Českobratrská Církev
Evangelická
Horní Krupá a Havlíčkův Brod

„Kam v soudu den dáš, co dneska sháníš…“ zní mi v posledních dnech jedna píseň v mysli...

„Kam v soudu den dáš, co dneska sháníš…“ zní mi v posledních dnech jedna píseň v mysli. Není divu, blíží se zima a s ní i konec církevního roku. O slovo se hlásí doba duchovního bilancování – kam jsem se ve své víře posunul a kde jsem polevil. Kdy jsem se jen lehkomyslně a tupě ubíral po své hezky vyježděné „dálnici“ a kdy jsem se ubíral po úzké a klikaté cestě vedoucí vždy k novým a netušeným obzorům.

Liturgický rok se svým skrytým i zjeveným rytmem svátků, slavností a připomínek se blíží ke konci. Tehdy připomíná soud. Skrze všeobecný konec, tu poslední tečku v knize lidstva, se má vše poměřovat a bilancovat. Svou všednost a časnost poměřovat skrze věčnost – nadčasovost, podotkněme, že Boží.

Když v písni posledních dnů slyším: „Kam v soudu den dáš, co v chůzi brání“; vybaví se mi úzká brána, úzká jako ucho jehly, skrze kterou se vchází do onoho království. Představuji si jak se jako velbloud snažím protáhnout skrz, ale můj dobře vykrmený a tučný hrb skz ucho-bránu nepustí. Hmoty a matérie je dost, jak to jenom vypadá s mým srdcem?

V onen den se čas zapouzdří, nastane ticho a v tom zazní: „Tady to teda vypadá, člověče. Jak jsi naložil se svobodou, kterou jsem ti svěřil?“ Před tou otázkou se utéci nedá – ani do skalní samoty ani do křiku velkoměsta či do spousty hezkých slov.

Chmurné představy. Je v nich ale i světlo naděje. Ten hlas totiž bude patřit Ježíši Kristu, který s člověkem vše prožil a odžil. Dobře ví, jak to tady chodí, když sám došel až ke kříži. Proto mohu doufat v jeho milosrdenství. Skoro bych zapomněl, že první neděle v církevním roce je první adventní. Světlo naděje v čase letošního zúčtování tedy přichází z adventního věnce. Čekání na Kristův příchod, na jeho soud může být čekání radostné ba toužebně očekávané. Betlémské dítě mě jednou snad tím uchem jehly skrz protlačí.