřička tři balíčky velkého formátu. „Nejdřív můj, nejdřív můj, nejdřív rozbal ten můj!“ křičel Marek. Ale muselo to jít po pořádku, od nejstaršího. Matoušovo povídání vypadalo moc hezky, všichni se divili, jak se mu to povedlo. „Měla by sis to jednou v klidu přečíst,“ povídá Matouš sestřičce. „Teprve když jsem to začal psát, tak jsem si uvědomil, že náš bratr opravdu patřil do rodiny. Byl její součástí, i když hodně zvláštně. Moc se podobal tátovi a mámě a my se mu taky podobáme. A když posloucháš babičku a dědečka, je to skoro jako bys slyšela mluvit jeho!“

„A teď já,“ na to Marek. „Tady, podívej. Pro mě taky hodně znamenal, byl jako takový vzor. A ten poslední týden, na to nikdy nezapomenu.“ Když Marek rozbaloval svůj balíček, vypadl mu z něho jeden list papíru. „Počkej,“ povídá, „to k tomu taky patří. Dopsal jsem to tam, když jsem si přečetl, co napsali Matouš a Lukáš. Něco mi tam ještě chybělo.“

Lukáš ke svému povídání přidal ještě krátký vzkaz: „Všechno jsem si to ještě jednou po pořádku srovnal, a vyptával jsem se spousty lidí, a napsal jsem všechno úplně přesně, jak to šlo za sebou. Bylo by škoda něco vynechat a zapomenout. Tohle je jenom první díl. Můžeš si v něm přečíst o tom, jak byl dobrý ke všem lidem – hlavně k těm, co na tom byli špatně anebo se o ně nikdo nestaral. A teď už pracuju na druhém dílu. Tam bude o všem, co s námi bylo dál, když odešel. Víš, že to s tím vlastně hodně souvisí? Všechny nás moc ovlivnil. To ještě napíšu. Všechno nejlepší!“

A co Jan? Ten dal své sestře k narozeninám tři malé obálky. Byly v nich básně, napsané na krásném slavnostním papíru. „Světlo. Život, Láska. To byl náš bratr,“ napsal k tomu. „Tady je něco z toho, co mě napadlo, když jsem o něm přemýšlel. Dodělám to později. Potřebuju na to víc času.“ A po mnoha letech – když už byli všichni dospělí a měli vlastní děti – se ty čtyři příběhy pořád ještě četly. Každý měl jednu kopii a postupně přicházeli na to, že to pro ně znamená stále víc a víc – nejen jejich vlastní příběh, ale i příběhy těch ostatních.

Jednou se bratři sešli u své sestry, aby si popovídali, a tu se jí zeptali, který ze čtyř příběhů se jí nejvíc líbí. Ona na to, že si nemůže vybrat. Že prý jsou všechny stejně hezké. „No ale, co kdyby sis opravdu musela vybrat jenom jeden?“ nedali si říct. „No tak pověz, který dárek byl na tvých dvanáctých narozeninách nejlepší?“ A tak dlouho si ji dobírali a doráželi na ni, až se na ně všechny v kruhu podívala a odpověděla: „nejlepší bylo, že jste mi tenkrát dali mého Bratra.“

Alex van Ligten, Wegwijzer door de Bijbel (upraveno)