Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

Žily byly jednou dvě ženy – vlastně dvojčata. Tu první, o několik minut starší, pojmenovali Marta. Byla samý spěch, kvalt a shon.

Chtěla to někam dotáhnout, získat uznání a být vlastním pánem. Na druhé se hezky úsporně smála, ale každý z toho vyčetl: „Má úcta, už musím běžet.“ A v neděli? „Na spočinutí není čas, je potřeba dělat, pracovat, ještě tohleto a támhleto.“ Na druhé byla hodná, ale neměla na ně čas. Večer zpravidla usínala u stolu nad svou další prací, před sebou rychle zalitý lógr a oschlý rohlík.

Její o několik minut mladší sestru pojmenovali, aby se více pletly, Marie. Byla také pracovitá, ale ne tak urputně jako Marta. Byly chvíle, kdy vše hodila za hlavu. Raději poseděla se sousedy, než aby se zapíchla do záhonu. Nejraději měla neděli. Dopoledne šla poděkovat Bohu za všechno, co od něj přijímá, pak obešla známé a příbuzné, aby se poptala co a jak (a také povzbudila, když bylo třeba). Ale nejraději objala muže, otevřela knihu, pečlivě si uvařila kávu a sedla si na zápraží, aby, jak říkala, se odevzdala zázraku života.

Když přišel života podzim, vyběhla jednou Marta nalehko v sandálech ze dveří. Uklouzla, sekla sebou a už nevstala. Měla velký pohřeb. Spoustu lidí přišlo, protože spoustě z nich pomohla. Všichni plakali, protože jim bylo Marty moc líto: „Chudák, tolik těžké práce měla, ani trochu toho života si neužila“; říkali a dodávali: „Bůh některým lidem nepřeje.“

O několik týdnů později odešla i Marie. Pokojně ve spánku se rozloučila se světem. Na pohřeb ještě víc lidí přišlo. Ne z lítosti, ale aby díky činili za krásný život, který si Marie dovedla vychutnat plnými doušky. Všichni jí byli vděčni za to, že jim dokázala otevřít svět plný Božích darů a nenápadných pokladů. Říkali: „Být je víc než mít, žít je dar, je to zázrak. Bůh má lidi rád, když dá takový život“. Amen.

Psáno pro denník Vysočina (Sobotní promluvy, 14.10.2006)